(Vatikán cenzorem italské televize)
Vatikán prosadil, aby italská veřejnoprávní televize nepromítla nový film režiséra Marca Bellocchia Čas náboženství. Bellocchio v něm zaútočil na faleš náboženské výchovy. Byl za to obviněn z levicového nihilismu.
Film zobrazuje ateistu malíře Ernesta Picciafuoca, který věří v boha, ale bojí se moci kléru. Jednoho dne se dozví, že Vatikán hodlá jeho matku, v níž on neviděl zářný příklad ženy, prohlásit za svatou. Hladkému procesu svatořečení však brání Ernestova odhláška z církve. Kněží a rodina naléhají, aby se vrátil...
"V mých filmech je vždycky nesouhlas. Odpor proti měšťácké mentalitě a institucím, které si přivlastňují právo vyjadřovat názory na soukromé věci. Rovněž v Čase náboženství můj hrdina vystupuje proti konformismu, který tentokrát obkroužil rodinu a svět víry, jeho součástí je klam a strach, a právě o ně se opírá církevní moc, která lidem dělá z mozku vodu. Jako člověk levice jsem kdysi udělal radikální volbu, která mě postavila mimo institucionální levici. Nelituji toho. Nezávislost je výsledkem mé instinktivní nechuti ke všemu oficiálnímu. A teď se tolik věcí změnilo. Levice je v krizi a musí znovu hledat své místo, klást si otázky. Možná, že úspěch mého filmu k tomu přispěje," říká režisér.
Na otázku, proč se v jeho filmech tak často spojují problémy rodiny a církve, odpovídá:
"Rodina je oslabena. Její poslední pevností se stala církev, čili Řím, Vatikán. Můj filmový hrdina se postaví proti své rodině proto, že se jeho příbuzní příliš sblíží s církví a na svatořečení jeho matky si chtějí vybudovat vlastní slávu".
Vzpomínky ústřední postavy filmu na matku jsou osobní a tvoří jiný obraz než ten, který je sestaven z tzv. důkazů příbuzných o svátostném životě a dokumentace o "zázracích", které jsou nutné pro svatořečení. Úmysl natočit tento film se určitě nezrodil náhodou v době pontifikátu Jana Pavla II - papeže, který nevídaným způsobem rozmnožil počet kanonizovaných a pro římsko-katolickou církev vydobyl nevídanou politickou moc.
Italská filmová kritika poukazuje na to, že Bellocchio navazuje na Felliniho, byť postoj této režisérské legendy vůči náboženství a římsko-katolické církvi byl jiný. Ve filmu Osm a půl Fellini v jistém slova smyslu poklekl před kardinálem a navzdory vzpouře zůstal katolíkem. Autor Času náboženství říká něco jiného: zůstanu ateistou. Je to patrné i z této epizody filmu:
Ernest Picciafuoco ukládá svého syna ke spánku a dozvídá se, že ve škole katecheta učí, že nevěřící nebudou spaseni.
- Já v boha nevěřím, říká táta.
- Po smrti tedy zůstaneš sám na hřbitově a v nebi se nepotkáme? - ptá se syn.
- Ne, bude to jinak. My nezemřeme. Budeme žít věčně. Dobrou noc!
Hrdinu filmu nezajímá audience u kardinála - jiní jsou ochotni za možnost pokleknout před fialovým hábitem zaplatit. Kněží, bratři, tety, bývalá manželka, všichni usilují o navrácení "ztracené ovce". A čím více tlačí, tím více se malíři všechno jeví jako klam. Ernest poznává, že kolem něho nikdo nevěří doopravdy. Jde jen o výhody, které by rodina svatořečením získala.
Recenze oceňují, že Bellocchio, který odešel od maoismu, nerezignoval na touhu po otevřené společnosti, v níž by se člověk nemusel bát přiznat nahlas, že nevěří v boha, stejně jako říci, že věří. - "Chci, aby náboženství nevolilo teror a politický nátlak," říká režisér.
Žel, nevysílání filmu v italské televizi ukazuje, že klér se své moci jen tak nevzdá.
Autor: Ivo Havlík
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |