JAN ORLICKÝ
Kněžna Libuše
Slavná kněžna
stojí na kameni,
obrací se s věštbou
k svému kmeni.
Rozpřahuje ruce své a klečí,
chvíli mluví tiše, chvíli ječí.
Hovoří hned zvolna,
hned zas v spěchu,
dokavaď má v plicích
dosti dechu:
"Páni leši, všichni dobří Češi,
lhostejno zda jezdci nebo pěší,
sešlo se vás hojně,
což mě těší.
Za účast vám vyslovuji díky.
Vidím město velký,
převeliký.
Vidím mnoho knížat,
četné krále,
vidím vládce veliké i malé.
Vidím hojné změny a tak dále.
Vše, co vidím, nedokážu říci;
je tu vojsko v nitru hory spící,
císař Karel
město budující,
jsou tu naši slavní mučedníci,
bratr Žižka, jeho bojovníci.
Jsou tu velká vítězství i ztráty,
je tu boj náš
za svobodu svatý.
Tohle vše mám
před očima sice,
však jen asi k roku
dva tisíce."
- Což ty, kněžno, vážně
nevíš o tom,
co nás, věrné Čechy
čeká potom?
Jenže kněžna
dál vést řeč se brání:
"Na ty konce neptejte se ani,
to by bylo smutné povídání."
Z knihy Křivé zrcadlo, kterou si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 70 Kč
ZDENA BERGROVÁ
V zdupaných polích
V zdupaných polích dávných svárů
vypadal návrat nemožně,
odpadla kola od kočárů,
zdvihly se blahodárné žně.
Urvané hvězdy padly na zem
a v mléčné dráze nechybí,
co oplakal a pohřbil blázen,
co pokládal jen za býlí.
Z propasti bláta vzhůru žene,
vláhou a teplem začíná
od zrna, klíčku, od kořene
má země, živá květina.
Sonety Williama Shakespeara
Mnoho v nich říká. Před kolika lety?
Překládat opět - po kolikáté?
A člověk dále uniká jak Yeti,
jen píše verše dvojmo prokleté.
Lepší je vyprávění dějů v próze,
písmáci se v ní viní navzájem,
ze všech stran barikád se hlásí k póze
pláče a nářku nad ubitým snem.
Čtenáři hořekují s nimi.
A na světě je pořád hůř a hůř.
Prozaik hledá slova, básník rýmy
a všichni víme - násilí se vzbuř.
Nehnutě uplývají němé časy,
čas náš je zápas, kdo s ním nezápasí.
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |