Rozhlasová stanice Praha dvě ve svém pořadu Dobré jitro s vydatnou pomocí ekonomického experta Jiřího Velebného předložila veřejnosti lákavou cestu z nesnází, vyvolaných nejspíš, jak to z příspěvku pana Velebného nakonec taky vyplynulo, zastaralou ideou rovnosti všech občanů ve vztahu ke státu a jeho institucím. Bezpochyby právě díky tomu pozůstatku ekonomicky nezdravé minulosti proniká bohužel právě do těchto institucí korupce. Tak například, jak uvedla zmíněná rozhlasová stanice a jak pan Velebný potvrdil, na katastrálních úřadech, kde noví majitelé nemovitostí mají nabývat jistoty, že to, co mají, je opravdu jejich, chtě nechtě musí, chtějí-li tohoto kýženého cíle dosáhnout co nejdřív, předat příslušnému zaměstnanci (sedí jich tam celá řada, pěkně jeden vedle druhého) nebo některému z jejich nadřízených (kteří sedí jinde a sami) potají to, co by naopak v blízké budoucnosti měli, podle pana Velebného, předat veřejně státu v podobě jakéhosi příplatku. Zkrátka měli by zaplatit státu částku, kterou by jinak dali jako úplatu zmíněnému zaměstnanci nebo jeho nadřízenému. Díky tomu by si byli jisti svým majetkem dříve než ti, co by státu nezaplatili nic.
Korupce ovšem není výsadou katastrálního úřadu, má charakter obecnější, takže uvedený způsob likvidace korupce by bylo záhodno použít i v jiných státem spravovaných oblastech.
Návrh Dobrého jitra a pana Velebného je ovšem zajímavý především z hlediska občanské rovnosti před zákonem a tudíž i před institucemi, které zákon vůči občanům tak či onak zastupují a úzce s ním souvisejí. Občané, kteří by na zaplacení úplaty státu neměli, by sice občany zůstali nadále, ale jedno ze svých práv, a sice právo na rovnost vůči státu, by od nich získali ti, co by na úplatu měli. Jelikož tu jde o peníze a osoby, z nichž některé by získaly to, čeho jiné pozbyly, jde tuto záležitost považovat za jakousi obchodní transakci. Ti, co na to mají, by si právo na rovnost v přístupu státu ke své osobě odkoupili od těch, co na to nemají.
Tato příkladně tržní záležitost má však jednu na pohled dost ošklivou skvrnu. Osoby movité a spěchající by za to, čeho nabyly, nezaplatily těm, kteří o to přišli, ale kupodivu státu, který to, oč tu jde, vlastnit nemohl a měl to coby právo občanů střežit, aby o ně ani jeden z nich nepřišel. Kdybychom to nebrali jako koupi a prodej, někdo by si mohl myslet, že stát se rozhodl nechat se korumpovat místo svých úředníků.
Také by tuto a jí podobně další záležitosti bylo možné chápat tak, že vztah ke státu a jeho institucím už nezaujímají osoby jako takové, ale že se tyto osoby nechávají zastupovat svými penězi. Čím víc peněz, tím víc práv. Došlo by tak k založení nového práva peněz. V souladu s tržními principy. Zahrnovalo by samozřejmě nejen přednostní katastrální obsluhu, ale také už zavedenou nadstandardní nemocniční péči, lepší a tudíž dražší léky atp.
Tuto druhou nebo třetí, rozhodně však terminální privatizaci bychom přes zmíněné nejasnosti měli považovat za záležitost sociálně spravedlivou: stát by bohatl a chudým by se určitě za to, že upustili od svých práv, nějak odvděčil. Nejspíš by jim na stanici Praha dvě nechal zahrát nějakou písničku. Bohatým by nakonec ubral toho, co je dělá bohatými, a chudým by vzal jen to, co jim stejně už k ničemu není. Z čehož vyplývá, že nejspravedlivějším regulátorem i vykonavatelem všech práv, občanských i sociálních, je trh. I když se někdy tváří jako stát.
Autor: zrt
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |