Nejlíbezněji bude znít již jen ten jediný, v chlumském kostelíku, na konci lipové cesty, naproti domku, kde se zabydlil básník František Hrubín. Je to můj zvon domova a mládí, poroby i svobody, války i následného míru, dětských botiček i prvních hodin latiny v nedalekém třeboňském gymnáziu. Ten hlas zvonu ve sklářském Chlumu byl svědkem toho, že jsem se tam jako chlapec setkal s první živou českou spisovatelkou - Gabrielou Preissovou. Když dnes beru do ruky její knížky s kostrbatým rukopisem věnování, vracejí se již jen jako v krásné pohádce dávno zasuté chvíle, uzavřené dálkou šesti desetiletí.
Hlas tohoto zvonu pamětníka se ale ještě vrátil o mnoho let později, když jsme stoupali jednou s Františkem Hrubínem uprostřed červencového poledne starou lipovkou k malebnému chlumskému kostelíčku. Zvon se rozezpíval uprostřed bleděmodrého dne vysoko nejen před námi, ale i nad námi. Pozvolna a těžce jsme zdolávali úzkou cestu v prudkém kopci - a neměli jsme si náhle co říci. Ty okamžiky, kdy zvon hovořil za nás oba a zároveň k nám se mně vracejí v létě velmi často, jako živý sen. Nesdělili jsme si tehdy pocity, které jsme prožívali. Snad ten náš prožitek byl tak magicky sugestivní, že byl slovy nepřenosný...
Zvony domova mně znějí do celého života. Hovořily ke mně v tom malém Chlumu, ale i uprostřed rybníků v Třeboni, kde je rozhoupával po léta »cvrnknutý« Jaroušek. A co zvony v Liberci, Bechyni, Vimperku, předalekém Užhorodě a na dlouhé žluté věži, svítící hodinami smutně do tmy opuštěného náměstíčka ve Mšeně u Mělníka? Slyšel jsem znít zvony po celé naší republice, když jsem si ji mapoval pěšky, na kole, lokálkami, rychlíky, auty, autobusy, letadly.... Jak krásně zpívaly v Plzni a Klatovech, zněly ve starobylém Olomouci, a tam, básníku, uprostřed jara, na Svatém Kopečku. A v Lounech i ve Slaném, Brně i ve Zvolenu, Košicích... Růženec vzpomínek by byl velice dlouhý. Všude to byly zvony, které něco pamatovaly, evokovaly, sdělovaly.
A když je slyším v Praze, uprostřed hlučivých decibelů supercivilizace, i zde mi vracejí nostalgicky vzdálené mládí. Při jejich hlasech myslím na mnohé, například na chudého chlapce Karla Hynka, který se naučil dívat na život z dálky, ze zatuchlé místnosti za krupařským krámkem a nedostatek prožitků si nahrazoval sněním. A když jednou jako zvoník na věži kostela u Svatého Petra vylezl na lopatku zvonu, spadl a podlouhlá jizva nad pravým okem s ním pak šla již navždy věrně celým jeho složitým životem. A Máchova poezie? Nebyl to slavnostní, podmanivý, plačící i burcující zvonivý hlas? A co skladatel Boleslav Martinů? Co jeho domov na poličské kostelní věži, kde mu stále zněla zvonivá hudba do jeho dětství?
Jsou zvony zrady a naděje, strachu i pohody. Jejich srdce je i naším srdcem. Jak rád je slyším bít na Černé věži, v městě nad soutokem Vltavy a Malše. Když stojím tam vysoko nahoře a dívám se do míst, pyšnícími se jmény Husinec, Tábor, Chelčice, Trocnov... Zvony husitské pravdy. Tu pravdu miluji spolu s tímto krajem nejvíce. Kde jsi, kulatá věži Kotnova, štíhlý prste kostela v městě nad Jordánem? Kde jste, rozvaliny Kozího Hrádku? Krajina mlčí. Tajemně jako Blaník. Jen bílý racek brázdí azur nebe nad »zemí zamyšlenou«...
Autor: Karel Aksamit
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |