(Z vernisáže výstavy malíře Františka Sarny v Galerii Futura)
Některé city, některé knihy a některé obrazy jsou tak jemné, že dost dobře nelze o nich mluvit, aniž bychom zpřetrhali něžné předivo, jímž je opředly stěhovavé múzy ve snaze zabránit hrubozrnné všednosti v přístupu.
Na pozvánce je však uvedeno, že budu mít "slovo k autorovi". A takový autor musí něco vydržet, předivo nepředivo.
František Sarna se narodil v Krnově, jejž si představuji jako město ostrého povětří, kde věčné mraky jen občas rozeženou varhany. V Krnově dlouho žil i básník Jiří Daehne, jehož poezie byla osudová, neveselá, varhanní.
František Sarna se po studiích usadil v Jihlavě, v srdci Vysočiny, která je všecko jiné jen ne polstrovaná kolébka pro princezny zvyklé nelehat na hrášku.
Vysočina evokuje větrnou hůrku, oblaka v Kameničkách, oka rybníků studená jak ryby, jak uši doktorů léčících kašel, rýmu, angínu.
Malíři potřebují jih, potřebují olivy a pomeranče, na Vysočině však nalézají brambory, jejichž květ si sice Ludvík XVI. zastrčil coby importovanou novinku do klopy, ale to už bylo dávno.
Vysočina rodí těžce, aspoň to tvrdí zemědělci, etnografové i uměnovědci.
A přece Vysočina zrodila lidi vášnivé, vášnivé až k nespravedlnosti, Jakuba Demla například, nebo Josefa Floriana. Básník - tvůrce a jeho sestra Bolest kráčejí tu ruku v ruce nejen nad jaroměřickým hrobem Otokara Březiny.
Vysočina je rezervoár vášní zprvu nezjevných. Nenajdeš tu sopky, fanfarónsky mávající sirným chocholem, lekající lidi i zvířata prorockým duněním, že už zítra, nebo nejpozději pozítří si na krajinu vylijou svůj vztek.
Nalezneš tu spíše usebrání, jakoby stydlivé, láva tu teče uvnitř, potají se přemisťují balvany, snad jen v noci a ve státem uznané svátky.
A přece i tady vypukne jaro, i tady léto vyklene svou opálenou hruď. Příroda však spěchá, aby stačila všude vymalovat, zeleň se bojí rzi, jako se vlasy bojí šedi.
A jsou tu opět mlhy, plískanice a větry od pólů, jimž lze vzdorovat jen sepětím bratrských rukou.
To vše najdeme na obrazech Františka Sarny, obrazech i v jásavosti zamžených jak fanfára hraná trubkou zabalenou do sametu.
Na obrazech malíře, který vypadá tak trochu jako předposlední český císař, ale který má na rozdíl od monarchy jemné srdce a měkké oči.
Autor: Karel Sýs
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |