Kolik podivných jmen si dávají a dali lidé kolem sebe. Kolika podivnými místy s podivnými jmény jsem procházel, projížděl. Když rychlík z Prahy uháněl na Plzeň a rozběhl se ze Zdic na Stašov, 58 km od Prahy vyskočilo na trati jméno Praskolesy. Teprve pak přišly za dolíkem na kopci hezké Hořovice.
Praskolesy. Jak a proč tam praskaly lesy? Hořely snad až do Hořovic? Zapálil je nějaký pobuda? Žebrák? Anebo tam praskaly jen milíře a padaly koruny i těla borovic pod ranami dřevorubců...?
Praskolesy. Praská to v žáru léta již jen v pražcích, když tam vlak letí krajinou. Jednou jsem tam jel v červenci osobním vlakem. Na té maličké staničce vystoupilo pár lidí, vyklonil jsem se zvědavě z okénka a průvodčí volala zpoceným hlasem: »Praskolesy!« A ve chvíli, kdy píši tyto nepatrné řádky, letí tam mezinárodní rychlíky na Mnichov a Norimberk, duní nákladní vlaky, bzučí motoráčky a dýzláky.
A někde v Praze, Berouně, Zdicích, Hořovicích, Chrástu nebo Plzni a jinde na téhle trati, lemované těmito jmény, nahlíží někdo zvědavě do jízdního řádu a jede tam po plakátku-papírku prstíčkem po cifírkách, kolonkatých cifírkách s vlnovkami a kladívky, zkříženými vidličkami a noži a různými tečičkami.
Někdo, kdo vůbec nezasedne do honosného jídelního vozu s bílými ubrusy - vida, i restauraci posadili lidé na koleje - někdo, kdo si zamanul, chtěl nebo nechtěl, musel nebo nemusel, do Praskoles. A jeho vlak mu tam přibrzdí a průvodčí (možná chlap, starší žena, nebo ta mladá vonící krásou a vlakovými dálkami a celá v modrém jen s minibaretem), až ten někdo tam vystoupí na černou škváru nástupiště u černé trati, za ním zaklapne dveře a vlak se pohne a ujede mu nedaleko na Zbiroh. (Kde jsi, vzpomínko na to místo, již jsem tě dlouho neslyšel hrát v rozhlase?)
Ale zatím si dáme sbohem v Praskolesích a někdy se sejdeme zase někde jinde. Na shledanou na jiných tratích života.
Autor: Karel Aksamit
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |