Před nedávnem otiskl prozaik a člen Unie českých spisovatelů Vladimír Přibský v Obrysu-Kmeni (č. 36, 5. září 2003) článek s názvem Nešťastná třináctka pro českou literaturu. Právem konstatuje podstatné snížení nákladů knih - a vidí situaci jako »totální útlum literárního života v Čechách«. Stav knižní tvorby představuje se satirickou ostrostí: »Literatura, namísto aby byla nepodplatným svědkem své doby, se proměnila za těch třináct let v trojopici, která nevidí - neslyší - nepromluví«.
Pravda je, že náročná tvorba se prosazuje velmi nesnadno. Naproti tomu líbivá konzumní četba má vrata dokořán - připomeňme si prozaičku, autorku ženského čtiva Simonu Monyovou (roč. 1967) - ta od r. 1997 do dneška vydala patnáct knih!!!
Značný vliv má reklama. Dokládá to zářivý vzestup učitelky a spisovatelky Věry Hofmanové (roč. 1919). Když vydala jako čtyřicátnice povídky Postavičky (1957) a román Korda Dabrová (1961) - pod pseudonymem Věra Podborná - byly přijaty vlídně, ale bez nadšení. Po čtyřiceti letech nabídla pod pseudonymem Květa Legátová povídkový soubor Želary (2001) a novelu Jozova Hanule (2002) - a obě knihy se dočkaly slávy, zfilmování, chvály přímo zářivé. Nic proti tomu, jde o dobré prózy, ale své tu sehrála neuvěřitelně čilá reklama a vytrvalá chvála.
Dnešní knihy vycházejí s řadou gramatických chyb a někdy i omylů. Jeden příklad: V roce 1999 vyšlo už 16. vydání poslední knihy Karla Čapka Život a dílo skladatele Foltýna - a v doslovu se dočteme, že tuto Čapkovu posmrtně vydanou knihu z roku 1939 posuzoval i F. X. Šalda; ten však byl už dva roky po smrti. Kazí se i český jazyk - např. módou se stala předložka díky v naprosto nevhodných vazbách. Např. »Díky chřipce zemřela babička«, »Díky povodni utonulo patnáct lidí« apod. - prostě děkujeme za životní tragédie.
Přes řadu nepříznivých okolností (citelné zdražení knih, nedostatečná podpora státu pro potřebné edice, příliv zahraniční konzumní literatury) není situace naší literární tvorby beznadějná. Srovnáme-li ji s obdobím první republiky, kdy jsme měli dva světové autory - Jaroslava Haška a Karla Čapka, máme i nyní prozaiky známé a čtené v zahraničí. Především Milan Kundera, žijící ve francouzské emigraci, je hojně překládán. Bohužel dnes už spíše patří literatuře francouzské než české - a dosti trapně působí jeho neochota povolit překlad svých nových knih do češtiny a jejich vydání v rodné zemi. - Úspěšně se ve světě prosadil i v Kanadě žijící Josef Škvorecký a bohatě je překládán zemřelý už Bohumil Hrabal. Před časem jsem navštívil výstavu jeho knih v Praze a byl jsem překvapen, jaký zájem o jeho tvorbu projevily především asijské země, množství překladů bylo až neuvěřitelné.
Hodnocení prózy devadesátých let se soustavně věnoval především olomoucký docent, letošní pětačtyřicátník Lubomír Machala. Jeho kniha Literární bludiště, vydaná r. 2001, sleduje vývojové proměny naší prózy s kritickou náročností. Nedávná kritika Petra A. Bílka v časopise Česká literatura (č. 2, 2003, s. 225-231) vyzněla dost negativně, jak už naznačuje titul: Bloudění Machalovým Bludištěm. Pro Bílka je kniha »spíše polotovarem, nadhozeným konceptem, který není ani slovníkem, ani dějinami, ale ani přiznaně subjektivním čtením a vykládáním si devadesátých let« (s. 226). Vyčítá knize »absenci metodologického konceptu a neúplnost bibliografie«, ale nelze chtít na knize o 240 stranách úplnou analýzu desetileté tvorby.
Také mám určité výtky k Machalově knize (např. opomenuti byli nedávno zemřelý Jiří Jobánek, autor historických próz, nebo Ladislav Pecháček s pentalogií Jak svět přichází o básníky, úspěšně zfilmovanou), ale celkově nutno Machalovu pracnou analýzu desetiletí prozaické tvorby ocenit.
Devadesátá léta minulého století přála historické próze. Nejpilnější v tomto žánru byla Ludmila Vaňková (roč. 1927), která se soustředila především na období vlády Lucemburků a činnost vlastenců 19. století. - Národnímu obrození věnoval trojici historických próz (Informátor, Komandant, Guvernantka) předčasně, v 53 letech zemřelý literární historik Vladimír Macura (1945-1999).
Historickou prózu zkusil i Josef Škvorecký (roč. 1924). Román Nevysvětlitelný příběh (1998) je zasazen do starověkého Říma - studenti archeologie objeví ve vykopávkách záhadné svitky plné překvapení.
Zkušený tvůrce historické prózy Vladimír Körner (roč. 1939) se vrátil do 10. století románem Smrt svatého Vojtěcha (1993). Historické náměty najdeme i v souboru Odváté novely (1995). Historii soužití Čechů a Němců v Krušných horách věnoval Zdeněk Šmíd (roč. 1937) román Cejch (1992).
Pokud jde o memoárovou literaturu, vzbudila pozornost životopisná trilogie Bohumila Hrabala, dále na sebe navazující romány Lenky Procházkové Smolná kniha (1992) a Ludvíka Vaculíka Jak se dělá chlapec (1993) a edice dopisů Madly Vaculíkové Drahý pane Kolář (1994), určených básníkovi a výtvarníkovi Jiřímu Kolářovi. Eva Kantůrková vydala v r. 1994 soubor vzpomínek a korespondence Památník (1994). Deníkové záznamy ve dvou dílech nabídl Jan Zábrana (Celý život, 1992). Literární historik a kritik katolické orientace Martin C. Putna se představil memoáry Kniha Kraft (1996).
Pár slov o postmodernismu: U jeho zrodu stáli především americký prozaik a teoretik L. A. Fiedler a italští prozaici Umberto Eco a Italo Calvino. Modernistickou literaturu chtějí nahradit westernem, sci-fi, pornografií - a také pohádkou.
Typickým představitelem našeho postmodernismu je Jiří Kratochvil (roč. 1940, brněnský rodák). Jeho pátý román Nesmrtelný příběh (1997) nabízí pásmo snových a pohádkových fantazií a nadmíru zvrhlé erotiky.
Hrdinkou a vypravěčkou je Soňa, dcera ruského strojvůdce a německé statkářky; přijde o přisouzeného ženicha, Vídeňáka Bruna, který se jako dvanáctiletý utopil. Avšak Bruno oživne a sexuálně ji uspokojuje v různých zvířecích převtěleních (jako šimpanz, jelen, vlk, slon, pardál). Motiv známé francouzské pohádky o krásce a zvířeti se podařilo Kratochvilovi značně zvulgarizovat (s. 156: »Celé dny jsem jezdila na slonovi a v noci slon zase jezdil na mně« atd.).
A tak už nepřekvapí další pohádkové »senzace« - domácím učitelem se stane mluvící kapr, Sonin lepenkový model města Vídně se promění ve skutečnou Vídeň atd.
Kratochvil dost vytrpěl za socialistické éry - jeho otec, přírodovědec a spisovatel, žil v emigraci (Josef Kratochvil, autor skautských románů pod pseudonymem J. K. Baby); synové se v Brně nesnadno prosazovali, Jiří Kratochvil, vzděláním učitel, působil jako dělník a první román mohl vydat až v roce 1990 jako padesátiletý. Odtud nenávist k socialismu a komunismu, která se promítla zvláště do románu Lehni, bestie (2002).
Kromě postmodernismu máme u nás i postsurrealismus - jeho reprezentantem je Pavel Řezníček (roč. 1942), autor prozaické trilogie Hvězdy kvelbu (1992, 1996, 1998).
Pár poznámek ještě k feministické próze. Jejími představitelkami jsou především Alexandra Berková (roč. 1949), Tereza Boučková (roč. 1957, dcera Pavla Kohouta) a Zuzana Brabcová (roč. 1959).
Tereza Boučková v románu Indiánský běh (1991) zachytila rozpad rodiny opuštěné otcem - a v knihách Křepelica (1993) a Když milujete muže (1995) našla kladné řešení. - Román Zuzany Brabcové Rok perel (2000) řeší problém homosexuálního vztahu. - O desetiletí starší Alexandra Berková sleduje v románech Magorie (1991) a Utrpení oddaného Všiváka (1994) krize manželského soužití. Nejvýše postavila kritika právem její román Temná láska (2000).
Také romány Daniely Hodrové (roč. 1946) Perunův den (1994) a trilogie Trýznivé město (1999) byly oceňovány pro vystižení ovzduší Prahy.
Mezi čtenáři nejvyhledávanější mladé autory patří Miloš Urban (roč. 1967). Jeho prvotinou se stal román Poslední tečka za Rukopisy (1998), který s nadhledem a ironií nahlíží na národní obrození a spory o RKZ. Jako zatím nejčerstvější dílo nabídl letos román Stín katedrály (název se kryje s titulem románu Josefa Jelena, ten vyšel 1972). Je to už pátá Urbanova kniha. Mezi méně zdařilé prózy patří jeho »sexyromán« Paměti poslance parlamentu (2002), ale o čtenáře má autor postaráno. Zato Stín katedrály, kriminální román, spjatý s pražskou katedrálou sv. Víta, náleží mezi jeho zdařilá díla, právem vychází i v Holandsku.
Už dvanáct knih stačil od počátku devadesátých let vydat prozaik Michal Viewegh, loňský čtyřicátník. Začínal detektivkou Názory na vraždu, tucet knih uzavírá letošní detektivka Případ nevěrné Kláry (2003). Asi nejlepší jeho knihou je Výchova dívek v Čechách (1994). Někdy jej ohrožuje sklon k patosu a sentimentalitě, ale právem patří mezi naše nejčtenější autory.
Na závěr bych se rád omluvil prozaikům a prozaičkám, kteří si zasloužili být vzpomenuti v mém stručném přehledu, ale nedošlo na ně pro časovou tíseň. A tak aspoň připomínám pár neprávem opomenutých - Vladimíra Párala, Pavla Frýborta, Pavla Kohouta, Arnošta Lustiga, Radoslava Nenadála, Jana Kostrhuna, Romana Ráže, z prozaiček pak Zdenu Frýbovou, Ivu Hercíkovou, Barbaru Nesvadbovou, Ivu Pekárkovou - a těch křivd je jistě ještě víc...
(Předneseno na kongresu Unie českých spisovatelů)
Autor: Štěpán Vlašín
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |