ALOIS TYBRYCH
Návraty
Éj! Na našem Podluží
objala mě Morava
oběma rukama
Éj! Miláček
upocenou svou dlaní
zahnal mi vrásky ze skrání
Ty valy - valy hluboké
dneška a zašlých dní
Éj! Oči neotevřu i když se rozední
* * *
Návraty
klopýtání přes polomy a vývraty
po roce po dvou zas za babího léta
na Kokrháči dnes leží sníh
a nikde tvá slova ani smích
vrána se ozve na strom vzlétá
Návraty
ztuha otvírám dveře srubu
tvůj cibulákový koflík na krbu
vidím i tvou ruku přivřená víčka srkáš čaj
okolní jedlový háj
s břízami hraje na šalmaj
Sám sobě dlouho lžu Můj zrychlený teplý dech
se sráží na oknech
Vyjdu ven
přemnoho hvězd celá obloha se ke mně naklání
v noci jde mi vstříc Vím brzy už opustím Zem
a dušička - jediné poslání
dospět k životodárné nebeské praprabábě
Tam bude žadonit Vem si mě vem
Nikdy už zpět Nikdy na Zem
Naděje
Ztratil jsem naději
Smutek mne zavalil
Kde najdu něhu mezi slzami
Tisíce polibků mi dravec zadávil
A obraz idyly nad kobercem vyšitým bombami
zničil rozvrátil
Má poslední naděje
To zubožené zviřátko s přeráženými údy
É - dralo se pro trošku božské vody
Nepřekonalo poslední schody
Skelné oko teď hledí na zpustošenou zem i nebe
za vlády Beznaděje
Pozbyl jsem naději
Na lásku na něžný lidský cit
Zhoubné choroby ve mně náhle hlodají
Kam se poději - snad chci teď jenom smrt
Tu dme se pýcha opozlátkovaný parazit
bič arogantních hlupáků
A cudnost děvčátka chce urvat chtíč
Hloupá sprostota se sápe na slušnost
Umění posluhuje mocným Ten snaživý dříč
je s pravdou a lidským právem pro smích pro smích
Beznadějně osamocen zítra bych umřel rád
Škoda škoda škoda tebe tu zanechat
EVA FRANTINOVÁ
Říjen
Po hřbetu dlaně
na kapce potu sjíždí
poslední žňová
vzpomínka
Mateřsky a naposled
češeme suchou travou
červené
krvinky
Zrovna včera
vyhlásilo mobilizaci
víno
Žízeň
Pampeliška poslouchá cvrččí hovory
tajemnice dějů malých
Vyprahlá zem chce zavadit
o tuhý pramen
Na nebi hejno ptáků
čeří hladinu vysoka
Zlatavé lány šeptají
o ostří nože
Toto je krásné řeklo slunce
Já to vím
Děti povykují u chalup
A my v tom horku hledáme ztracené sliny
Ukradená láhev vína
Stalo se to po srpnové večeři
když pletí řízku doklepala mrtvice:
do zahrad poblíž opuštěné studny
(dosud si před ní hladíme
mokré hvězdice kotníků
které se rozsvítí až večer)
vběhl chlapec
s nápadem skončit lásku sklenicí
zatímco my leželi
podobni slehlým copům kolejnic za plotem
malovali olej léta na kluzáky slin
a do klínů nám šplhalo modrým lasem rána
to slastné těšení majitelů
růžových pohárků
osmiletých předloktí
Cestou
Víno se suší - životodárné záclony
a za pár dní tu budou hrozinky
prosévat sítem času... (jak já vzpomínky...)
x x x
Z vína tu voní kořeněná smůla sudů
ach sklepy valte dál břicháče plašící stesk i nudu
když už je cestujícím z nektarínu slunce na nic
když jsou u konce
palmovým plážím zašeptají: vánoce
a už je odvážejí dvoupatrové busy
pokličky hotelů noc co noc na jemno pleť dusí
nespavost prostěradla naklepává
přeběhneš kolem oleandrů - bolí hlava
měsíc jak meloun ptačím křikem načatý
po plíšcích sází na ramena na paty
kterými piješ na rohoži denně bronz
jako dítě umíněné
co jindy Kréto ve tvých olivových údolích
plete si tvrdá y
jde
do školy
čtyřiadvacet písmen abecedy blaha
místo let řadí do lavic
na pohlednici vařícího písku vzkaz bosé stopy:
nechybí mi nic...
Moment
Mé tělo pozdvihuješ k sobě jako víno
ve zdviži náruče chutnáš jeho koření
skořici jejíž síla sílí ze zásob něhy
milostného spojení
až bije o panely na poplach:
"napumpováni krví chvějeme se
krásně živí!"
Než tahle vteřina se změní na Saharu
do schránek srdečních
v kterých to léta nešustilo
vmete své rekomando
- prach...
Přípitek
Jak pokroucené prsty u cest pnou se keře
keře se vzpínají jak klouby starých lidí
co ráno zavržou když otvírají dveře
za nimiž slyším šustot - a babičku vidím
s košíkem hroznů rad jejž slisovat zapomněly
naše rty Těm utekli jsme - příští sochy
pod korkem podzimu se pění těly
když láska přihýbá si a je do němoty
zatímco jinovatko držíš sklenky
v ubrouscích révového listí
padají na hnědou zem navštívenky
a sidol sluníčka je jako mosaz blyští
Víno
Ležíme na sobě - hrozny vína, které obírá naděje, v zubech jí skřípou zrníčka - to co chci já, to co ty nechceš, v prstech mačká křehkou sklenici a na jazyku převaluje šťávu, zatímco šroub lisu se těší, jak spustí do mezery mezi námi dřevěné slunce...
Na vinici
Myslela jsem si: je krásný okamžik když brigádník ustřihne hrozen, podívá se přes něj jako přes sluncem vyfouknutou vázu a pak ho položí na ostatní do dřevěné krabice, a zatím u vinného keře tlačí se lidé v černých holinkách, šermují v listech, nedívají se vůbec nikam, a za zády slyší stroj, který před sebou žene dny - plastové kyblíky...
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |