IVAN HLIVKA
Pokusila se česká a slovenská literatura přelomu století zobrazit stav světa?
Těžko najít spisovatele, který by se nevychloubal »pravdou«. Straní však často nepravdě. Neplní ani onu polovinu svého poslání, o které mluvil Karel Marx - vysvětlit svět. Přestože argumenty spisovatele či básníka se ctí a oceňují více než jiné - politické, ideologické, historické, psychologické nebo různé další.
Nyní, v nejčernější epoše dějin, kdy lidstvo prožívá pohromy, represe, teror, brutalitu, kdy mu hrozí zánik ideálů a iluzí, jež dosud mělo, umělcova pasivita, a tím spíše kamuflování stavu světa, je hříchem a proviněním. Často zmatené, jalové básnění a grafomanie založené na nevědomosti svědčí o tom, že se jedná o vzdalování se životní pravdě, o útěk před pravdou. Mnozí jsou »svobodní«, popouštějí svým bludným citům uzdu, probírají závažné otázky pomatenými slovy, upadají na dno farizejství. Takový L. Vaculík, O. Neff i I. Klíma a kolik ještě by se jich dalo vyjmenovat, mluví o současnosti s omezeností - a prozrazují v sobě duší nevolníka. Těch, kdo se vší upřímnosti a nelítostně líčí pravdu života, je pohříchu pomálu. Že by proto, že spisovatelé věnují tolik energie shánění grantů a psaní článků, že na zaujaté tvůrčí myšlení a tvorbu není čas? Nejeden odchází od umělecké tvorby ne kvůli svobodě postojů, ale protože mu neoburžoazie nedává, co kdysi Havel a spol. slibovali - klid duše, jistotu, vládu nad sebou a nad okolím. Zjišťuje, že je mnohem méně svým pánem než v minulosti. Je slabší, než ještě nedávno předstíral. Co se s tím dá dělat? Inu, zamýšlet se nad sebou. A - konat.
JAN SLOVÁČEK
Pokusila se česká a slovenská literatura přelomu století zobrazit stav světa?
Přelom století v mnohém připomíná fin de ciecle s chaosem individualit na přelomu 19. a 20. století.
Polemiky způsobuje nový výklad smyslu našich dějin, kritika je vznášena k práci škol a jejich řízení ministerstvem školství, hledá se odpověď na otázku odpovědnosti za výchovu mladé generace. Svůj podíl na ní má výchova uměním, se kterou souvisí také výchova morální. Úloha literatury by neměla být přitom opomíjena.
V současných školách umění je mládež vzdělávána jak v hudbě, tak i v tanci, kreslení a malbě i divadelnictví. Zájem o toto studium je nadměrný a i když z těchto škol nevycházejí samí profesionální umělci jako Z. Lapčíková nebo J. Pavlica, se zaujetím hrají v dechovkách, tanečních či cimbálových muzikách, vždyť přece jsou to lidé vesměs s hlubokým smyslem a citem pro kulturnost vlastního i společenského života. Patří k němu účast na koncertech, divadelních představeních a také četba literatury poučné i zábavné. To bohužel není charakteristickým rysem postihujícím celou naši společnost.
Jsou u nás školy, ve kterých dostávají žáci učebnice jenom na vyučovací hodinu a učí se z poznámek psaných při vyučování. Četbu knih ovlivňuje jejich nabídka v prodejnách literatury.
Převahu nad nabídkou knih našich autorů mají často překlady děl západní provenience, zejména americké. Platí to i o televizních programech s filmy, jejichž dopad na chování naší mládeže je spíše negativní.
I když se letos opět konalo mnoho tradičních kulturních slavností a dokonce se objevily i zcela nové, vyhrabané z místních tradic už opomenutých, aby se žilo radostněji, nelze opomíjet starosti o budoucnost závisející na hospodářské prosperitě země v současné procesu reforem.
Problémy, které by neměly zůstat stranou, protože se týkají jak ekonomiky tak i kultury vzdělání, vyjádřil zcela konkrétně divadelní umělec i pedagog doc. M. Hynšt ve svém spisu, který nazval Nezemřu celý, následovně: »Z našeho života zmizela voda, tedy pitná voda, zmizel vzduch, tedy dýchatelný vzduch, z našeho života se vytratilo ticho, města hučí, divadlo působí více na uši než na duši, hudba je znehodnocena nadměrným užíváním... Divadlo se stalo zbožím a přestává být zdrojem mravní očisty a krásna...«
JAROSLAV VÁŇA
Pokusila se česká a slovenská literatura přelomu století zobrazit stav světa?
V žádném případě ne. Musela by si nejdříve umět vybrat, které společenské oblasti se má uchopit. Zobrazit stav světa a vyhnout se přitom předsudkům společenským, kulturním a politickým tlakům, nelze v jednom jediném vědeckém, ale ani uměleckém díle.
V každém případě by to bylo dílo neúplné, a proto bude lépe, když si ještě chvíli počkáme.
Snad se na takovou otázku bude správně dívat příští, méně zaujatá generace. Dopřejme jí ty těžkosti, ale i tradiční požitek z možnosti generačního soudu nad svými dědy a otci.
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |