Ještě před necelými sto lety mohl Antonín Sova ve sbírce Zápasy a osudy napsat: "A pakli mne pochopíš, / já budu vysvobozen. / Pak svolím a otevřít smíš / vězení, jemuž jsem zrozen. /./ Pak smysl to bude mít: / tak vpuštěn do života / já lačně zas budu pít, / čím hoří duch i hmota." Tak vážně a opravdově byla kdysi chápána role básníka. Psal proto, aby se osvobodil z dědičné samoty, a zároveň tím vysvobozoval jiné, kteří v existenciálním smyslu prožívají totéž, na rozdíl od něho to však nedovedou vyjádřit. Říkalo se, že poezie má vedle funkce zobrazující i funkci apelativní, expresivní a estetickou. A bylo by třeba dodat: i vykupující. Tak bývalo.
Dnes je tomu jinak. Literatura má především bavit. Kniha je zboží jako každé jiné a její hodnota se už nepoměřuje myšlenkovou hloubkou a formální novostí, ale prodejností. I z lidí se stalo zboží, které má větší či menší cenu na trhu práce. Místo kádrů tu nyní máme lidské zdroje, ale v podstatě je to totéž. Nejde o skutečnou hodnotu člověka, jde pouze o jeho hodnotu užitnou. Spisovatel, který přistoupí na tuto redukci člověka na zboží a zřekne se poznávací funkce literatury, mění se v baviče, entertainera, šaušpílera a nakonec v šaška. Žádná doba není tak vznešená, abychom se kvůli ní zřekli vlastní důstojnosti.
Konzumnímu světu současné restaurační společnosti vládnou dvě elity - elita moci a elita vlivu. Ale i ony mají charakter zboží. Dnes a denně se vystavují v televizi, abychom si je příště ve volbách nebo na trhu kultury koupili. I spisovatel má šanci dostat se do vajíčka, jak by řekl Félicien Marceau, ale musí tomu obětovat to nejpodstatnější ze sebe i z literatury - možnost poznávat člověka i svět, touhu být zrcadlem, které nahlíží do budoucnosti.
Zřekneme-li se existenciálního rozměru a tragického životního pocitu, můžeme se pak klidně "ubavit k smrti" (termín pochází od amerického teoretika masmédií Neila Postmana), ze života se však vytratí jedinečnost a zázračnost. Stane se z něj únavná rutina, přízemní živočišné přežívání.
Není snad třeba zdůrazňovat, že smích hypertrofované zábavy kombinovaný s virtuálními problémy a virtuálními city má člověka uspat, aby přestal poznávat svět a neptal se, v jaké společnosti žije. Je manipulován i v oblasti, která z principu manipulativní není, a být ani nesmí - v umění. Toto více nebo méně obratné uspávání lidí, při němž se člověk prostřednictvím literárního nebo vizuálního obrazu dobrovolně vzdává části své svobody, má zastřít fakt, že je manipulován od chvíle, kdy byl ponížen na zboží. Jak vznešeně a osvobodivě zní proti tomu slavné Vančurovo: Smáti se, znamená lépe věděti.
Lze říci, že každá společnost se snaží ve smrtelném jedinci umrtvit jeho nesmrtelnou část. Někdy násilím, proti jeho vůli, jindy za jeho vydatného přispění. Jestliže literatura k tomu mlčí, dopouští se hrdelního zločinu na člověku i na sobě samé a bude za to na hrdle ztrestána. Začne totiž mluvit poníženým jazykem, přestane být chrámem i tvrzí. Chrámem pro naše vytržení nad zázračností a neopakovatelností života, tvrzí proti všemožným domácím hérostratům i vnějším zhoubcům národa, jeho kultury i jazyka.
A tak dnes český spisovatel stojí na rozcestí: Buď půjde po pohodlné cestě zábavného čtiva a postmoderní básniviny, jejíž lepenkové stěny zvenčí občas prolomí jazyk čtvrté cenové skupiny, nebo se vydá za Vladislavem Vančurou strmou a trnitou stezkou myšlenky i výrazu, ovšem často s pocitem jeho alchymisty Alessandra del Morone: "Stýská se mi v těch chmurných Čechách, v té zemi bez vzletu a bez lásky, mezi lidmi, již věčně uvažují, kteří se trápí a vedou pro slovíčko války."
(Předneseno na kongresu Unie českých spisovatelů)
Autor: Vladimír Janovic
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |