Jsem ve Sdružení přátel Jaroslava Foglara (Brno, box 245) a na pár setkání s Jestřábem nikdy nezapomenu. "Už jako klukům nám jeho jméno znělo magicky," vzpomíná jiný jeho čtenář (a to už na léta čtyřicátá!), a tak hned vidíme, jak i zvukomalebnost občas přispěje legendě.
Ale od začátku. Foglar už ve čtyřech ztratil otce a s bratrem jej vychovala jen maminka. Vystudoval obchodní školu a našel se v práci pro chlapecké časopisy. Za socialismu byl i vychovatelem a to prý bylo nejnepříjemnější období, vzpomíná. Výrostci infikovaní pubertou spisovateli nesedli. Není divu, když se vždy kuklil do hloubi daleko ranějšího dětství, v němž si malý národ žije v oparu svého vlastního světa. Ale Foglar zůstal tím hochem dobrovolně. A programově. A nikdy prý ani NECHTĚL psát pro dospělé. Furiantsky si proto v sobě nejspíš až do smrti hlídal klukovské smýšlení a nikdy se ani neoženil, i když mladým to doporučoval. Zůstal s matkou až do její smrti ve věku takřka jednoho sta a tří let.
První foglarovka Přístav volá (1934) vyšla poté, co vyhrála soutěž nakladatelství Melantrich. S ní se umístili ještě Plevovi Hoši s dynamitem a Heydukův Hoch a džbán. "Tenkrát mě ošidili," vzpomíná autor s humorem. "Deset tisíc dělili na tři díly, ale korunu nikdo nedostal."
Následovalo třicet knih dalších, vždy s dětskými hrdiny. Hlavní postavou těch nejlepších však zůstává město: labyrinty ulic, uliček a náměstíček s magickými soumraky, zákoutí stvořená k dobrodružství kluků, jimž se srdce hned rozbuší. A zakleté čtvrti rozdělené mezi válčící party. Bojující, čím však bitvy Vontů proti masakrům dospělých? I když pozor. Okatou výchovnost Foglar nikdy nemiloval. Ba neseděli mu úplně ani skauti. V jeho oddíle Hochů od Bobří řeky panovala volnost. "Ale poctiví, zdraví muži se vzpomínkami na celý život z něj vyšli," byl si jist. Sám se v dětství paradoxně v žádném oddíle neocitl. Právě prožití příhod, jež se mu nikdy nestaly, tedy chtěl umožnit svým svěřencům. A umožnil. A měl i další štěstí. I nerealizovaný zbytek těch příhod mu vždycky nakreslil pan Fischer. Ale to je známo. K meritu Svetru! Možná jedinou podstatnou antifoglarovskou elegií po roce 89 totiž nadále zůstává ponurá stať Jestřáb a kuřátka v Salonu Práva z 25. 6. 2001. Idol mnoha generací a rovněž tak můj zde byl posmrtně označen za podprůměrného, a to slovy "i psí zub, jsa uctíván, dostává svatozář", a autor, pošetilý psycholog Stanislav Komárek, srovnal akce Rychlých šípů s činností tajných služeb. Ano, možno. A dospělé špióny hrající si po klukovsku na vojáčky už známe třeba z knih Johna Buchana. Jenže bídný Komárek ještě pokračuje: "A zlou Zelenou příšerou se ukázal nakonec být jejich milovaný Rikitan. Však i sovětská tajná policie vyráběla čistě ve vlastní režii důkazy o protistátních rejdech." Šmik. A šmahem tak renomovaný psycholog gilotinuje základní princip her jako takových. "Dětství je ostatně stejně nemoc," pokračuje. Ať si je, nelze však za chorobu označit spíš přežívání řady okoralých dospělých? Či život jako takový? Život zeměkouli devastující? Ke zkáze ji ženoucí? Domnívám se, že lze. A Komárkova nechuť k "bájné epoše a jinému živlu", jak říkal dětství Stevenson, je mi cizí. Ano, do Zelené příšery se z autorova podvědomí jistě promítlo ledacos - ale špionství? Sotva. Tuto "příšeru" co potlačenou složku Foglarova ega by možná někdo interpretoval jako jistou sublimaci erotična, to je fakt, a totéž platí pro blázna z Chaty v jezerní kotlině. I pro starého Mažňáka, když podle a záludně špehuje ubohého sirotka Tleskače, svého učně odevzdaného mu milost, a když ho šmíruje nejčastěji právě ve chvílích, kdy hoch "tajně vyndává ježka". Projekce vlastní pubescentní hrůzy ze sexuality? Z odhalení při masturbaci? Ano, na to vše lze přistoupit. Psychologa Komárka ale zajímá něco docela jiného. Provokace. A aby stál jinde. Ale jde proti proudu trapně schválně.
Ano, chabý se může zdát Foglarův styl. Ale jen kvůli stylu ještě autor podprůměrným není. Já sám třeba Jestřábovu jedinečnost vidím v tom, že tvořil v tak ohromujícím omezení. Jistě: pomíjel dospělé. Děvčata. Sex. Ale ne vždy je ignorace slabinou, a právě Foglar možná projevil při svém "uskřípnutí" genialitu. Sice ani nejlepší jeho stránky nepasovala na umění, na poezii však ano.
"Ostatně měl jen obchodní školu," trká ale dál hnidopich Komárek. A jakou školu měl třeba Ladislav Klíma? "Foglar je kvalitativně třídu pod Mayem." Ano. Až na to, že nekradl, trknu si tedy také. A zatímco May nám tak krásně lže, až to působí jako pravda, Foglar stejně krásně vyjadřuje pravdu dětství většiny z nás (ne asi dětství pana Komárka), až to působí jako sen. "Příčiny jeho popularity jsou mimoliterární," pokračuje zavilý Komárek, ten pes, a celé je to vlastně prý "omyl a nebýt zákazů"... Kult, který vás tak irituje, ovšem, Mistře Komárku, nevyvolaly ani tak Foglarovy prózy. Byl to jiný fenomén. Ano, obrázkový seriál. A prorokuji, že ty nejlepší studie o Foglarovi nás teprve čekají a ta vůbec nejmistrnější vzejde právě z pera znalce kreslených seriálů. Právě jejich šablony proto občas přiložme i na foglarovky: však Modrá rokle, jedna z vůbec posledních, tu skutečnost jen podtrhla. Původně šlo totiž o seriál Káji Saudka. "Ale už když jsem začínal psát Záhadu hlavolamu," vzpomíná Foglar, "ležely přede mnou na kamenné zídce pestré Fischerovy stránky Rychlých šípů." Takže tímto a ne jiným způsobem vepisoval Jestřáb do románu dialogy. Příznačné. A v dobrém i zlém. On totiž "i při próze myslil v bublinách".
"Rychlé šípy klidně obětovaly psa," žlučuje dál Komárek. Omyl. Bublina doplatil pouze na svou věrnost: za svými chlapci totiž do Stínadel utekl. Pan Komárek mi tím ale připomněl jiný občas se vyskytující omyl, totiž že Červenáček byl zapuzen za to, že brousil po Stínadlech na vlastní pěst (takový pocit navozuje třeba nedávná písnička Vontové). Ale houbičky. Dušín měl samozřejmě důvodné podezření, že "zrádce" pracuje pro konkurenční časopis jako reportér. "Foglarovy příliš deklarativní zásady ale těžko kdy pomohly nějaké morálce," nedá se Komárek zastavit. Chce však po těch knihách příliš. A sám to ví. V tomto světě hrůz a planě deklarovaných zásad přece bohatě stačí, že knihy ani Šípy nestojí čistě proti.
"Mengele to taky každé ráno myslel dobře," dovršuje provokaci Mistr. "Foglar dotěrně vyzývá ke kolektivismu. Oprostěte kluby od zbabělců, hlásá, protože někteří chlapci už se horšími narodili." No a co... odseknu na to? Uznávám, že tady jsem nucen polemiku stopit. Nemá nakonec vzpurný Standa (autor zajímavého románu Opšistisova nadace, 2002) v podstatě pravdu? Nevím. Kult těla z Foglarových řádek opravdu čiší. Často. Ale rasismus? Faktem zůstává, že právě nacismu Foglar vadil snad ze všech režimů nejméně. Nebo nevzpomínáte, jak starý spisovatel popisoval návštěvu dobráckých Němců na svém táboře?
Přesto se já a Komárek patrně lišíme v jednom. Sám vděčím otci za to, oč byl psycholog ošizen. Za čin. Už v raném dětství mi totiž táta důkladně a nahlas (a na pokračování před spaním) přečetl jak Záhadu hlavolamu, tak Stínadla se bouří. I mé mladší sestře, která usínala opodál. A vidíte, navzdory tehdejší fascinaci zůstávám ke spolčování po klubovnách (kterým Komárek výslovně pohrdá) vcelku chladným. Zato však mě Foglar dostal něčím jiným. Pražskou imaginací. A miluji ty knihy možná právě pro ni. A přitom, pane, já taky vím, jak by stínadelská "organizace" skončila... V reálu. A že Pánem much! I tady s Komárkem tedy nakonec souhlasím. Možná že v tom hlavním. A kdo ví, možná i sám Foglar tu drsnou pravdu divočiny tušil... při vší své naivitě... a jen se nikdy nechtěl pasovat na Williama Goldinga Prvního a volat "vary". Ne. On splétal radši sny. Jak? Zvířeckému a mušímu světu navzdory!
A kdepak, pane Komárku, ony spletence příhod na konci nebyly žádným čtivem "pro budoucí sluhy". A ovlivní-li vůbec někoho, pak tím, jak čistě vedou k samostatnosti a schopnosti rozhodovat. K zodpovědnosti. A jde i o dílka v tom nejlepším smyslu nemaminkovská, podotkl bych rád. Jak to a proč? Snad právě proto, že Foglar svou vlastní matku tak znal.
Možná i z toho důvodu jde o příběhy jaksi neposluhující. Vím, o čem hovořím.
Ale Komárek v oné nešťastné chvilce (a každý takové míváme), kdy svůj pamflet zpupně a zvrhle chrlil na papír, prostě jen zrovna asi nevěřil v možnost přátelství. A to dokonce už ani mezi dětmi ne. Je to tak hrozné? Anebo jen symptom doby? Té, co razí jako denár i alibistický blud, že "zradit v podstatě může jen každý sám sebe"? Víte co, pane psychologu? Nechte na pokoji naše modly.
Autor: Ivo Fencl
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |