(úryvek z románu)
Každý den chodívala kolem toho domu s širokou výkladní skříní přes celou stěnu, ale teprve dnes se ho bála, když do něj měla vejít. Včera večer Ilonku navštívila krásná paní Gernachová v jejich domku u lesa, aby se dívenky poptala na její zájem pracovat u nich v podniku jako úřednice k rukám pana mistra, který už administrativu nezvládal. Ilonka právě nedávno skončila školu, ba pár týdnů již dojížděla do Ostravy do zaměstnání u drogistické firmy Hálek, což byla notná vzdálenost, jejíž větší polovici musela Ilonka překonávat denně pěšky. Pět kilometrů do Radvanic na tramvaj nebylo zrovna málo a teď u Gernachů se nabízela možnost zkrátit tu dálku na tři sta metrů! Takového štěstí by se děvenka byla nenadála!
A to všecko právě v době, kdy se u Hálků vyskytly komplikace, které rozhodně nevyznívaly v Ilončin prospěch: starý pan Hálek jí dokonce vyhrožoval vyhazovem, nesplní-li naděje, které do ní jako majitel velkodrogerie vkládal...
Skoro mě obchází hrůza, když o tom teď ve snaze popsat celý život té tehdejší dívčiny přemýšlím a když mne napadá, co za jaké nároky majitel na holku mohl klást, a jen málo se uklidňuji, když se konečně dovídám skutečný obsah těch nároků. Šlo o to, že v laborce drogerie vysedával starý pan Votruba, který pro pana drogistu vyráběl jakési voňavé pomády a mastičky, údajně dobře prodejné. Na jakýsi podnět, o němž Ilonka Siberová neměla zdání, začal pan Hálek pana Votrubu podezírat, že snad se dost přiživuje na produkci vyráběné z jeho, Hálkových, materiálů. Děvče se na návrh majitele mělo stát kontrolorkou starého praktika Votruby a podezřelou činnost mu zatrhnout. Jak to ovšem udělat, to nevěděla, prosím vás, vždyť jí bylo nedávno sotva sedmnáct let a tenhle mastičkář se už tuším blížil šedesátce!
Jak teda z toho, nevěděla. Ať to v hlavě překulovala, jak chtěla, na žádné řešení nepřicházela. A teď jako na zavolanou ta návštěva mistrové Gernachové u nich doma a ta nabídka pracovního místa. Co mohlo být lepšího, bylo si možné sotva představit! Celou neděli se z toho usmívá jako bláznivá a nejraději by se byla s odpovědí, že nabídku samozřejmě přijímá, rozběhla ke Gernachovým ještě dnes. Když tu myšlenku doma vyslovila, matka se usmála dceřině rozhodnosti a nemínila ji z ní zrazovat, ale přece jen namítla:
»Neměla by ses o tom napřed poradit s Jarkem, než to uděláš?« Vyslovila to váhavě, ale i s vědomím, že to je argument, na který bude zamilovaná holka dobře slyšet.
Překvapená matčinou poznámkou (obě ženy spolu o dívčině nápadníkovi dosud nikdy nemluvily) si položila ruku na ústa, jako by si na něco vzpomněla, ale vzpomněla si leda na to, že na Jarina během dneška již několikrát pomyslela a všecko s ním probere dnes večer, kdy se mají sejít. Do té doby ovšem nemůže nic podniknout, na Jarinovo slovo si počkat musí, a to tím spíše, že se s ním uvidí na necelé dvě hodiny...
Viděl ji přicházet od silnice a od té chvíle už nedokázal dál číst v Gorkého románě, který se mu líbil a s jehož hrdinou Pavlem se bezmála ztotožňoval. Avšak kroky milé ho vzrušovaly mnohem víc, ačkoliv se už trochu stmívalo a ve skutečnosti by si neměl být tak jistý tím, jestli v příchozí jde opravdu o Ilonku. Ale ani na okamžik o tom nepochyboval. Zrak nemohl být tak důležitý, jestliže šlo o ni. Vnímal ji na dálku celou bytostí a nejvíc ze všeho svým mladým srdcem.
Ne, nemýlil se. Byla to vskutku ona. Seděl na kmeni dávno pokáceného starého dubu na pokraji lesa a srdce mu divoce tlouklo z její blízkosti. Usmívali se oba vstříc tomu druhému a on udělal pohyb, jako by jí uvolňoval místo po svém boku. Nevěnovala tomu pozornost a usedla vedle něho. Objala jeho hlavu a políbila ho na ústa.
Nepotřebovali slov, nahlas se ani nepozdravili, jen oba sotva znatelně kývli na pozdrav. Oba prudce dýchali, jako by do této chvíle odkudsi běželi a chystali si dlouhou řeč, ale ani jeden z nich neuměl ji začít.
»Představ si: byla za mnou Gernachová, paní mistrová,« vyřkla potom za chvíli Ilonka a usmívala se.
»Ale, ale... A co ti chtěla krásná paní mistrová,« zajímal se Jarek, který míval výhrady k bohatému truhláři a nikdy nevěděl, co by od něho mohl čekat.
»Nabízejí mi místo v kanceláři, představ si to,« říkala dívka zadýchaně a kradí pohlédla na mládence.
»No to je, myslím, docela prima. Byla bys doma. A zač by to bylo,« ptal se Jarin na věc, která ho nezajímala ani dost málo. Spíš převaloval v hlavě těch pár kluků, kteří tam pracovali v Gernachově dílně, a jaký by tato skutečnost měla vztah k Ilonce a tím pádem i k němu. Neboť Jarek byl neskutečně žárlivý, když se jednalo o Ilonku... Jinak ho celá ta věc s novým místem dívčiným nezajímala, musel však myslet na ty kluky z dílny, se kterými mělo jeho děvče napříště kdovíjak těsně spolupracovat pod jednou střechou. Teď chvilku mlčel a zabýval se svými myšlenkami na ty chlapce.
»Proč mlčíš?« ptala se Ilonka, která by byla moc ráda od Jarina uslyšela cokoli ve své věci, protože ke Gernachovým zítra musela, ať bude odpověď na nabídku jakákoliv. V té chvíli ovšem vlastně na žádných odpovědích nezáleželo, hlavní věc, že byli spolu a rozmlouvali spolu o čemkoliv. Drželi se za ruce, to bylo pro ně důležitější než obsah toho, o čem rozmlouvali.
»Tak co jim teda zítra řekneš?« ozval se nakonec Jarin s otázkou, která nepřestala existovat a bylo třeba na ni odpovědět.
Pochýlila hlavu a říkala:
»Jsem z toho zmatená. Nevím. Myslím ale, že bych to vzít měla, co říkáš...«
»Taky si myslím,« odpovídal Jarin v duchu toho jejich dnešního setkání, které vyžadovalo rozmluvu, ne už tolik její předmět.
Snad ani nevěděli, že vstali a zamířili k domovu, totiž k domku Ilončiných rodičů, kde měla svůj pokojíček a kde měla konečně proběhnout jejich dlouho očekávaná předsvatební svatba, na kterou potom po letech budou vzpomínat jako na šťastný zázrak. O místu v truhlářství už toho večera nepadlo ani slovo, vůbec všecko probíhalo skoro mlčky, ale o to soustředěněji a úporněji. Možná právě tehdy a tam Ilonka s Jarinem spolu počali prvorozeného syna.
Podléhajíc chlapci v rytmu lásky se ho dívka zajíkavě ptala:
»Jarine, a máš mě rád?«
Nevěděla, že na světle károvaném červeném tkanivu na gauči pod nimi ulpívá temně rudý znak jejich dospělosti. Až to zjistí, budou se oba, tuším, trochu stydět jeden druhého, ale budou oba jeden na druhého i dost pyšní...
Autor: Jaroslav Sekera
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |