Mýty jdou s námi životem nerozlučně, tak jako celé naše dějiny a korespondují věrně se stupněm lidské vzdělanosti. Ta smyšlená, fantastická vyprávění s širokým námětovým rejstříkem se stala již neodmyslitelnou součástí literatury. Každá epocha si v rámci své imaginace interpretuje ty či ony fenomény po svém, vtiskuje jim podoby své doby, zvýrazňuje či stírá rozpor mezi představou a skutečností, fantastikou a realitou. Známý českobudějovický novinář a autor několika knih, spisovatel Hynek Klimek se v nakladatelství Formát představil roku 2003 knihou MÝTY A BÁJE STARÉ ŠUMAVY (152 str., kart.).
Klimkova kniha má široký tematický záběr - zahrnuje mýty etické, náboženské, s humanistickým a sociálním náboje, ale především mýty odehrávající se v bohaté přírodní příhraniční lesnaté oblasti jižních Čech. A tak se dozvíme o tajemstvích bouřek, kdy se nebem valí ohnivý myslivec s honci, psy a nebezpečnými lovci na koních, kdy »nad hřebenem hor zabrumlal hrom a oblohou kmitl svítivý blesk« (str. 28), či o nešťastných milencích a čarovné skleničce v horské sklářské huti. Jinde zase tajemný permoník Dopřej odmění horníka Matěje, zatímco jeho bratr permoník Trestej vysloví nemilosrdný soud nad chamtivým majitelem dolu.
V báji O krvavých slzičkách nám Klimek představí bohaté pandémonium v šumavském lese. Nebezpečné stromové a šedé mužíky, je řeč o skřetech, škrtičích huckhaufech, o zlé stařeně »lesní matce« s jeleními parohy na hlavě, která svoji oběť doslova rozpáře. A potkáme tam i nemálo nebezpečných bazilišků, můru Swizu, upírku proměňující lidi v kameny. Narazíme rovněž v lesním šeru na vlkodlaky, hejkaly, můry sající krev či na Dobytčí běs, nesoucí smrt žihadlem nejen skotu, ale i člověku.
Jinde ovšem čteme zase o spravedlivých hadech a štírech, trestajících nafoukance a zbohatlíka, nebo jsme svědky toho, kdy lidé-pokrytci zabíjejí děvče, které je osvobodilo z otroctví. Na šumavské Kvildě se odehrává i erotický příběh sebevědomé neřestnice Hildy, převtělivší se po smrti v bludičku a odvádějící si do hor na jistou tajemnou smrt nevinné oběti.
Klimek zalidnil knihu řadou příběhů, v nichž vítězí spravedlnost nad despocií, vykonavatele nemilosrdných tortur čeká (ovšem ne vždy) spravedlivá odplata, cynismus vraha je po zásluze potrestán. Klimek obdařil své příběhy potřebnou fantastičností, nejsou selankovité, převažuje v nich hloubavost, rozjímavost. Spisovatel, provázející nás zdrcenými lidskými osudy, předvádí deskripci bolestných lidských vztahů. Do popředí pak vystupuje vždy úporná snaha člověka, vymanit se za každou cenu z fyzických i psychických traumat. Tak např. postava uhlíře z příběhu O morové bábě je zaskočena atakem vlastního falešného svědomí a trvá dlouho, nežli pochopí, že se vůči svým spoluobčanům nemohla zachovat jinak a nespáchala tedy nic neetického.
Zrcadlo odrážející ego jednotlivých postav šumavských mýtů není jen obrazem staré Šumavy. Charakterní i bezcharakterní postavy zalidňující literaturu té či oné doby přežívají do dneška. Tak jako nejsou dodnes mrtvy nádherné prastaré mýty a báje Řeků a Římanů, nepropadly sítem času ani příběhy ze staré Šumavy. Jsou živou součástí naší literatury, transponující stále životodárné myšlenky z minulosti do současnosti. A často právě minulost, její charaktery, rysy i soudy, jsou aktuálnější nežli pohledy nevyzrálého literárního dneška.
Mýty a báje staré Šumavy ilustroval jihočeský malíř Kristian Kodet vyváženými funkčními kresbami. Spolupráce dvou jihočeských autorů tak vytvořila zajímavý stylový a tematický celek.
Autor: Karel Aksamit
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |