Redakce časopisu Reflex se rozhodla demýtizovat české dějiny. Nic nevadí, že se pod tímto slovem často ukrývá vytváření mýtů nových, nejčastěji však přitakávání mytologii dobře zapadající do obrazu vytvářeného v čísi vypočitatelný prospěch. Jen na okraj: nejvíce se domněle demýtizovalo za okupace, ale počátkem 90. let tato aktivita znovu ožila a zdá se, že počátek nového století ji zastihl ve fázi zdatného kavernového rozbujení.
Pan Jan P. Kučera, přednášející "dějiny kultury" na vysoké škole (!), se pustil ve 14. čísle letošního roku do "bělohorského mýtu". Ten se stal "synonymem zániku národa a následného úpění pod nadvládou cizáků", což se oné osobě jeví jako "dost veselé", protože bychom si měli (!) uvědomit, že "žádný český národ v moderním slova smyslu ještě neexistoval".
Že tehdy neexistoval "v moderním smyslu" žádný národ, Italy počínaje a Němci konče, se nehodí do krámu a autorovi nevadí. Ještě v dubnu roku 1768 psal např. G. E. Lessing v Hamburské dramaturgii, s notnou dávkou jedovatosti: "Ten dobromyslný nápad opatřit Němcům národní divadlo, zatímco my Němci ještě žádným národem nejsme!"
Žádný "střízlivě uvažující Čech 21. století" (nebo čecháček?) by ovšem neměl "věnovat své sympatie nestabilitě před stabilitou", projevovat obdiv "nezodpovědné hrstce vzbouřenců" (sic!), jimž řádně zvolený král "notabene potvrdil všechny jejich svobody". Přestože "srdcervoucí porážka jakéhosi českého národa" je "národním mýtem", tedy národní lží, píše dále - málo logicky, když český národ "neexistoval" - o "českém povstání", o vojsku "českých vzbouřenců" a o "Češích", zde alespoň ústy kronikáře. Neopomene připomenout i "vídeňský" pojem "ohavná rebélie".
Následuje popis některých událostí před bitvou a po ní, ovšem podle onoho pána šlo spíše o bitku, která "neměla valný vojenský význam". Ona "šarvátka" sice měla "tragickou, krvavou tečku na Staroměstském náměstí", ale "České království zůstalo suverénním královstvím", jen došlo "k rozsáhlým majetkovým přesunům" (pěkný eufemismus, což?), "k rekatolizaci, k početné emigraci". A také k válce zvané třicetiletá, jen na okraj. Jako by jen "zvítězil latinsko-katolický svět životního kladu, řádu a jasné harmonie radosti a citu nad světem germánsko-protestantským", když se chce opomenout protestantismus český, husitský a českobratrský. Předtím se ovšem ironizují "jezuita-vlastenec" Bohuslav Balbín, který hlavní příčiny neštěstí viděl v tom, že se vlast "stala kořistí cizinců" (dodejme, že netolerantními katolickými vítězi vítanou, byť málokým z majoritně protestantské české inteligence, šlechty a měšťanstva vítaných), shovívavě se pousměje nad Josefem Dobrovským, Františkem Palackým, Antonínem Markem, F. L. Čelakovským, Jánem Kollárem, K. H. Máchou, K. Havlíčkem Borovským ad. bloudy, jimiž "bělohorský mýtus vstoupil i do vleklého a poněkud komického sporu o smysl českých dějin". Ten totiž "u jiných evropských národů nemá obdobu", což je největší perla žurnalistova mýtotvorného úsilí: každý národ si smysl svých dějin jako otázku k věčné diskusi klade, jí se jako moderní národ ustavuje a ústy svých intelektuálů (a nejen jich) si ji znovu a nově zodpovídá. U malých národů je tato otázka o to naléhavější, když nechtějí prostě zaniknout. Jak sladké je zaniknout, jak smrdutá je vůně rozkladu. Ona "národní lež", která má vanout "nad bělohorskou plání", vypadá jinak a je lží jiných subjektů než nějakého zaostalého "českého národa".
Nad J. P. Kučerou, píšícím slovo "vlast" a "domov" v trapných uvozovkách, bychom mávli rukou, kdyby něco podobného nebylo přednášeno (patrně se stejnou, sotva průměrnou invencí liberalizujícího a historizujícího žurnalisty) na akademické půdě Fakulty společenských věd Univerzity Karlovy.
Jak hluboko jsi klesla, Matko, či spíše Macecho věd! Nebo prodejná Děvko?
Autor: Dobromil Krutihlav
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |