»Není třeba zdůrazňovat, že smích hypertrofované zábavy kombinovaný s virtuálními problémy a virtuálními citáty člověka uspat, aby přestal poznávat svět a neptal se, v jaké společnosti žije.«
Pravil mimo jiné Vladimír Janovic na posledním kongresu UČS. Sám jsem si jeho projev přečetl až v O-K-44, neb jsem se z kongresu ulil.
Cos mě nutká jako pannu k jezeru, abych neuměle popsal vzorek chorobně zduřelé zábavy. Omlouvám se čtenářově obraznosti:
1. bavič, podle všeho převlečený za bavičku, předstírá na obrazovce kroucením těla a hojnou mimikou orgasmus. 2. bavič má v hubě připravenu bělavou tekutinu konzistence a barvy mléka, kterou v mistrné souhře s 1. bavičem ejakuluje na ubrus.
Jemný vzdělanec by řekl v puse. Už jsem slyšel řečnit i o puse žraločí.
Někteří Občané se možná budou divit, ale činnost Svazu českých spisovatelů se výlučně a úzce neomezovala na kvapné propití dobříšského zámku. Na původní české novinky stála každé čtvrteční ráno před knihkupectvími fronta. Nestáli v ní umělohmotní lidé, podle Hrabala anóbrž čtenáři.
Způsobem provedení socialismu jsme se měli zabývat za jeho trvání. Ex post je pozdě. Zheroizovaná píseň Jó, švestky zrály je nám teď, říkají nevzdělanci, prd platná. Teď je na řadě know how kapitalismu.
Jda příkladem, napsal jsem o smutném humoru normalizace před šestnácti lety esej. Vlastně si ji u mě objednal jeden kulturní časopis. Nic zlého netuše, a bleskem mi ji vrátil. Skoro tak rychle jako Lidové noviny povídku Kdybych zblbnul, kterou jste potom četli nebo nečetli v O-K.
V obou neúspěšných případech necítím vinu. Rovným dílem se v obou zrcadlila daná doba. Nebo chodím s černým pytlem na hlavě.
Zhauzíroval jsem s tou prací tenkrát půl Prahy. Bylo mi jí líto jako vlastní. Končila jímavě:
»To vše a mnoho jiného hlásáme už dlouho. Génius lidu by brzy zjistil, kdyby všechny ty plamenné výzvy degenerovaly bez viditelných výsledků na ožvýkanou politickou hantýrku, jíž se živí snobové mezi jeleními hony. A ty hony jsou na hony vzdáleny původní myšlence lidové myslivosti.«
Esej se jmenovala O humoru, který není k smíchu.
Až jsem s ní zabloudil na Florenc. Bylo to někdy v únoru, pamatuju, že byla psí zima. Poprvé jsem ji vezl objednanou v tričku. Vyšla v Kmeni, podobně jako druhá má neprodejná práce. Obě redigoval Karel Sýs.
Autor: František Stavinoha
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |