1.
Thiele mi podal dalekohled. Zaostřil jsem na vstupní halu. Po chvíli vyšel první zaměstnanec. "Je to Čech, anebo Němec?"
"Na tom přece nezáleží," odpověděl Thiele.
Zkoumal jsem bedlivě mužův "mundúr". Nikdy není od věci se zastavit o den dřív, tedy ve firmě, kde se budete ucházet o práci, a podívat se aspoň z recepce na lidi procházející se po chodbách. Thiele mi to dalekohledem zjednodušil.
"Jinak by tě zítra poznali, Krauzi. Jakýkoli vetřelec v okruhu je okamžitě registrován. Byls někdy v bance? To máš to samé."
Muž ve žlutém saku právě vstupoval do dveří, ale Thiele mi zakryl hledí. "To není zaměstnanec. A ty taky nebudeš jen host anebo zákazník, Krauzi. Jestli tě tedy vezmou. Ale aby tě vzali, musíš se vzhledem a vystupováním co nejvíc přiblížit jejich kultuře."
"Německé kultuře doufám ne."
"Blázníš? A co máš stále s těmi Němci? Firemní kultuře, Krauzi." Vzal mi dalekohled. "Půjdeme." Škobrtl jsem hned při prvním kroku... a on dodal: "Musíš se firemní kultuře maximálně přiblížit i svým vystupováním, protože jinak nemáš sebemenší šanci uspět v konkurzu."
"Nestačí tedy sebevědomí?"
"Ty ho stejně nemáš, Krauzi. Jenom hraješ roli. To oni poznají. Mají na to síly. Jejich ODDĚLENÍM už prošly stovky žadatelů, nezapomeň. Možná tisíce. A přílišné sebevědomí je stejně k ničemu. Jakmile to přeženeš, automaticky odpadáš. Úplně stejně, jako když budeš apatický. Zlatá střední cesta, Krauzi, to si pamatuj. Zlatá střední."
Nemít Thiela, nevím, co bych dělal. Byl to ale vůbec přítel? Kdo ví. Na mé práci mu rozhodně nezáleželo a tím dalekohledem se jenom bavil. Šmírák a voyeur. Ještě tak nejspíš bych ho nazval svým andělem strážným, který se zničehonic vynořil, když bylo nejhůř, ale možná zase odletí. Jako kouř - i když, chvála Bohu, ne už třeba dým z Osvětimi... Thiele, mimochodem, věřil v takzvané "řetězce životů" a byl mi kdykoli připraven namluvit, že právě on sám ve svém předešlém životě skončil v peci...
"A teď se mstím. Rozumíš?" Zavrtěl jsem hlavou. "Anebo aspoň varuji," dodal.
Šel po mé pravici jako bratr a byl mi velmi podobný. A já... Ne, nemohl jsem nevzpomenout na jednu zvláštní povídku Edgara Allana Poea. William Wilson, opakoval jsem si stále. William Wilson. A cítil jsem se rozštěpený. Jedna část mé bytosti toužila jednat přirozeně (právě Thielemu jsem záviděl, že tak jedná), ale ta druhá se soustředěně připravovala na velkou "vstupní hru". A tu jsem si uvědomil, že jdu po ulici sám. A že hovořím sám se sebou. Ani žádný William Wilson ostatně neexistoval. Jen Edgar Allan Poe a já.
2.
Druhý den jsem přišel oblečen přesně podle firemní kultury. Padly na to mé poslední peníze. Kráčel jsem Roudnou co nejvyrovnaněji ke žluté budově a nemohl s obavou neuvažovat o svém vlastním obličeji. "Mimika!" opakoval jsem si. "Mimika a gestikulace zapůsobí až ze šedesáti procent. Vůbec nejdůležitější pak je první dojem. Nebo vlastně už ani nic dalšího neexistuje. Vždyť personalista si utvoří úsudek během dvou sekund, to je všeobecně známo, s tím se setkám ve všech podnicích. Takže to nemám příliš času."
"Především ještě záleží na tvé mužnosti," vyhrkl mi vtom do ucha neviditelný Thiele (propána, už tu zase byl). "Musíš mít koule - anebo jak to říct. Nikdy se ANI KLACÍKEM NEDOTKLI nikoho s pisklavým hláskem, kupříkladu. Takže hovoř, proboha tě prosím, co nejhlouběji."
"Asi jako Ladislav Vodička?"
"Ano. Jenom hlas Johnny Cashe působí opravdu seriózně, a to pak budeš mít, Krauzi, vyhráno. Hlady tedy už rozhodně neumřeš."
"Ale copak jdu dělat dabing?"
Z Thiela ale už byl zase jen dým... Zmizel můj dobrý duch, zmizel můj Hopkirk. U nikoho dlouho nevydrží, víte, a jeho rady koneckonců třeba také ne. A přece ještě! "Nezáleží jenom na hloubce barytonu, nýbrž jde i o tempo řeči, Krauzi." "Co?" "Nesmíš být ani moc hrr, ani moc prr. Ani hot, ani... Správná kobyla kluše přesně podle firemní kultury. Rozumíš? A poděkuj mi, Krauzi. Co bys asi dělal, kdybys mě neměl? Nevíš to, náhodou? Jsi jen chlápek z ulice, obyčejnej... Nevím ani, jak bych to vyjádřil. A navíc chudej. Kolik si myslíš, že stojí jedna hodina vzdělání u poradenské firmy, která blby jako ty na podobné konkurzy připravuje?"
"Sedm korun?" "Víc." "Mimika, gesta, témbr, dej mi už pokoj. Chci se teď spolehnout čistě jenom na svůj vlastní vnitřní hlas." A vstoupil jsem do "žluté pece".
Uvítala mě oproti očekávání mladá dívka s plavým přelivem. Vlastně ještě dítě. "Jmenuji se Karolina Švídrnochová a tohle je moje práce," pousmála se striktně, když mě brala za ruku.
"Zjistili jsme v průběhu času, že někteří uchazeči o práci už snad nemají ani co jíst." Krátce se zasmála. "Přicházejí následkem toho ke konkurzu natolik stresovaní, že je můžeme rovnou šoupnout zpátky na ulici. Předcházíme tomu proto od 1. apríla 2053 malým pohovorem uskutečněným ještě před vlastním..." Odkašlala si. "Ale to vás jistě nezajímá, pane Frausi, a máme opravdu minimum času a nejsme v mateřské školce nějakého Fulghuma," podívala se mi zpříma do očí. "Nemá cenu si navzájem něco předstírat a rovnou vám řeknu, že mimo jiné je moc důležité, aby měl uchazeč jiskru v oku." "Ach tak." "A tu vy nemáte." Škubl jsem sebou. Ale tělo mobilizovalo. Ihned jsem se na opomenuté oční nervy soustředil. "Hotovo. A co ještě?"
"Ne, ne, ne, ne. To už je vynucené. To už nechceme." "A co tedy chcete?" "Víte, na to neexistuje žádná přesná definice. Rozhodně ale nejde jenom o jiskru v oku, jestli mi dobře rozumíte. I víno má přece jiskru - a nekouká." A když postřehla, že jsem se ani nepousmál, dodala: "Preferujeme rozhodně jen muže se smyslem pro humor."
"Ale dívejte se mi přece do těch očí!" vyhrkl jsem už skoro zoufale. Dívka mi ale již podávala ruku. "Nesmíte brát všechno doslova, pane Cruise. Jiskrou míníme spíše celkový osobní šarm. Víte? Takže ne na shledanou," usmála se, "ale prostě sbohem. A mezi námi: pokud se nezlepšíte, jinde už to snad ani nezkoušejte."
"Když ale má žena je hrozně náročná," vyhrkl jsem v posledním tažení, "a zrovna dneska v noci... Takže se nedivte."
"Ach tak. To jsem nevěděla. Dobrá. Ale údaje o rodinném stavu by vám stejně pomohly pouze neznatelně." A nahlédla pro kontrolu do nějakých poznámek. "Třeba výška hlasu ovlivní výsledný dojem i z třiceti procent, ale význam slov je pro ODDĚLENÍ uchazečů důležitý pouze ze šesti procent."
"Dobrá, ale nechcete udělat výjimku?" vzpamatoval jsem se ještě jednou ve dveřích, které jako by teď už opravdu vedly do pece. "A vůbec, jak se jmenuje ta vaše personalistka? Pusťte mě na zkoušku rovnou za ní. Já chci na skutečné osobní ODDĚLENÍ. A co víte, třeba tam udělám dojem i bez vašeho školení." A tu se ta dívka už vyloženě rozesmála.
"Osobní ODDĚLENÍ provádím už já. A udělat dojem na paní Heidrichovou? No, to se vám tedy opravdu povedlo."
Autor: Ivo Fencl
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |