Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět
a pro spravedlnost jeho šel se bít.
Dřív než moh srdce k boji vytasit,
zemřel, mlád dvacet čtyři let.
Verše náhrobního nápisu, které Jiří Wolker napsal pět týdnů před svou smrtí, výmluvně vyjadřují smysl jeho životního úsilí. Osmdesát let, jež uplynula od básníkova skonu - zemřel 3. ledna 1924 v den pětačtyřicátých narozenin jeho milované a milující matky - bylo tou nejúčinnější prověrkou Wolkerova odkazu, který přes časově omezené dobové nepřízně z řad jeho kritiků a ideových odpůrců byl a je živý, vzrušující a aktuální.
Na básníkově krátké životní a tvůrčí cestě nejvíce udivuje šíře a hloubka jeho zájmů, mnohost a intenzita životních a uměleckých podnětů, osobní dynamičnost a pružnost, smysl pro nové a perspektivní, citová vroucnost a obdivuhodná rozumová zralost.
Jiří se narodil v zámožné prostějovské rodině bankovního úředníka jako prvorozený syn 29. března 1900. Rodiče budoucího básníka byli vzdělaní, měli vytříbený umělecký vkus a vyvinuté sociální cítění. Bezpečné a vnímavé rodinné zázemí umožnilo chlapcův všestranný rozvoj. Nadaný a pilný žák patřil vždy k nejlepším ve třídě, výborně kreslil, hrál na housle a klavír, recitoval, cvičil v Sokole, jezdil na kole, šermoval, hrál tenis a v zimě bruslil. Umělecké zájmy, které projevoval mnohostrannými čtenářskými zálibami i hlubokým výtvarným a hudebním cítěním již v dětství přerůstaly do hravé tvořivosti básnické, dramatické i prozaické i do vážnějších pokusů kreslířských a hudebních, jejichž úspěšnost v něm probudila touhu studovat na malířské akademii či na konzervatoři. Hluboký vztah k přírodě a kolektivní cítění v něm posílilo i skautování v tíživém období první světové války, jak o tom svědčí Táborový deník šestnáctiletého skauta J. W.
V mnohosti dětských a mladistvých zájmů u Jiřího převládly v gymnaziálních letech literární sklony. Jako čtrnáctiletý redigoval třídní časopis a později přispíval do tištěných studentských sborníků, vycházejících i mimo Prostějov. V nesnadných válečných letech vznikají četné Wolkerovy básnické pokusy převážně intimně milostného ladění v duchu odvozených vzorů dekadentního a symbolistického básnictví.
Poválečná právnická a filozofická studia na Karlově univerzitě v Praze od r. 1919 přivedla Wolkera do středu tehdejšího politického a uměleckého dění a sblížila jej s takovými osobnostmi jako S. K. Neumannem, I. Olbrachtem, J. Horou, Z. Nejedlým a s řadou vrstevníků podobného sociálního a uměleckého smýšlení - Z. Kalistou, s nímž bydlel, V. Nezvalem, K. Bieblem, A. M. Píšou a dalšími.
Posuzujeme-li rozsáhlé básnické, prozaické, dramatické i publicistické dílo Wolkerovy dospělosti, vytvořené během čtyř let a čítající dvě básnické sbírky (Host do domu, Těžká hodina) a řadu básní z pozůstalosti, tři divadelní hry (Nemocnice, Hrob, Nejvyšší oběť), desítku povídek, pět moderních pohádek a řadu článků, zjišťujeme, že ač bylo jeho literární úsilí násilně přerváno smrtí v důsledku tehdy nevyléčitelné tuberkulózy, není tento umělecký odkaz fragmentem. V poetickém díle básník dokázal přejít, jak přesně charakterizoval jeho druh A. M. Píša, "od pohádky chlapeckého srdce v Hostu do domu k novému realismu Těžké hodiny", který byl spolu s básněmi z pozůstalosti vrcholem české proletářské poezie. Tou se stal příkladem nejen u nás, ale i v zahraničí (např. pro N. J. Vapcarova v Bulharsku a W. Broniewského v Polsku). Také básníkova cesta od stavového lyrismu k činorodé epice nebyla pouhým literárním činem, ale měla hluboký společenský význam.
Wolkerovo vstřebávání podnětů naší i světové tradiční i moderní literatury je výmluvným dokladem, že byl důstojným dědicem nejen Erbenovým, ale i Apollinairovým (básnické pásmo Svatý Kopeček).
Podivuhodně zralé jsou Wolkerovy úvahy o umění. Jeho myšlenky o společenské odpovědnosti umělce, o smyslu umělecké tvorby, o tendenčnosti, o realismu a o revolučnosti umění, jakkoli dobově podmíněné, mají nadčasový význam.
Bylo-li zralé dílo Wolkerovo oslavou života a činorodosti, což oceňovali mnozí přední soudobí posuzovatelé, zanedlouho se z řad básníkových vrstevníků a představitelů starší generace ozývaly hlasy kritizující Wolkerův kult. Pod heslem Dosti Wolkera rozhořel se celé desetiletí trvající boj, v němž odmítavé stanovisko vycházející ze zjednodušených pojmů avantgardního programu zastávali A. Černík, F. Halas, B. Václavek, P. Levit, V. Závada a B. Fučík. Obviňovali Wolkera z umělecké nevýbojnosti, naivity a sociální sentimentálnosti. Na básníkovu obranu postupně vystupují J. Fučík, F. X. Šalda, S. K. Neumann, V. Nezval, K. Teige a K. Čapek, kteří kvalifikovaně vyvrátili poněkud jednostranné názory Wolkerových oponentů vycházejících mnohdy z absolutizujících názorů na umění. Wolkerovi zastánci zdůraznili mj. básníkovu spontánnost, novost vidění a cítění i nadosobnost jeho básnického díla.
Doba po druhé světové válce Wolkerův odkaz plnila velkoryse. Vyšlo čtyřsvazkové kritické vydání jeho díla, v masových nákladech vycházela čtenářská vydání, byla pořádána řada kulturních akcí spjatých s jeho životem a dílem. I tu se však občas objevila určitá ideologická zjednodušení. Wolkerův odkaz však žil a podnětně oslovoval zejména mladou generaci.
Dehonestujícímu komplexu omezeného a záštiplného ideologického hodnocení a aristokratické nadřazenosti ke kulturním jevům minulosti se ve vztahu k Wolkerovi nevyhnulo ani polistopadové období. Básníkův odkaz ve smyslu jeho dvojverší "Dělník je smrtelný, / práce je živá" má však význam trvalý. Platí proto slova Wolkerova monografisty Štěpána Vlašína vyslovená před pěti lety: "Dosti Wolkera? Více Wolkera!"
Autor: Vlastislav Hnízdo
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)