Svět měří také podivní brundibové, žbrblalové, maličcí cvokové, nedorostlí ještě pro velkou psychindu. Patří mezi ně samomluviči, hlasití rozprávkáři se sebou samými. Takoví byli Anna Papik a Kaťalama ve Mšeně. V Třeboni, ve městě spisovatele Františka Heřmánka, rozhoupával po léta zvon kostela až únavně se stále usmívající a cosi drmolící Honzíček, v němž se něco zlomilo. Patřil k tomu městu tak pevně, jako páni z pětilisté růže, Jakub Krčín z Jelčan a tajemná Bílá paní.
V Praze, na Můstku, jsem potkával podivného mužíka - rozhazoval rukama a cosi si povídával. Chodíval ohnut na stranu s těžce naditou aktovkou. Co v ní asi nosíval? Byl to samomluvič - fotbalový fanda, těkával na Spartě, ale i na podružných hřištích. Jeho dvojníček, rovněž rovný, nepatrný samomluvka, se stále usmíval jako Ježíšek. V sešmaťchaných botičkách chodil tak plaše, jako když letí peříčko z pampelišky. Jednou to pírko, ten malý semenáček, odfoukl vítr života na psychiatrii. Seděl tam v čekárně, široký klobouk na hlavě. Usmíval se na slunečnici svého velikého učitele Vincenta van Gogha, on, jeho málo učenlivý žáček z Vršovic. Když vyvolali jeho jméno, s kloboukem na hlavě vplul do ordinace a jistě si u lékařky ten širák nesundal a za chvíli se s ním vrátil zpět. Jeho ježíškovský úsměv bylo vše, co lidem kolem sebe řekl. A přece si potichu stále něco žbrlinkal, drolil si pro sebe slovíčka jemná jako piškůtek - šišli, mydli, pišli...
A viděl jsem vousáče, elegána, jak si samomluvil ve Vodičkově ulici v Praze a stařeny v kavárnách, když si četly nahlas žbrbly, žbrbly, žbrbly, pološeptem v novinách, jako v Poupatech.
Samomluviči s nevypověděnými a nesvěřenými smutky. Rozkládači rukou, nenábožní šeptači podivných ateistických modliteb, lidé bez kořene a květů.
Jeden z šílenců napsal ve svém životopise v Bohnicích: »Život je těžká choroba, končící smrtí.« Kdyby to napsal Platón, Sokrates, kdokoliv z velkých, Sartre, Kafka - bylo by to krédo. Ale takhle se to navždy ztratilo v chorobopise neznámého za branou psychiatrie a nikdo se o něm nikdy již nic nedozví.
Co si asi žbrblají ti anonymní mluviči? Jaké jsou jejich myšlenky? Možná, že by ohromily svět - ale jejich nesrozumitelná žbrblanina-bublanina se nikde nezachová. Jsou to kruté, tristní žerty života, i když je slyšíme ze sladce nalomených úsměvů. Škoda, že ty těkáčky-cvrnkáčky někdo nezachytí, nedá literatuře jejich podobu a podivný hlas. Jakými psychickými cestami jdou tito lidé, na kterých křižovatkách života ztroskotali, kde se rozdvojily jejich cesty světla a tmy?
»Potmě doufám ve světlo,« říká Don Quijote Sanchu Panzovi. Jsou velicí blázni, jako byl právě Don Quijote, kteří se stali chloubou světové literatury a lidstva. Jak slabá je hranice mezi skutečností a iracionálnem!
»Blázny živí bůh,« napsal František Kožík. Ale neživíme je také my, když se obdivujeme jejich nesmyslným exhibicím a dáváme jim tak podnět k dalším pomateným kouskům? Kolik velikých šílenců ducha proslavilo svět umění, proč tedy ty malé a nejmenší nepustí lidé ke slovu? I v cvokařině panuje rivalita, protekce a každý není posuzován stejně. Jak krásně máknutý je náš svět!
Autor: Karel Aksamit
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |