A co Veselský?!
(i další drzé otázky)
Desátého dubna roku 1962 jsem v břeclavském Klubu dopravy a spojů přednášel o současné české poezii. Když jsem snad až příliš dlouho mluvil o pokolení Května, přerušil mě netrpělivý hlas z konce sálu: A co Veselský?! To začal rušit sám jindy milý iniciátor a pořadatel večera Jiří Veselský, a vyrušoval pak stejně neodbytně ještě několikrát; rušit rutinně rýsované kruhy (zřetelně jiné ty mé sotva byly) stalo se mu údělem a posláním. Kulturními úterky v tom klubu železničářů, který kupodivu nezel prázdnotou, vydatně pomáhal (vedle Klubu přátel poezie a malých amatérských divadel poezie) rušit to, co se očím a uším ještě naivním, neotupeným trhem, seriály a baviči zdálo kruhy nezájmu o verše, obrazy, sochy, taneční a ostatní scénická umění. Svými básněmi vždy znovu překračoval křídové kruhy, které vymezovaly, kam až se smí a sluší. A jako magnet vždy přitahoval tvůrce i mládež. V Břeclavi přede mnou nebo po mně besedovali nejenom břeclavská Kamila Sojková, autorka Lohoveckých dětí, ale i o umění překladu Vojtěch Jestřáb, o poezii slavný už Oldřich Mikulášek i čerstvý debutant Jiří Pištora, o přírodě, jižní Moravě a svých knihách Jaromír Tomeček. Všude, kde Jiří Veselský působil, a těch míst bylo požehnaně, bylo tomu tak: kulturně i lidsky živo.
V letech, kdy správcoval na zámku v Kuksu, promýšlel tam periodikum Dům filozofů. Takový dům filozofů a básníků stavěl už předtím v Hlučíně i v Ostravě, ve Svitavách, v té Břeclavi, v Brně i v Praze, a znovu pak (to přímo v sousedství Divadla na provázku) v Brně, nyní už víc než deset let doma v Kyjově. I to byly a jsou ty vzdušné zámky, ve kterých s ní (netoliko s každou ze svých dívenek, ale i s poezií, historií a filozofií) podle nejnovější své sbírky ZPÍVAJÍCÍ BIOCHÉMIE (Petrov) žil a žije.
V čase, kdy se při přednášce o poezii ptal: A co Veselský?!, měl na to už plné právo a právem se ptal právě mne, vždyť jsem znal, co do té doby publikoval (tedy ranou Mariu i pak poémy: Most, Asi tak, Únor a Rimbaud, vydávané v drobných příležitostných tiscích, a básně v almanaších a periodikách), ale navíc i většinu rukopisů; Jiří Veselský dobře věděl, že mě jeho poezie stejně jako jeho udivující paměť a hloubka i šíře humanistického vzdělání fascinuje víc než mnohé knížky, které jsem s větším či menším respektem recenzoval. Jenže já si kladl ochromující otázku: necením si veršů Veselského tak velice proto, že ho znám - už od tercie v kyjovském gymnáziu 1945/46 - až příliš zblízka? Mám vůbec šanci psát a mluvit o něm bez předzjednaného přátelského zaujetí, bez náležitého kritického odstupu?
Z lidí v literatuře, v časopisech a nakladatelstvích, Veselského tehdy znal a většinou i uznával snad každý; všichni ho znali, většina rozpoznala jeho neběžné nadání, ale když docházelo na lámání chleba, totiž na publikování, byli najednou přeopatrní a všecky pokusy o vydání knihy, nad jakou by se kritik mohl rozepsat, skončily vždy znovu i v dobách "tání" bez úspěchu. Léta, desítiletí běžela a kniha Veselského poezie nebyla stále ani na obzoru. Byl v tom též strach odpovídat se za vydání básníka hodně politicky nevypočitatelného, který se opakovaně hlásí k Panně Marii i ke Karlu Marxovi? Patrně byl. Záviděli mu jeho nezpochybnitelný talent? Ani to nelze vyloučit, ledakdo jeho verše bagatelizoval, obávaje se tvůrčí soutěže s nimi. Vymykal se oficiálnímu "ideálu" básníka bojovníka a budovatele, pak naopak módnímu odvratu od mélického verše? Sergej Machonin mířil v Literárních novinách 1956 výslovně na Veselského a Pištoru, když se mu nad Poezií mladé Hané (Veselský v tom almanachu dominoval) "nechtělo věřit", že by "v době socializace vesnice a průmyslového rozmachu města" ti "mladí lidé, mnozí z nich možná budoucí básníci... sáhli skoro všichni jako na povel po tenkostrunném nástroji a ještě na něj" (přímo zločinně) "nasadili sordinu pro komorní poslech náladové lyriky."
Zdá se, že hlubší důvod, proč byla Veselského cesta ke knize předlouhá ("skutečná" kniha vyšla až 1995 - Dívenky jdou Brnem), tkví v tom, že si i ti, jimž nechyběly ani sympatie k němu, vlastně s Veselským nevěděli rady. Proč tomu tak bylo, může možná napovědět pár řádek opovážlivého vyznání ve starém dopise:
Proč bych nemohl napsat jednou divoké, nelogické drama, podruhé úplný realism, potřetí romantický příběh, počtvrté povídku bez děje, popáté psychologickou věc, pošesté náznaky a aforismy atd. A proč ne tohle všecko třeba v jednom jediné díle, nebo v mnoha dílech, podle toho, jak mi zrovna bude.
Sotva si lze představit, že by se mohl jinak tázat autor, který v patnácti psal v básnickém holdu Panně Marii: mé slovo / jenom klíště její krásy, deset let na to o politikovi v únorové vánici: Jeho slova jsou bernou mincí - a současně se takto rimbaudovsky autostylizoval: Jak to bylo s mými slovy, / to poznáte z mého mlčení! Sotva si možno nad tázáním z dopisu (proč nenapsat podruhé úplný realism) nevybavit Veselského časté provokativní označování vlastní tvorby za socialistický realismus (které ovšem i skvěle paroduje a uvádí ad absurdum nalepování té viněty na cokoli, jen aby to "v době socializace vesnice..." obstálo před ostřížími zraky nekompromisních strážců jedině přijatelného směru nebo metody).
A sotva se dá v citovaných větách z dopisu neuslyšet manifest postmoderny ještě před jejím zrozením a ve Veselského poezii - už v padesátých a šedesátých letech - poetiku, která se dnes považuje za postmoderní. Veselský myslel, žil a psal způsobem, v jakém vidí východisko pro budoucnost dnešní postmoderní projekty multikulturního světa. Ač ty projekty mají v médiích teoreticky zelenou, jejich naplňování nadále šokuje. Jakési rozhlasové relaci se ještě v létě 2003 jeví už názvy Veselského básnických skladeb z počátku šedesátých let (Oratorium na úryvky z deníku ze dnů maďarských událostí 1956, Čtrnáctiletá u Chruščovgradu aneb Rty výletníků) jako bizarní; snaživý literárněhistorický dobrák neváhá psát o podivné názorové směsi u Veselského a opovažuje se básníka za ni "omlouvat": je prý obětí svého rozháraného bohémství (Přehledné dějiny literatury III, 1997); Miloš Štědroň vzpomínal před časem v brněnském rozhlase, jak Jiřího Veselského už v šedesátých letech předcházela pověst výstředního spojení krajně levicového intelektuála se silnými spirituálními demlovskými posedlostmi. Otázka A co Veselský? je tu však stále, ačkoli odpověď na ni nabídl už čas, kdy se klubalo na svět housátko postmodernismu, které v průběhu devadesátých let dospělo i u nás v silně kejhavou husu. Nehlásí se snad k Veselskému jednak autoři nejrůznějšího věku i nejprotichůdnější filozofické a estetické orientace, někteří z nichž dost těžce nesou, že není jen jejich, jednak a hlavně tvůrčí mládí, které bere vážně ona "postmoderní" hesla, machrům bez talentu sloužící k drzým exhibicím v císařových nových šatech, a navzdory zcela opačnému věku si nalézá ve Veselském svého básníka? Není Jiří Veselský předchůdcem, průkopníkem, přímo jedním z otců básnického postmodernismu, když v jeho díle doslova bije do oči všecko, co se kde prohlašuje nebo označuje za konstitutivní znaky postmoderního umění - od zjevného eklektismu přes zálibu v citátech a parafrázích až po přípustnost "všeho".
Dalo by se to říci, kdyby všecko to, v čem se vidí novum tvůrčí postmoderny, nedošlo svého rozvinutí už před ní, kdyby u Veselského šlo skutečně o eklektismus, a nikoli o hlubší vztahy k různým slohům a směrům a kdyby nepodrobil až zdrcující kritice výslovně postmoderní hru Mortena Jostada, a to (což je pro něho příznačné) bez ohledu na to, že ji vydalo nakladatelství, v němž mu vyšly k jeho výjimečné spokojenosti Transy, sbírka veršů s fotozáběry a dokumenty o ohlasu jeho díla. Ta citovaná tvůrčí konfese, byť sugestivně vystihuje Veselského až štítivou nechuť k poslušnosti jedinému směru a vindikuje si (na jiném místě onoho listu) absolutní tvůrčí svobodu, není z listu Jiřího Veselského ani jiného domnělého či skutečného pionýra postmoderny, ale je už z roku 1925, z dopisu českého básníka Vítězslava Nezvala, představitele a také celoživotního obránce moderní poezie a moderního umění. A nezáleží příliš na tom, že onen dopis Jiřímu Mahenovi, který se rovněž neupsal jedné tvůrčí metodě, zůstal nedokončen a neodeslán; surrealista Nezval si přece potom dopřál napsat tři knihy zcela nesurrealistických villonských balad, sonetů a dalších pevných lyrických forem, a když zavládlo mínění, že modernismus je u konce a jeho stavba trčí do prázdna, psal tak, že ho peskovali za rezidua poetismu a surrealismu. Básnická moderna těmi i oněmi pilně už dlouho pohřbívaná, zřejmě není uzavřena, ale stále tu je: nebyla pouhý směr nebo řada směrů, je to podobně jako gotika nebo renesance epocha, která dál trvá, dokonce i v tom, co je skutečně tvůrčí a cítí se jako post-moderní.
A co Zpívající biochémie, která má už ve svém názvu šťastně řeší dramatický svár zpěvu a vědy? Tak jako si kritika ani nekladla otázku, proč Veselského básně docházely takového zájmu u Demla i u Nezvala i u Holana i u nejmladších básníků za postmoderny, nikoli však u recenzentů typu Machonina, který degradoval Veselského verše o olomouckém orloji (nedávno je na svém olomouckém večeru s obdivem zpaměti recitoval Jiří Kuběna) na "přemety napodobitelské obratnosti", tak ji nenapadlo ani zamyslet se nad Veselským jako trvalou koexistencí básníka, okouzlovaného vždy znovu labutinkami, a badatele, který objevuje nepovšimnuté motivické triády ve václavské hagiografii, orientuje se i v chaosu okolo pojmu tzv. tributárnosti etnik v říši franské, přísně soudí Malcolmovu Středověkou herezi, která ví úděsně málo o herezi velkého formátu (o heretičce Vilemíně z rodu Přemyslovců), a píše zasvěceně i o literatuře moderní, ať světové (viz například o zmíněné postmoderní hře), ať české; třeba statí Kněz v masce nemravy podstatně přispěl k rektifikaci Demlova Zapomenutého světla a je i autorem odvážné stati o Březinovi.
Právě akribie, která vyznačuje Veselského studie, měla by upozornit čtenáře Veselského veršů, že všecko v nich má svůj zcela přesný smysl podobně jako v próze Milana Kundery, s nímž se Veselský nikoli náhodou už od padesátých let stýkal. Na okraj vydání Zpívající biochémie řekl (v rozhlasové připomínce jeho sedmdesátky - narodil se 26/7 2003), stýskaje si na nemoc, která ho zle sužuje: Já byl dřív zvyklý pucovat každou slabiku, každou hlásku, a teď jsem se dostal do situace, že jsem zoufale rád, že dám dohromady adresu, ve které není vynechaná slabika.
Zpívající biochémie, byť zčásti psána a celá dokončena za těžké postupující nemoci, je výsledek onoho úporného Hledání slov, jak je přímo nazvána jedna její báseň o dloužící se chvíli v hledání slov pro lásku nastálo. Básník ještě v době jejího tisku by byl rád dál pracoval na jejím textu a těžce nesl, že už to není možné. Už v únoru 2000 otiskl v Hostu verše Z chystané sbírky Barborka a jiné básně a v obsáhlém komentáři vysvětlil ten název. Z Barborky a jiných básní je nyní v definitivní podobě sbírky, ve Zpívající biochémii, už jen druhý ze sedmi oddílů, Příběh (B.). Proměnami někdy zdánlivě nepatrnými prošly do knižní verze i jiné verše tištěné už časopisecky, a co víc: sbírka není posbíráním toho všeho, co Jiří Veselský napsal po předešlých Transech, je to celek architektonicky sklenutý, ve kterém je hledání slov pro lásku na stálo doma v každé básni a každém verši, usilujícím (jak se na poezii sluší) zaznamenat nejjedinečnější milostné situace, gesta, sekundy, slova, citoslovce, ono nevýslovno, které žene poezii k neologismům - erbovní báseň Hledání slov končí hned dvěma: Lpíčenka její, nekonečníček.
Jiná klíčová báseň knížky se jmenuje Vyněžňujeme se. Mohla by se tak nazvat celá Zpívající biochémie, přímý protiklad chlapácké vulgarity, kterou je zamořena větší, horší část postmoderní literární produkce. V době, kdy se biochémie měnila ve Veselského rukou ve zpěv, básník napsal stať Puella, Puellula, Primula, skromně označenou jako fejeton o některých verších snadno napadnutelných jakožto lascivní. Pokusil se předejít - řečeno velmi slušně - nedorozuměním, jimiž byla v recenzích Mýtů organismu, Transů a výboru Všechny tvé dívčí nanicovanosti celá řada odsudků falokratické neomalenosti (Šlajchrt), animality (Langerová), lyrického žvatlotu (Mlejnek), zastydle pubertálních veršíků (Rautenkranz) a veršování zamilovaných puberťáků i infantilních zdrobnělinek (Kopáč). Je možné, že stať Puella... sáhla podrážděným moralistům do svědomí, ale objevuje-li p. Mlejnek nyní náhle v recenzi Zpívající biochémie, že Veselský je jedním z největších našich básníků (MfD 16/7 2003) a p. Kopáč, který se před časem pod pseudonymem radoval z toho, jak Josef Mlejnek smetl ze stolu básníkovy veršíky, najednou nazývá Veselského básníkem uhrančivého tajemství (Právo 28/7), je to ovšem jen proto, že už i hlavám poezii nejodolnějším konečně nad poslední Veselského knihou došlo, jak totálně se mýlily, když nechtěly vidět a slyšet, že například právě ty pranýřované zdrobněliny ve verších bez snaživého poetizování zbavují nejvulgárnější výrazy sprostoty. Jestliže jsme savci s citoslovci a citoslovce jsou podle stejnojmenné básně krajní opak fráze, Veselského poezie představuje krajní opak té postmoderny, která upoceně sází na pornografii co marketingový magnet. Přitom se Veselský pohybuje na poli rádoby už anektovaném postmodernisty. Nad barokovým je současné kování, všímá si v Básni z Kuksu na počátku srpna 2000, a cítí Ve vzduchu: možnost souzvuku / obojího... Zpívající biochémie cituje a parafrázuje Písmo i nápisy z WC ve vlaku, v tom se může zdát banálně postmoderní, jsou v ní narážky na Grasse i na Dänikena, ale v tom všem je ztajen básníkův osobitý tvůrčí akt: říkáš MY, vznikáš mi v básni / a vnikáš mi do básní není jen jednou ze vzpomínek na naději, na naději krutě prchavou, ale je to i úvod do básníkovy poetiky, jako je verš patřila kdysi jemu do žeber tím, čím báseň o průniku do dívčina těla vyniká nad fascinaci nedospělým dívčím tělem, na kterou si Veselského redukuje povrchni žurnalistika.
V básni Její důvody sdělované kamarádce se cituje dívčin monolog: Rozhodně to nebude žádný obšourník. / A i kdyby, tak nakonec co na tom. / Začlo mně to být fuk...// Dělá to nadoraz. Jistěže, podmětem je, jak se pak ukáže, nehorázně krásný kluk. Je však ta báseň opravdu jen o tom? Není i o poezii dělané na doraz a o básníkovi píšícím nehorázně krásné básně?
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |