Bulharská básnířka Mirela Ivanovová:
   Car Simeon přišel chudý a vlast přivedl na mizinu

    Polská Gazeta Wyborcza hovořila s nejpopulárnější bulharskou básnířkou Mirelou Ivanovovou (1962), jejíž debut Kamenná křídla stranická nomenklatura Todora Živkova označila za "očerňování socialismu". Podstatnou část interview, které citovaný deník otiskl pod titulkem Svoboda na amerických padácích nepřichází, přetiskujeme.

   Taxikář, který mě k vám přivezl, neustále bušil pěstí do sedačky a křičel "Ten car - premiér je největší lhář. Všichni ve vládě kradou". Spolu se ženou, sanitární kontrolorkou v restauracích, taxikář vydělává 230 dolarů. V zimě rodina zavírá ústřední topení, protože nemá na ohřev bytu. Co se v uplynulých 13 letech s Bulharskem stalo?
    Všichni jsou naprosto rozčarovaní, podobně jako před dvěma lety, když volili bývalého cara. Přijali ho tehdy jako mýtickou postavu, která jejich životy za 800 dní změní k lepšímu, protože jim to ve volebním programu slíbil. Očekávali zázrak. Mne to hnětlo, psala jsem články, mluvila v německých televizních stanicích, které carův návrat braly jako senzaci. Varovala jsem, že Bulhaři vkládají naději do jediného muže a to je utopie. Psychologicky to bylo možné vysvětlit - lidé se zklamali ve všech politických stranách. Přišel člověk odnikud, z Madridu, vyklubal se z jakési nostalgie, z minulosti... Kým je? To není důležité. Lidé ho zvolili.

   Říkali: "Simeon II. alespoň nebude krást, protože je bohatý".
    Naopak, slyšela jsem, že není bohatý. On sám o tom záhadně mlčel. Tak špatná vláda, jako za jeho vedení, v Bulharsku ještě nebyla. Především parlamentní většina a hodně ministrů ve vládě jsou lidé sebraní naprosto náhodně pod temnou hvězdou. Dva mladí ministři přijeli z Anglie, kde byli průměrnými úředníky londýnských bank. U nás se jeden ihned stal místopředsedou vlády a ministrem hospodářství, a když přivedl k fiasku velké privatizační transakce, byl "za trest" jmenován ministrem dopravy a spojů. Druhý je ministrem financí. Počítalo se s tím, že do země vnesou jinou mentalitu. Vláda však nemá celkovou vizi státu, v níž by nešlo jen o hospodářství. Nedbá na výchovu, kulturu, vnitřní pořádek v zemi. O kultuře se už nemluví vůbec. Ministerstvo osvěty, místo aby vyřešilo problémy vzdělávání, je ještě více zauzlilo. Nelze spoléhat jen na soukromé školství a očekávat, že systém osvěty se uspořádá sám.
    Co se stalo s Bulharskem? Máme dva protilehlé státy. V jednom žije 95 procent občanů, ve druhém politická elita. Ta se pohybuje v umělém světě luxusních limuzín, koktejlů a recepcí. Na to peníze mají, ale na popularizaci kultury ne. Zdá se mi, že sledují jediný cíl - zabydlet se v životě. Jejich sliby a deklarace, to jsou pustá slova.

   Německý tisk vás nazval Paní Xantipou, která se všude cítí být v rozpacích a vyobcována. Máte takový verš: "Ve vlasti se cítím jako vlas v polévce". Ve vašich básních žijí lidé ze sofijské ulice. Student chemie pokládá bombu vlastní konstrukce pod dveře jisté ženy, protože mu nevrátila 40 000 dolarů. Žena v přechodu cpe svých devět síťovek do jedné, aby se snadněji dostala do přeplněné tramvaje, ale omdlévá... To jsou hořké historky.
    Žiji jako ostatní. Jezdím tramvají a chodím po ulicích. Celý ten rozpad mě ranil. Rozpad lidí, kteří jsou ochotni poprat se o tramvajový lístek. Jsou rozčarováni, protože na ně dolehla bída. Znovu byli zatlačeni na úroveň přežití. Zaplatit za ohřev, elektřinu, koupit chleba... Občan se přičiněním vlastního státu stal odhozeným sirotkem. Přibývá nervozity, smutku, nasupenosti nebo agrese ve tvářích. V lidech postupuje normální rozpad, je to cítit ve vzduchu. Pořád někdo rozbíjí zastávky, koše na odpadky. Okolí je dráždí. Rozpad se projevuje v naprostém nedostatku vztahu k vlastnímu životu, v apatii. Už se nikomu nic nechce, pocit smyslu života zaniká. Mě drtí nespravedlnost viditelná pouhým okem. Bulharský profesor si nemůže dovolit koupit nejlevnější automobil, zatímco bandité jezdí opancéřovaným mercedesem. Na ulicích je víc mafiánů s tlustým zátylkem než tramvají. A člověk se ptá, jak k tomu došlo? Proč ovoce práce celých pokolení bylo rozkradeno? Proč jsou pokořeni staří lidé? Můj otec, lékař, dostává 100 leva penze, matka, zubní lékařka, 80 leva. Kdybych jim nepomáhala, nepřežili by. V takové situaci je hodně lidí. Ti lidé pracovali celý život, co na tom, že za socialismu? Něco přece vybudovali, cesty, domy, které slouží dodnes. Naše trpělivost se mi zdá neskutečná. Vidíme, že stát se rozpadá.

   Kdy je národ připraven ke svobodě?
    Euforie prvních dnů svobody se rychle vyčerpala. Okolo roku 1993 ohromná společenská energie vsákla jako do tekoucích písků. Romantici odešli od politiky, ale pragmatici do ní nevstoupili. Objevila se nová vrstva - taková lidská směs, o níž jsme neměli ponětí. Ulice jsou plné lidí bez biografie. Netuším, odkud přišli, kde byli předtím. Marnost bije do očí, poctiví a myslící se svými znalostmi a zkušenostmi jsou vyloučeni.

   A co se stalo s demokratickou opozicí poté, co se pohádala a rozdělila?
    Unie demokratických sil se opět topí ve skandálech, ve vnitřních rozporech. Žel, romanticky nastrojení intelektuálové, kteří vešli do politiky a odešli z ní, nebo je ona sama vyplivla, nic nezachránili, neproměnili skutečnost kolem sebe, nevybudovali právní stát. Dodnes nedokážu pochopit, proč spisovatelé a umělci, kteří se po roce 1989 ocitli v parlamentu, neprosadili přijetí alespoň jednoho, dvou zákonů na podporu kultury, literatury, umění. Nikdo to neudělal...

   V malé zemi jsou "nejhorší těsné horizonty" - to jsou vaše slova. Myslíte na emigraci?
    Stála jsem před takovou volbou zvláště na počátku 90. let, kdy jsem poprvé jela do Německa a Francie na pozvání literárních kruhů. Ale byla to jen přelétavá mysl. V podstatě spisovatel a básník nemůže spoléhat na výhodný život kdekoliv na světě. Možná na lépe zorganizovaný život... Ale mateřský jazyk je pravou vlastí básníka. Když jdu sofijskými ulicemi, bystří se moje mysl. Tady je moje místo. Nevadí mi, že se někdy cítím jako vlas v polévce.

   Kdo teď v Bulharsku čte poezii?
    Díky bohu hodně lidí, i když básníci přestali sehrávat tradiční společensko-politickou roli, jakou měli dříve, rovněž za socialismu. Tehdy každý člověk věděl, že existuje Konstantin Pavlov, Blaga Dymitrovová, Radoj Ralin. Nevadilo, že některým nevycházely knihy, stačilo nám, že oni jsou. Teď už slova nesehrávají roli duchovní opozice jako tehdy. Ale navzdory tomu stále ještě jsou lidé, kteří se opírají o pravdivé slovo, o pravdivou poezii. Svět se stává více pragmatický, vulgární, a když se objeví hezká kniha, pak ten, kdo se už úplně ztratil v každodennosti, může při její četbě najít sebe sama, dozvědět se pravdu o svém životě. Víte o lepší události?

   Přeložil IVO HAVLÍK

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]