Edoardo Sanguineti (narodil se v roce 1930 v italském Janově) je snad nejosobitější osobností současné literární a literárněkritické Evropy. Své poznatky a znalosti sděluje studentům na janovské univerzitě a čtenářům v literárněkritických a literárněhistorických publikacích (Dantův realismus je z roku 1966, Ideologie a řeč z roku 1965, kniha Mezi secesí a dekadencí vyšla v roce 1961, biografie spisovatele Guida Gozzana v roce 1966 atd.) Básnickou prvotinu Laborintus (jazykový hybrid spojující latinské výrazy označující labyrint, práci a »vniknutí dovnitř« a shrnující tak v jednom slově představu jazyka, básnickou činnost a sexualitu, Marxe i Freuda) vydal v roce 1956; spolu se dvěma následujícími sbírkami, Erotopaegnia a Pekelný očistec, ji pak vydal s názvem Triperuno. Tato sbírka se pak jako Třikrátník objevila v roce 1969 i na českých knihkupeckých pultech. Následovaly v roce 1972 Wirrwar, v roce 1978 Postkarten atd., a v roce 2002 konečně souhrn básnické produkce za posledních dvacet let Il gatto lupesco (Kocour a taky vlk: »Jsem kocour a taky vlk, chlípný a radostiplný«). Není možno nezmínit se o Sanguinetiho prózách, divadelních hrách, spolupráci s avantgardním skladatelem Beriem a neodadaistickým výtvarníkem Bajem. V letech padesátých, kdy v italské próze převládá neorealismus a v poezii doznívá hermetismus, začíná italská literatura (současně s literaturou německou, kde Böll, Enzensberger, Grass a další zakládají Skupinu 47) pociťovat neschopnost realismu (ve všech podobách) zachytit skutečnou tvář skutečného (současného) světa, neboli nutnost objevit tvůrčí postupy, které by to dokázaly. Obdobný pocit vede ve Francii k »novému románu«. Přesvědčení, že použití někdejších tvůrčích postupů by vedlo jen k tomu, že by svět současný byl vydáván za totožný se světem někdejším, vedlo nakonec k založení Skupiny 63 v roce 1963 v Palermu. Sanguineti se nacházel na jejím levém křídle. Byl přesvědčen, že krize světa buržoazie je krizí jejího jazyka a jelikož světem spisovatele je jazyk, je třeba krizi světa zobrazit jako krizi jazyka, uvolnit cestu anarchii, kterou se jazyk dosud snažil uspořádat do řádu příběhů a vět. Provést revoluci tam, kde ji literatura provést může, neboli v jazyku. Postoj neoavantgardy nemůže nebýt postojem politickým: jazyk neokapitalistické buržoazie je »palus putredinis«, mokvavé bažiny, jimiž jazyk a s ním i básník musí projít:
Jen pohleď, kolik bahna máme za sebou
a na slunce pohleď, skrze stromy, a na děti, jak spějí:
jak sní (a ze sna mluví): (vidíš je, děti, neklidné);
(ve spánku, děti); (jak sní, právě teď):
zní poslední verše sbírky Třikrátník.
Žijeme pod dojmem toho, co se díky Marxovi stalo zřejmým, a sice že kapitalistický svět, svět morálky, náš svět, je světem doslova a do písmene ničemným, a s vědomím, že je třeba jej odmítnout. Marxismus nám toto odmítnutí postavil do cesty jako obrovský kámen, jemuž se žádný spisovatel nemůže vyhnout, nemůže jej obejít a ani odsunout stranou. Jistě, literatura díky své kritické podstatě mluvila vždy o tom, co ve světě »neklape«, avšak po marxistickém (ne už konformním, ale revolučním, prostě naprostém) odhalení stavu věcí musí být do této kritiky pojata i samotná forma spisovatele, neboli jazyk, skrze nějž ke zmíněnému odmítnutí dochází, a jelikož je tento jazyk spojen s tím, co je odmítáno, musí být odmítnut rovněž. Z hlediska této nesnáze by mělo být každé moderní literární dílo čteno, vyhledáváno, posuzováno a milováno. Destrukce tohoto světa a destrukce této destrukce (to, co destrukci provádí, je totiž trvalým spojencem toho, co je destruováno) drží svět, který má být zničen, pouze v jedné (s pomocí jediného možného psaní), jediné ruce. Edoardo Sanguineti právě z tohoto rozporného kruhu buduje své literární dílo: na jedné straně odmítá umění realistické, které se využívá v deskripci kapitalistického násilí jazykem, jenž patří k buržoaznímu pořádku, a na druhé straně osvobozuje a zkoumá slova, obrazy, přemisťuje básnické smysly a románové žánry, zdánlivě po způsobu klasické avantgardy: v jeho případě však osvobození není naivně pozitivní, ale nabírá do sebe cosi umělého, převráceného naruby a zkrátka dialektického: bábelskost řeči a obrazů, které Sanguineti vytváří, chce v parodistickém klíči kopírovat hluboký chaos neokapitalistického světa, přitom však jeho jazyk se nemůže nezbavovat svého vlastního řádu a nepřivádět na svět cosi neznámého. S pomocí kritického baroka tu dochází k osvobozujícímu sestupu do tyglíku (nebo spíše do pekel?), kde se taví původní lidské smysly, základní obrazy, podvědomé figury a alchymistické, erotické a oinirické spojitosti. Sanguineti tak vlastně píše dvojí text (text postižený zdvojením), jímž ironizuje řád a zároveň tomuto řádu ironii odnímá, destruuje rétoriku a zároveň exaltuje básnické figury: píše text karnevalový, »menippský«, jak by řekl Bachtin, neboť s radostí nahrazuje teroristický sylogismus buržoazní společnosti transfinitním sřetězením zdvojené logiky, jakou nejspíš, spíše určitě, neznali ani jeho velcí předchůdci.
ROLAND BARTHES (1967)
V sedmdesátých a následujících letech (v této době byl také po jedno volební období poslancem za Italskou komunistickou stranu) pronikají do jeho tvorby v mnohem větší míře prvky surrealismu a důrazně akcentovaného materialistického pojetí koncepce lidského života a světa:
Porozhlédnout se stačí, aby jasné bylo,
že z krámu světa sám život vyhání nás:
otvírací doba nepočítá s prodloužením,
můj čas prošel, nepozdržel se, šel dál:
kdo dal, ten dal, kdo bral, ten bral:
čas světa čas můj mi jednou provždy vzal:
ruce mám prázdné a už nemohu chtít víc,
než odejít tam, kde na mne čeká nic:
(Novissimum testamentum, 1982)
Boj proti muzeu je přirozenou korouhví každé avantgardy, jejím nezbytným a svatosvatým heslem. Ve hře je totiž trvale frustrovaná snaha vrátit umění, které se stalo zbožím, jeho ideální realitu, jež se v ničem neodlišuje od jeho praktického uplatnění, od jeho estetického působení. Umění upadlé na úroveň bezúčelné zábavy, zařazené sociologií mezi problémy popracovního volného času (řešitelného zčásti muzeem zvaným příroda a zčásti muzeem estetiky) se pokouší vymknout osudu komediantské sterility a uchovat si v záplavě nástrojů masové komunikace aspoň jakýsi patent na ušlechtilost, nanejvýš však dokáže, než skončí v muzeu, zvýšit svou tržní cenu. Ekonomická elita přitom, jak ničí smysl existence umění jako takového, na sebe bere roli šlechetného zachránce: maloměšťák, jemuž je díky jeho přirozenosti vlastní obrana starého dobrého zdravého rozumu a díky iluzi, kterou o sobě chová, také ochrana věčných lidských hodnot, jak mu je vtloukli do hlavy ve škole, v rodině a v kostele, se nechává, chudinka nebohá, trvale ohromovat, udivovat a děsit deshumanizací umění, zatímco měšťák jaksepatří, který reguluje, pokud může, ceny a řídí konzum zboží, moc dobře ví, co kupuje a nic ho, jak všichni víme, jen tak nevyděsí. Stejně jako ví, že všechno má svou cenu a že stačí jen určit a zaplatit správnou částku, je mu i jasné, že každý umělecký produkt si dříve či později najde své muzeum.
EDOARDO SANGUINETI (1963)
Několik otázek na závěr
Tvá báseň, kterou zde publikujeme, napsaná na konci osmdesátých let, vybízí k třídnímu boji. Nedávno u nás došlo k procesu s mladým novinářem, který rovněž vyzýval k třídnímu boji. Odsouzen sice nebyl, tzv. šíření třídní a rasové nenávisti je však u nás od počátku devadesátých let kvalifikováno jako trestný čin.
Válka válce, o níž se v básni zmiňuji, je staré socialistické heslo a třídní boj je v základech historického materialismu, který zatím snad trestný není. Historie je historií boje společenských tříd. Současný kapitalismus usilovně vytváří iluzi, že třídní boj skončil, že se dokáže postarat o všechny. Zato válčí o sto šest. Jenže právě třídní boj je jediný způsob, jak válkám zamezit, je jedinou možností, jak překonat nutnost válek. Třídní boj je částí historie lidstva, rasismus je patologie člověka. Spojovat je je nesmysl. Navíc třídní boj vůbec nemusí být násilná záležitost, násilí se dopouštějí spíš kapitalisté na proletariátu.
Dělnická třída přišla o svou politickou a možná i společenskou konotaci. Existují jen dělníci. Žádná třída. Tak tomu chce neokapitalismus.
Jenže dělnická třída a proletariát není vůbec jedno a totéž. Proletář je každý, kdo žije z práce svých rukou, kdo nezaměstnává, ale sám je zaměstnaný. Dělník je proletář, který pracuje v továrně. Ne všichni proletáři ale pracují v továrnách. Kapitalistů ubývá, je jich míň a míň, a proletářů naopak přibývá. Určitě je jich hodně přes devadesát procent naší planety. Proletář se od kapitalisty neliší tím, že by byl chudý, zatímco kapitalista je bohatý. Proletářem je i ředitel banky, který jistě chudý není. Hodně si vydělá, ale může být propuštěn a vyhozen ze zaměstnání stejně jako dělník. Univerzitní profesor se nemá za proletáře, ale ve skutečnosti jím je. Potíž je právě v tom, že kapitalisté moc dobře vědí, že jsou kapitalisté, zatímco proletáři nevědí, že jsou proletáři.
A spisovatelé? A literatura?
Spisovatel se neživí tím, že by někoho vykořisťoval, spíš naopak. Řekl jsem, že proletáři nevědí, že jsou proletáři. Určitě to neví spousta spisovatelů. A přitom je na nich, aby vytvářeli třídní vědomí. I ve vlastním zájmu.
Jenže literatura je stále víc lektura. Zboží, a to zboží velice konzumní.
Z literatury zůstává v její historii jen to, co kdysi zastupovalo avantgardu. Žádná četba. O někdejší četbě dnes nikdo nic neví. Vytváření třídního vědomí neznamená propagandu. Stačí, aby spisovatel nepsal to, o čem si myslí, že to čtenáři chtějí číst, ale aby psal o tom, co jim chce on sám za sebe povědět. Psát bez ohledu na trh. Slouží-li trhu, neslouží čtenářům, i když si to třeba myslí.
Gramsci a Walter Benjamin, to jsou tvoje lásky a tvoji učitelé. U nás jsou oba edičně absentní, aspoň v současné době. Výbor ze Sešitů z vězení vyšel v roce 1966, antologie Základy politiky v roce 1967. Z Benjamina jen výbor Dílo a jeho zdroj v roce 1979.
Základní texty Marxe, Gramsciho, Benjamina a dalších by měly být neustále po ruce. Zvláště teď. Globalizací trhu buržoazie završila a ukončila své historické poslání, její role je u konce. Snaží se sice budit opačný dojem, ten ale slábne. Její krize je stále hlubší. Nikdo neví, co se stane. Bez poučení se nikam nedostaneme.
Děkuji.
Zdravím čtenáře a autory Obrysu-Kmene. Všechno nejlepší!
Napsal, přeložil a ptal se ZDENĚK FRÝBORT
EDOARDO SANGUINETI
Balada válečná
pro Gian Carla Binelliho
Kdeže jste, Vikingové a Aztékové,
muži a ženy cromagnonské?
Kam zmizely staré i nové Atlantidy,
Velká brána a Neporazitelná armáda,
zákon Saliů a knihy Sibylliny,
Pipin Krátký a Ivan Hrozný?
Všemu je konec, coby pouhá sousta
skončilo všechno v mělkých čelistech času:
pokud na něco nestačí jedna válka,
je po ruce druhá, aby to za ni vyřídila:
Kdeže zůstaly všechny troj a čtyřdohody,
Belle Epoque a Železná garda?
Kde jsou Tom Mix a Tom Pouce,
nebeské císařství, zepelíny a New Deal,
Orient Expres, elektrošok a situacionismus,
twist, OAS, účes zvaný anglický trávník?
Všemu je konec, coby pouhá sousta
skončilo všechno v břichu historie:
pokud na něco nestačí jedna válka
je po ruce druhá, aby to za ni vyřídila:
Kdeže jste, války vepřů a války růží,
války za nezávislost a za závislost,
ach, kdeže jste války studené a svaté,
války třicetileté a stoleté války,
války šestidenní a sedmidenní?
Války bleskové, co nebraly konce?
Je s vámi konec, coby pouhá sousta skončily jste
v ničem ze všech nic nejnanicovatějším:
pokud na něco nestačí jedna válka,
je po ruce druhá, aby to za ni vyřídila:
knížata, prezidenti, eminentní potentáti
stavitelé pomníků zapomínání a zapomnění,
válka válce, to je válka, do které je třeba jít,
třídní boj je válka, ve které je třeba zvítězit:
Radiosonet
Mou knihou jsi, má lásko a mé štěstí:
tvé obratle čtu si, vcelku a pak každý
zvlášť, čtu si tvou kůži na zápěstí,
tvá zívnutí překládám a do podpaždí
ti svůj deníček vrývám: glosář, to je
tvůj pupek, co dokáže horkost schránit
a rytina vrásek, srdce tvoje,
je bezpočtu tvých abeced paní:
v ňadrech tvých krátkých kapitol žije
má bible i patos mých dedikací:
sonet, co čteš, z tvého hrdla opsaný je:
tvou vagínu jsem rozšifroval, žluč jasná mi je,
s hermetickými tepnami a indexy dal jsem si práci,
tvůj dech se přede mnou nikam neukryje:
Autor: Edoardo Sanguineti
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |