O kritické situaci v intelektuálním světě nepochybuje snad nikdo. Profesionálně se jí věnují a své soudy veřejně sdělují významní vědci, umělci a publicisté: Američané D. Bell, N. Chomský, donedávna český filozof K. Kosík, dále K. Sýs, D. Strož, A. Mikulášek i další. Všichni v podstatě konstatují totéž: ve vědecké oblasti totální bloudění, v kultuře dekadence, v umění degenerace, v ideologii a politice tmářství. V Obrysu-Kmeni i v Literárních novinách se v článcích nezřídka pojednávalo o této tristní situaci. Vtipně se též poznamenávalo, že opravdové vědce, nadané básníky a spisovatele, umělce, aby člověk hledal se svíčkou. Stále častěji i mezi veřejností se lze setkat s marnou otázkou: jakými talenty se dnes můžeme pochlubit, nemáme-li na mysli talent pro lež a podvod? Nebo - je tato ostudná situace náhodná, či má hlubší determinace?
Otázek je spousta, odpovědí poskrovnu. Ví se spolehlivě, že dějiny kapitalismu jsou dějinami duševního ožebračování člověka; je dobře známo, že smyslem inteligence za kapitalismu bylo stále - a především - zkrášlování životního stylu mocipánů, konejšení bohatých v banálních trampotách jejich darebného života; že nadání vymyslet »krásné lži« bylo a je největším pokladem vykořisťovatelského světa, neboť zakrývá špinavý cynismus jeho skutečností. A dnes narážíme na nové aspekty: po pádu socialismu nastávají poměry, ve kterých lze bez větších překážek realizovat imperialistickou strategickou zásadu: má-li být nějaký národ kolonizován, musí být zbaven ducha - a samozřejmě jeho nositele, inteligence. Právě úsilí o naplnění této zásady určuje intenzivní propagandu, podle níž krize české inteligence nastala v důsledku chování »totalitního« socialistického režimu. Lstivost tohoto blábolení je o to větší, že se dobře ví, jak krize socialistické inteligence byla rozhodujícím způsobem způsobena antisocialistickou diverzí, exportovanou západními centry literaturou a finanční a jinou materiální podporou maloměšťáckých výlupků. Mnozí jiní, kdo nebyli s to samostatně myslet, se dostávali pod sugesci západních antikomunistických smyšlenek, neboť vlastní neměli. Jiní si nechávali odnímat své myšlenky a ocitli se v duchovním otroctví, které hrabě L. N. Tolstoj považoval za více ponižující než »odevzdávání svého těla někomu«. Jinak řečeno: inteligence se po válce ještě nestačila »najít« a hned se dostávala do převráceného vědomí světa - a řečeno slovy Karla Marxe - sama se stávala »převraceným světem«, který nebyla schopna pochopit, ani nastolit pravdu tohoto světa. Tak vyrůstali »bojovníci za demokracii«. Dnes jsme svědky, jak po hlomozném a renegátském převratu v listopadu 1989 mizí národní a intelektuální vědomí a vědecký duch, jak se dominantně prosazuje bezmyšlenkovitý eklekticismus a pragmatický novopozitivismus, jak ve vědě, kultuře, umění a publicistice sílí duchovní aroma antikomunismu, pokrytectví a sofismat. Jak imitace ubíjí skutečnou vědu a umění, a jak umělci, aby neumřeli hlady, slouží nechutné reklamě »demokratického« barbarství, imperialistické surovosti. A páni vědci? Ti se ne a ne zbavit iluze, že buržoazní idiotismus je moudrostí a dobrodiním pro lidstvo, přeludu, že už nikdy nikdo nic lepšího nevymyslí než nynější kapitalismus. A nadto jaká »vědecká« hanebnost! Před již dávnými časy buržoazie bojovala proti zasahování církve do svobodného rozvoje vědy a výchovy. A co se nestalo: za našich poměrů, plných »svobody«, se věda a školství postupně stávají tím, čím byly v nejtemnějších dobách středověku - služkou teologie. Vědci se stávají diplomovanými otroky tmářství.
Bizarností je ve světě současné vědy a umění nadbytek. Věda se stala jakýmsi formálním uměním pro podvádění mas. V masmédiích lze často vidět vědce v roli umělce, a naopak - umělce coby univerzálního mudrce. Groteskně zní kupříkladu myšlenkové harampádí někdejšího »generála marxismu«. V. Mencla, patřícího nyní do teoretického zázemí sociální demokracie, který opakovaně drmolí: prý »nadešlo období, kdy budeme moci bez tvrdých vnějších tlaků a podle svých představ vytvářet naše nové poměry«, neboť »silně vzroste cena objektivní pravdy, politické zodpovědnosti, každého talentu a originální myšlenky«. Ani L. Vaculík se nenechá v nesmyslech jen tak někým pokořit. Kdo by se dovtípil, že »všecka darebáctví, zlodějny, podvody, sabotáže, intriky páchají členové lidu«? Nebo, že demokracie je v tom, že »chrání menšinu«, že »dává vyspělejším lidem svobodu a příležitost ovlivnit ty ostatní«?
Obscénnost takovýchto »vědeckých« a »uměleckých« hloupostí je očividná: uměleckovědní »hvězdy« jsou ochotny šaškovat kdykoli, s kýmkoli a před kýmkoli, jen když jim to vynese příjem. Intelektuální bída se projevuje v mentální a jednající nejistotě, v imitátorském chování, ve ztrátě svého »já«.
A kolik se za současných krizových poměrů najednou vyklubává pseudovědců a pseudoumělců, spisovatelů, jejichž nepovedená »tvorba« neobohatí člověka ušlechtilými myšlenkami, nýbrž naopak - vštěpuje návyk nemyslet a neklást si otázky, jen klouzat po povrchu - prostě existovat. Mám na mysli rozmáhající se tzv. pohodovou literaturu, která tvoří únikový svět člověka; někdy se zdá, že se opět vracíme do časů »červené knihovny«.
Je hodně typů intelektuálních kolísavců, sama sebe ubíjejících konformistů, pragmatiků, kteří trpí deficitem niterně ideové totožnosti. O to víc exceluje duchovní hodnota a svrchovanost básníků-myslitelů - K. Sýse, D. Strože, J. Žáčka, spisovatele J. Matějky, publicisty V. Věrteláře a dalších - kteří svými básněmi, přesným a břitkým publicistickým vystižením dovedou pranýřovat činnost současných vládců, pomyslně je sesazovat z domnělých výšin »vysoké politiky«, ukazujíce na jejich hanebnou nízkost.
Současní intelektuálové se skutečně nacházejí na nejkritičtější dějinné křižovatce. Protínají se na ní směry vedoucí k pokroku i směry do záhubných srázů. Přítomnost představuje jakoby zvláštní interval, během něhož se rychle, až kvapně střídají naděje s beznadějí, strachem o budoucnost. Intelektuálové jsou roztříštěni: mnozí jsou věrni svým devizám, ale ještě více jich působí v opačném směru; snad ani nevědí, že i proti nim samým. Lidstvo spěchá, jenže kde je záruka, že se správně zorientuje a rozhodne na současné fatální křižovatce bez pomoci inteligence? Odpověď do značné míry spočívá v jejím svědomí a osvícenosti.
Autor: Ivan Hlivka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |