(Rozhovor s belgickou básnířkou a spisovatelkou BARBAROU Y. FLAMANDOVOU vedl Ján Lenčo)
Jak souvisí vaše levicová politická orientace s vaší literární tvorbou? Pomáhá vám při ní, nebo ji pociťujete jako určité pouto vaší invence, jako omezování tvořivosti?
Žádné omezení. Žádné. Kdybych byla spisovatelkou nějaké strany, kdybych dostala direktivy, pravděpodobně bych to - ale není to jisté - pociťovala jako určitou překážku mé literární svobody. Potkala jsem PTB (Belgickou stranu práce) až v roce 1991 a nečekala jsem na toto setkání, abych vytvořila angažované dílo. Už moje první sbírka, která vyšla v roce 1968, obsahovala hodně politických básní. Tehdy jsme se nacházeli uprostřed války ve Vietnamu a podmínky černochů v Jižní Africe byly strašné. V USA existovala organizace revolučních černochů, Les Black Panthers (černí panteři). Moje esej Jiná svátost ( to posvátné v oblasti sociální a politické) byla v hrubém plánu hotova v roce 1990. Nikdo mne nežádal, dokonce ani nepředkládal tento námět. Můj závazek mně, naopak, dal pocit svobody. Protože já jsem psala, co se ostatní neodvažovali napsat, nebo ani nepomysleli o tom psát, protože měli pouze částečný přehled o světě, nebo nakonec i proto, že si stanovili určité limity pro literaturu.
Avšak literatura musí rozšířit svoji vizi na celek, na podmínky lidské existence ve všech jejích aspektech toho, co z nich vyplývá. Protože jsem politicky angažovanou spisovatelkou, zvláště ve svých esejích a básních, i v divadelní tvorbě (téměř ignorované), jsou tyto podmínky lidské existence středem mých projektů. Jestliže je náš osud biologicky určen, je také vždy a navždy zasazen do ekonomického, politického a sociálního kontextu.
Abych to uzavřela, moje angažovanost posloužila mé tvorbě. Mé tvorbě, ne mně! Belgická literatura se nevyznačuje tak vyhraněnými politickými postoji jako ta moje. Zdá se mi, že tato angažovanost nepotlačila imaginaci. Neopomněla nezměnitelné pravdy dotýkající se člověka a přírody, ani estetické požadavky. Je podstatné, ať se píše o čemkoliv, předat intenzitu prožitku a vzbudit emoce.
Jste spisovatelkou v pravém smyslu "širokospektrální". Na vašem tvůrčím kontě jsou povídky a novely, básně, hry i velice zajímavá politická esejistická kniha Jiná svátost. Neznamená tato mnohotvárnost i nebezpečí rozptylu?
Nerozhodla jsem se přecházet z jednoho žánru do druhého. Neřekla jsem si, poté co jsem napsala báseň, teď přejdu na novelu. A po novele: zkusme divadlo nebo esej. Přichází to tak, spontánně. Neměla jsem nikdy dojem, že bych se rozptylovala anebo scházela z cesty. Jsem spíš spokojená, že moje dílo je mnohotvárné, ať už v literárních žánrech, stylech, odstínech. Jednou se uchyluji k zázračnu, jindy k realismu, nebo k fantastickému realismu, jindy zase k symbolu, lyrice nebo pamfletu - sbírka Zpověď planetárního obra je toho vhodnou ukázkou. Ale tyto různé žánry a různé styly společně, jak doufám, odhalují můj vztah k lidem, ke světu, k životu. Myslím, že tento vztah je vytvářen na základě pronikavého zření a zároveň důvěry - alespoň až doposud... A určitě velké bratrské lásky.
Jaká je dnes sociální situace spisovatele v Belgii?
V Belgii je mnoho spisovatelů, ale jen velmi málo jich žije z práce svého pera. Provozují nějaké řemeslo, které je živí. To je můj případ, pochopitelně. Jsou zapsáni v nějaké autorské společnosti, která chrání jejich práva. Existuje oddělení propagace belgické literatury při Ministerstvu kultury, které uděluje stipendia - podle určitých kritérií - spisovatelům předkládajícím určitý projekt. Toto oddělení také kupuje vymezený počet vydaných děl, aby je šířil do knihoven; má zároveň fond pro určité belgické nakladatele, kteří přicházejí s edičním záměrem vydání některého belgického autora. Také existuje Akademie francouzského jazyka a literatury, která uděluje subvence na základě předložení rukopisu. Myslím, že situace spisovatelů je dost nerovná. Všichni autoři se netěší podpoře ze stipendií nebo objednávkami propagačního literárního oddělení, aby byli šíření v síti knihoven, stejně jako nemají podporu Akademie.
