Jenom s krátkou prodlevou po úspěchu filmu Romana Polanského vychází v češtině kniha Wladyslawa Szpilmana PIANISTA (Academia, 2003). Od původního textu Smrt města (1946) se liší dvěma dodatky: úryvky z deníku kapitána wehrmachtu Wilma Hosenfelda, který pomohl Szpilmanovi přežít poslední týdny války, a poznámkami Wolfa Biermanna s cílem dotáhnout osudy několika postav k současnu. Dokumentárnost textu podtrhuje oddíl černobílých fotografií ze Szpilmanova alba, komerční cíl sleduje barevná příloha snímků ze stejnojmenného filmu.
Fragment deníku představuje kapitána Hosenfelda jako osvíceného muže, který mohl podlehnout vábničce nacistické teorie, ale praxí rázem prozřel. Jeho reflexe zaslané z Polska do Německa potvrzují, že v týlu fronty existovalo povědomí o tom, co se děje v okupovaných zemích, a naznačují, jakým způsobem se postavit proti zlu. Zároveň jsou nezávislým osvědčením Szpilmanova svědectví.
Vlastní Szpilmanův text tvoří jednotlivé kapitoly s názvy jako jednotlivými uzly vyprávění od začátku války po osvobození Varšavy. Z hlediska informatiky jde o paušální postižení lidských povah v extrémních situacích. Szpilman neváhá zacílit i do vlastních řad ve funkcionářském protěžování a korupci. Představuje židovské policisty s nepopiratelným vlivem při osudovém rozhodování. Konfrontuje touhu po přežití s touhou po moci. A poukazuje na vyvražďovací komanda, složená převážně z Ukrajinců a Litevců. Jeho jazyk je oproštěn od emocí, což překvapí u senzitivní umělecké osobnosti jakou Szpilman byl. Zdá se, jako by text sledoval především terapeutický charakter, ve snaze oprostit se od stresujících zážitků. Zvlášť působivě vyznívají závěrečné pasáže Szpilman - Robinson, život v osamocení uprostřed trosek, kdy se začalo nedostávat sil nejen k životu, ale i k sebevraždě. O to svobodněji pak může zaznít Chopinovo Nokturno, ústící do závěrečného Postskripta...
V souvislosti s osudovým tématem Wladyslawa Szpilmana si zaslouží připomenout alespoň některá díla umělecké literatury v polském kontextu. Jde především o román J. Andrzejewského - Popel a démant (zfilmováno A. Wajdou 1958), o román W. Myśliwského - Na kameni kámen a o prózu J. Kosinského - Nabarvené ptáče. Dokumentárnost s využitím publicistických prvků jej přibližuje k povídkám A. Krallové - Tanec na cizí veselce.
Kongenialita filmové řeči se slovesným příběhem by se mohla stát výzvou i pro české filmaře. Vždyť režisérským zájmem zůstávají nedotčeny namátkou Škvoreckého Zbabělci, Křenkova Pláňata či prózy E. Valenty (Jdi za zeleným světlem...).
Autor: František Skorunka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |