ANGELO MARIA RIPELLINO
Má sestra Praha
(1953)
Přes závoj slz se vpíjím do třpytu
řeky, která si obouvá střevíčky z ledu:
po její zamrzlé hladině teď klouže
opalizující tvář města.
Z hostie času opět vystupuje,
nehybná v jednom pražském koutku.
Pod sněhovými beránky, pobledlá
v zrcátkách z celuloidu je Praha.
Má pláčem opuchlé oči tramvají.
A život náš se rozplývá
v jezírkách sladké naděje.
Kéž aspoň přání, úzkostná touha
vrátit se do těch vlhkých kamenů,
obejmout znovu sochy na Karlově mostě
rozklene nebe zkormouceným dnům, zhudební
přízi slz a rozvlní koruny
stromů naší lásky.
Přeložil VLADIMÍR JANOVIC
V prosinci letošního roku si připomínáme nedožité osmdesátiny významného italského bohemisty a slavisty profesora Angela Marii Ripellina (nar. 4. 12. 1923 v Palermu), vynikajícího znalce a překladatele české poezie, autora emblematické knihy Praga magica (1973, česky 1992). A. M. Ripellino přednášel českou, ruskou a polskou literaturu na univerzitě v Římě. Předčasně zemřel roku 1978.
TOMÁŠ KOLOC
Smrt
Chtěl bych umřít v Pardubicích na nádraží
V lavičce-dřevěném korýtku-rakvi
Kolem budou jezdit vlaky
Na jednu stranu na druhou na druhou na jednu
(jako po celý život)
Pak se jejich proud zpomalí
A budu na celém velkém nádraží sám
Příjemně unaven
Hladce oholen
Zářit jak červánek
Čekaje na spánek
Chtěl bych umřít v Pardubicích na nádraží
Osekán dávno zhojenými ranami
Bez lásky bez vzteku bez hladu bez chtíče
Bez odvěké beznaděje z toho že Přece nebudu fackovat sám sebe
Chtěl
Bych
Zvrhnout svou lavičku-korýtko-rakev v níž ležím z perónu na koleje
Rukama mokrýma od slz sáhnout na troleje
Vyjeknout chlapecky Naposled vzpomenout na tebe
A potichu
Zdvořile
A mile
(jako ten kterému bylo pomoženo)
Poděkovat Smrti za to
Že jsem se konečně
Probudil
Věc tak slabá
Je věc, která je tak slabá, že putuje ze smrti do života, z opravdovosti do snu, ze kterého jsme zkamenělí údivem a tvář se rozežíhá. Je to věc, která nemůže být. Rostliny by ji listy rozdrtily k nedohlednu a molekuly vzduchu spálily by ji. A tak přichází bytost ze všech stran stejná, pokrytá duhovkou a mokrou vláhou, každý dotek ji bolí, a přesto přiléhá k Zemi a po ní, jíž je podobná, se pohybuje. A uvnitř této bytosti ta věc tak slabá, že nemůže být, žije.
Hladina tak čistá
Uprostřed věci je hladina tak čistá, že ji vlna nikdy nenavštíví. Je to zrcadlo, ke kterému se věc přimyká ve chvíli největších bolestí. To zrcadlo je píseň předků, píseň, kterou předci věci zpívali, než jí pomohli na tento svět. Píseň bolesti, pomoci a osudu.
Hora tak oblá
Je hora tak oblá, že propíchne celý hranatý svět. V jejím podzemí pramení bílá řeka vetknutá do rudé hlíny. Bílá řeka teče stále dokola vzhůru a tvoří tak spirálu, která se navíjí na obvod hory a ústí na jejím vrcholu do rubínového kostela postaveného z rudé hlíny. A ten kostel na vrcholu má tu zázračnou moc, že žádný z mužů, kteří přišli mezi jeho stěny bílou víru pít, se ven už nevrátil.
Koutek u plůtku
Mám koutek u plůtku, kde se choulím a stavím si střechu rukama nad sebou sám. Dvě stěny jsou porostlé mechem, jahodami a blínem. A moje duše drkotá v těle v synkopách radosti a úzkosti, že má kolem sebe ještě druhou kůži, která jí, oděna v těle té první, brání vyletět do povětří s ní.
Dům
Uprostřed pravoúhlého sídliště stojí vesnice a jeden z jejích domků je postavený špatně. Ze zdi trčí cihly; jedna je nastojato, druhá ční po délce ven. Je větrná bouře, vítr odnáší všechno nepevné: drny, jízdenky, obaly od cukroví, květiny, potrhané časopisy. Vítr běsní a je rozřezáván vzornou plochostí domovních stěn. Jen na cihlách špatně postaveného domku zůstává všechno to bohatství - hlína, lístky, písmena. Díky větru je domek nejbohatší ve vesnici. Ale za vichřice se každá jeho cihla chvěje ve větru, pokřivené zdi se třesou a zpívají úzkostnými hlásky: "Chceme letět s tebou."
Souboj studenta s džinem
Dvě sliznice položené na sebe tvoří dvě řeky odtékající od sebe do dvou moří.
Zažehnutí, blikotání, vznět.
Pomeranč, citrón, tryskající hobliny, ovesné vločky v bahně a vepřová krev.
Jdeš vnitřkem injekční stříkačky, ve které proudí čokoláda pozpátku a čelisti vojáků vycházejí ven.
Nepohladím, nepousměju, nenavařím jí těstoviny s tvarohem.
Nepřirovnám její ústa k poličce, přibité červení nad Metují.
Trhejte si, trhejte, budu se zmítat.
Vlak jede.
Rum stoupá.
Pára tlačí.
Praská a trhá se na švy.
Cvičí tulipány, klepou se louky, paneláky skřípají panely, hůl mlátí do klepadla, Němec dupáka, Křovák křováka, Křovák křováka, dýchá a spí.
Ticho doznívajícího bubnu a ticho rozeznívajícího se bubínku.
Trhejte si, trhejte, budu se zmítat.
My se rozjíždíme sami.
Sobota
To bylo tenkrát, když jsem šel z Jihlavy
- Světlušky
A tam nebyly světlušky tenkrát, když jsem šel
Z Jihlavy
Tulák, který utíká, si vždycky povídá pro sebe
Zabloudil do města, ve kterém prožil svou první lásku
A mumlá si:
"Moje zlatá školička"
A ta tma a ta zima jako když ráno jdeš do školy na první hodinu
A chtělo by se ti zůstat v tom poli
Jen pro ten pocit, abys věděl, jaké to je
Stát na umrzlých klasech, když bíle svítá a dospělí jdou do práce
A školní okna blikotají prvními světly
Tak tulák vrací se JEŠTĚ zpátky skrze vůni
Kterou už jednou cítil jako venkovský kluk na Letné v cirkuse
Byla to vůně pražené kukuřice a kokosového těsta
A s ní přišel těžký dým smrti, vzlétající z krematorií
A dotýkající se svou tíhou ustavičně země
Jako když dítě kreslí kouř lokomotivy
Jedna dlouhá křivka Jedna dlouhá křivka
Stokrát Tisíckrát zamotaná
A ty po ní tančíš Ty po ní tančíš
Jednou valčík na rozloučenou
Jednou triumfální sambu
Znovu protančíš Bohnicemi a celým svým životem
Tady jsem ji políbil Tady ji posypal květy
A je ti tak smutno Tak smutno A máš takovou zlost
Že bys rozštípal celý svět a sebe sama strčil do mrtvého moře kyseliny
Můj bože, to mi to jde, jednou za život mi to jde
Jako kdybych naskočil do jedoucího vlaku
Plného trampů, plného lidí ochotných poslouchat básničky
Od Werfela, Kerouaca a Šrámka
A brečet
A zase se smát
A přemýšlet
A brečet
Tak jako ona brečela na nábřeží
Budu se muset zásobit verši
Abych jimi byl obalen tak jako hejkal listím
A abych házel odlesky
Do trávy
Tak přemýšlí tulák a zapomíná
Že tenkrát šel do Jihlavy
A ne
Z Jihlavy
Vlezu do škvíry v zemi
Jedu ráno odpoledne do Bohnic
Kde kvetou modré fialky a rostou hnědožluté domy
Vlezu do škvíry v zemi
A nevím, kdy z ní vystoupím
Ale naproti mně sedí holka se zelenou taškou
Ze které stoupá vagónem žvýkačková vůně
Která mi dává sílu
Abych prošel tu černou díru
Ta holka čte knížku o Dannym Smiřickém
Kterou má založenou tahákem
Tak udělám cvičení tai-či
Aby narostla moje energie
A vyjdu z těla
A má bolavá duše jí z knížky ukradne ten tahák
A v něm pak celou cestu čte
Jak dokázat to nemožné
A žít
PAV©L JANÍK
Špinavé čistky
Diabolská zoológia
Vrany pekelné.
Najosobnejší boh
Jeho Jehova.
Katolícka univerzita po slovensky
Všeobecná všeobecňa.
Náboženská postmoderna
Evanjelium podľa Lukašenka.
Cyrilometodská tradícia
Metodika a Cyrilika.
Globálna privatizácia
Reštitúcia Boha.
Ženské rozmary
Mužské rozmery.
Nádejný pomer
Možný množný nožný.
Telesná nevera
Výmena partnerov.
Duševná nevera
Výmena názorov.
Erotická gramatika
Prvý pád - nominatív,
druhý pád - genitív,
na každý pád - prezervatív.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)