Velká část vašeho díla vyšla v českém překladu a několikrát jste už navštívila Českou republiku i Slovensko. Jaké máte dojmy z těchto návštěv?
Po mém prvním pobytu v Praze jsem napsala dvě básně o Praze. Po mém prvním pobytu v Karlových Varech jsem napsala jednu novelu, která se v Karlových Varech odehrává. Karlovy Vary ve mně zanechaly dojem nezapomenutelného půvabu. Bylo to v roce 1995. Praha mne také zcela uchvátila. Ale bojím se teď, aby se ta zvláštní atmosféra, kterou jsem pociťovala při svém prvním pobytu, postupně neztrácela v přílivu turistů, zvědavých, ale často ne dost respektujících ducha místa. Duch místa je prodchnut minulostí, tím, co odráží architektura, co objevujeme v muzeích, a způsobem bytí místních lidí. Dnes jsou si všechna města podobná. Lidé také. A dokonce části "starého města" jsou narušeny přemírou obchodů. Naštěstí se přesto člověku může podařit objevit to, co z národní identity přetrvává, a to jak na místech, tak i v lidech. Je to ale hlavně mimo velká města, v Čechách jako na Moravě, kde je možné tyto specifické rysy zachytit.
Pokud jde o Pražany... Jsou to lidé, kteří mají určitě dobrý vkus, protože... mne vydávají. Ale teď opravdu to, čeho jsem si všimla dost rychle, je jejich smysl pro estetiku. Na cestách - jako spisovatel - mám kontakty omezené na určitá prostředí, umělecká a literární. Jde mně také o setkání s lidmi politicky přesvědčenými. Ale tyto výměny názorů mi nedovolují usuzovat, jaká je současná mentalita obyvatel. Což mne pochopitelně zajímá.
Je to stejné i na Slovensku, kde jsem měla velmi zajímavá setkání v hřejivé atmosféře týkající se námětů kulturních a politických. Všichni Slováci, které jsem potkala, se mi zdáli vstřícní. Ale obyvatelstvo...? Co si myslí, čeho lituje, v co doufá, o tom nevím nic. Přece ale se mi zdálo, při těch náhodných setkáních, že se Slováci cítí dost izolovaní, jako by je svět ignoroval. Opravdu, mluví se málo, dokonce vůbec ne o Slovensku. Až na Belgii, kvůli události, o které vás budu informovat: cikáni pocházející ze Slovenska, kteří přišli podloudně k nám (bylo jich několik desítek) byli charterem zasláni zpět do jejich země. "Levice" se dojala a kvalifikovala toto opatření jako diskriminační. A skutečně, takové skupinové vyhnání emigrantů stejného původu bylo první. Samozřejmě, emigranti jsou posíláni zpět, ale ne tímto masovým způsobem. Na místo jela jedna parlamentní delegace, aby konstatovala, že cikáni byli vystaveni šikanování rasistického původu a žili v podmínkách spíše bídných. Až na tato odhalení situace cikánů u vás nepronikne nikdy nic, ani o vašich životních podmínkách, ani o stavu vašeho hospodářství, ani o vašem sociálním statutu. Přesto by se zdálo, že vaše země má ambice na vstup do Evropské unie. Jestli je to tak, říkám "Bohužel!" Evropské společenství existuje ve dvou formách: to v projevech a to ve skutečnosti. Řeč je plná lživých tvrzení. Evropská unie se svým eurem byla vytvořena s cílem vyrovnat se USA, aby byla schopna soutěžit s "Obrem" (narážka na autorčinu sbírku Zpověď planetárního obra, pozn. red.) v boji o světovou nadvládu. V této hospodářské válce ti, co udržují systém, budou nutit - a už to dělají - obyvatelstvo utáhnout si opasek, učiní opatření, aby mu zacpali ústa a pokud nebudou vnitřní síly stačit, zavolají na pomoc NATO. Protože NATO je ozbrojená ruka buržoazie. Národ, který se rozhodne vstoupit do NATO - ale nikdo se neptá na vůli lidu - bude jednat proti sobě.
Ve skutečnosti toho moc o Slovácích, kteří jsou mi tak sympatičtí, nevím. Země? Je nádherná. Co říci jiného? Navštívila jsem Prešov, Žilinu, Levoču, Bratislavu. A ačkoliv je Bratislava dost velké město, ostatně krásné, našla jsem tam klid, jaký se dnes najde jen zřídka. Na mnohých místech jsem pociťovala onu poklidnou atmosféru, jako by se ta místa a lidé drželi stranou velkých vzruchů zbytku světa. Možná je to jenom dojem? Dojem způsobený nádherným podzimem v říjnu 2000. Nemám ráda podzim. Ale na Slovensku onen podzim rozptýlil lítost, která mi vždy zůstane po létě.
Autor: Barbara Y. Flamandová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |