Je to k nevíře, co člověk může za jeden lidský život na vlastní kůži zaznamenat a prožít. Nikdy nezapomenu na svého židovského spolužáka Davida Kohna, na pana učitele Klofáče, jak najednou zmizeli z mého všedního dětského dne.
První šel se žlutou židovskou hvězdou "Jude" i s rodiči a sourozenci do plynu. Druhý skončil život na popravišti gestapa.
Bylo to několik let poté, kdy vyhořela jihlavská židovská synagoga, zapálená německými ordnery a kdy se na ulicích města, v němž žila většina německých obyvatel, objevily plakáty o povinnosti Židů nosit žlutou hvězdu.
V obchodech se objevily nápisy: "Židy, žebráky a tuláky neobsluhujeme!". Hned vedle nápisu, že plivání na zem se úředně zakazuje.
Zrána do naší třídy vstoupil v doprovodu ředitele školy představitel režimního Kuratoria MUDr. Teuner a od tabule všem oznámil, abychom s Židy nemluvili a nekamarádili se s nimi. Říše, Vůdce Adolf Hitler a státní prezident Emil Hácha nás prý budou považovat za "správné kluky". Tak se jmenoval i stejnojmenný protektorátní časopis.
Až do naplnění tragického osudu židovských spolužáků jsme s nimi mluvili a pomáhali si, jak to jenom bylo možné.
Tenkrát se také na ulicích pálily na hranicích knihy židovských velikánů.
Na putovní výstavě "Bolševický ráj v židovsko-bolševickém Rusku" v jihlavské sokolovně jsme se dozvěděli, že Jihlava - Iglau je po tisíciletí německým jazykovým ostrovem a okruhem a nedílnou součástí Velkoněmecké říše.
V domě kováře, "českého Němce" Josefa Kittlera na Wienerstrasse (dříve Znojemské a později maršála Malinovského), kde jsme s maminkou a sestrou tenkrát bydleli v době, kdy náš tatínek byl Němci vězněn, jsme se dozvěděli, že všichni němečtí obyvatelé musí respektovat pokyn NSDAP, aby s Čechy nemluvili.
Přesto s námi všichni slušní a procítající Němci celou válku mluvili a my mluvili s nimi.
Hned po osvobození - po 9. květnu 1945 - vydal první jihlavský porevoluční starosta architekt Grimmich, vzdělaný, vlastenecký a nestranický člověk, výnos o povinnosti Němců, určených k odsunu, nosit na ruce bílou pásku a chodit pod chodníkem.
Jméno příslušníka národa "Němec" se začalo oficiálně psát jako "němec".
V někdejší jihlavské škole Jana Ámose Komenského nám revoluční gardista s červenou páskou na ruce oznámil, že se s Němci nemluví.
Nemilovali jsme Němce, ale všichni v našem městě jsme s nimi i po květnovém povstání a osvobození 1945 mluvili, než je odstěhovali do internačních baráků ve Starých Horách. Vždyť s mnohými jsme, například s "Frau Schindler" a "Frau Sedlmayer", přežili válečné útrapy. Ony měly své otce a syny u Stalingradu a u Kurska, my zase v Mauthausenu, Sachsenhausenu, v Osvětimi nebo v nacistických káznicích.
Přiznám, že bylo tenkrát se za co mstít, ale zlobu jsme potlačili.
Na našich bytech se hned po prvním dnu osvobození v květnu 1945 objevily nápisy v azbuce: "Zděs živut Čechi!" s razítkem Revolučního Městského národního výboru v Jihlavě. Dveře Němců zůstaly bez těchto nápisů a razítek.
Po několika letech se zase, dokonce dvakrát, neveřejně ničily "nevhodné" knihy jako makulatura nebo byly uskladněny v depozitářích knihoven, likvidovaly se Masarykovy a legionářské knihy, vyřazovaly se z veřejných knihoven nebo se i skrytě pálily. Bylo to po roce 1948 a po roce 1970.
Na některých pracovištích se v padesátých letech objevily nápisy: "Zdravíme se Čest práci! Říkáme si - soudruhu!" Jinde jsme si zase pro sebe slabikovali zcela jiné citáty Josefa Stalina: "Soudruzi, alkohol škodí zdraví!", vydané Československým abstinentním svazem.
Nikdy nezapomenu, jak z jednoho dne na druhý den v hanáckých Troubelicích, ve statku vedle domku mé milované babičky, nakládali v roce 1950 na žebřiňák peřiny a kufry rodiny "statkáře" Roztomilého, aby je i s rodinou vyvezli daleko od rodné překrásné a bohaté vesnice.
Obecní bubeník Cyril Suchý musel na návsi vybubnovat, že se zrádci se nemluví, jelikož i na ně dopadla pěst dělnické třídy. Trvalo dlouho, než přešla i tahle kocovina, při níž rovněž nechyběly lidské oběti.
Roztomilým se nikdo po celá ta dlouhá léta nevyhýbal, mluvili jsme s nimi, přestože místem schůzek nemohla být z počátku jejich rodná, jim navždycky zakázána obec.
V roce 2003 vznikla v České republice hlučná iniciativa "S komunisty se nemluví!". Třináct let předtím jsme četli na ulicích plakáty s nápisy: "Nejsme jako ONI!" nebo "Strany jsou pro straníky, OF pro všechny!".
S barnumskou reklamou plakátů, s hanlivou karikaturou Miroslava Grebeníčka a za hlasité podpory cizáckých médií teď zase vzniká, zatím jenom v Praze, podivná iniciativa, jakési specifické občanské sdružení, svolávající megakoncerty pod názvem "S komunisty se nemluví!"
Na nich vystupují celebrity. Výtěžky z koncertů prý nakonec připadnou postiženým z povodní.
Iniciátoři těchto akcí ostouzejí komunisty a každého, kdo se zatím před režimem nemíní hrbit a má vlastní názor na svět kolem nás.
Přesto všechno lidé v domech i na ulicích, nehledě na tyto rady, s komunisty nadále mluví, jako kdysi mluvila většina jejich předků se Židy a s Němci.
Knihy teď novodobí Koniášové pálí už jenom ve spalovnách nebo je vyvážejí na skládky. Neohlížejí se vůbec na to, jde-li o Marxe, Lenina či Stalina, nebo jde-li o Seiferta, Feuchtwangera, Tolstého, Dostojevského, Tigrida nebo Havla.
Všichni dobře víme, že ani tato doba není bez obětí, bez vraždění, bez násilí, bez nespravedlivých válek. O mladých studentech, Zdeňkovi Adamcovi z Humpolce a Romanu Mášlovi z Pedagogické fakulty v Plzni, kteří se znovu upálili jako se upálili Jan Palach a Jan Zajíc na protest proti krutostem a zločinům doby, se hluboce a zarputile mlčí.
Květiny na místě, kde se v roce 2003 upálil u Národního muzea v Praze Zdeněk Adamec se "uklízejí" záhy, jakmile se na tomto místě objeví!
Ti, kdo jsou středem zájmu a urážek "demokratické" iniciativy "S komunisty se nemluví!" zatím nemusí na svém těle ani na svém obleku nic nosit, nemusí mít na oděvu přišpendlenou a ani na těle vyrytou rudou hvězdu s kladivem a srpem.
Těší mne, že něco takového je v České republice zákonem oficiálně zakázáno, nechutným slangem doby řečeno, je to náležitě legislativně "ošetřeno".
Slavný německý básník Heinrich Heine kdysi prorocky napsal: "Kde se pálí knihy, tam se nakonec upalují i lidé!"
Měl svatou pravdu, přestože to jistě nemyslel doslova.
Vždyť koneckonců lidé se nemusí pokaždé upalovat jenom na hranicích nebo se věšet na šibenicích.
Stačí, když se jim vymaže paměť!
Ale co s takovými lidmi?
Možná budou mít nějakou dobu ještě své hlavy na krku, ale po nějakém čase již nemusí mít v těchto hlavách ani paměť, ani svědomí!
Do mysli mi vstupuje J. W. Goethe: "Člověk jednající nemá nikdy svědomí, svědomí má jen člověk uvažující".
Autor: Zdeněk Hrabica
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |