Pod názvem ŽIDÉ A ČESKÁ SPOLEČNOST V ZRCADLE LITERATURY. OD STŘEDOVĚKU K POČÁTKŮM EMANCIPACE vydala mladá historička Lenka Veselá-Prudková (1975), působící v Knihovně Akademie věd České republiky, zajímavou a v důsledcích i velmi přínosnou publikaci z dějin česko-židovských vztahů. Z potřebné historické perspektivy se totiž vyslovuje k řadě podstatných problémů, které se ve sledované literární oblasti objevovaly. Nejen vhodně doplňuje obdobné studie či projekty - za všechny jmenujme slovníkovou příručku Literaturu s hvězdou Davidovou a na ni navazující studie, které vesměs sledují problematiku časově návaznou, tedy literární bohemo-judaica a germano-judaica od osvícenství do současnosti - ale rovněž verifikuje, doplňuje, popř. částečně koriguje některé vžité představy svých předchůdců z řad literárních vědců i historiků - bohemistů.
Kniha vydaná v "Knižnici" časopisu Dějiny a současnost v Nakladatelství Lidové noviny je rozdělena do devíti kapitol (poslední má sumarizující charakter), opatřena poznámkovým aparátem, jmenným rejstříkem a rejstříkem českých a moravských tiskařů a je vhodně ilustrována dobovým obrazovým materiálem.
Autorka se soustřeďuje - jak je tomu běžné i v obdobných pracích, metodologicky více méně navazujících, byť kriticky, na O. Donatha - na obraz židů a židovství v literárních textech. Ty jí reprezentují kroniky, kalendáře, cestopisy, "zrcadla" (tzv. specula), polemické traktáty a kompilace, legendy, písně, satirické dramatické žánry, ale i texty, které z našeho pohledu beletristické ambice neměly, jako knihy právní povahy nebo průvodce. Škoda, že stranou zůstala memoárová literatura. Snad by přehlednosti knihy neuškodilo žánrové hledisko více akcentovat a jednotlivé kapitoly mu podřídit, ale i v této podobě má kniha hodnotu faktografickou i interpretační.
Za důležitý pokládám fakt, že autorka de facto problematizuje mýtus o domnělém panantisemitismu (o všeobecném odporu k židům, přerůstajícím ve výzvu k protižidovskému násilí, ke schvalování a adoraci protižidovských opatření) ve starší české, tedy křesťanské literatuře. K důležitým a současně zajímavým zjištěním patří např. to, že všechny dobové průvodce Prahou "jednotně uvádějí, že nově postavené budovy v židovském městě po požáru 1689 byly z kamene" (s 136), což je v rozporu s tradovanými údaji, které nalezneme u T. Pěkného. Originálního hodnocení se dostalo i knize z dílny Veleslavínovy nazvané Historie židovská, údajně přeložené Václavem Plácelem z Elbinku v roce 1592. Autorka došla k závěru, že "po obsahové stránce jde v české předbělohorské literatuře o ojedinělý text" (s. 35), jenž nelze připisovat ani Josefu Flaviovi, ani Plácelovi či někomu z jeho současníků. "Neznámý autor /./ nejenže se rozhodl doplnit z jiných zdrojů vše, 'čehož Iosephus pominul' nebo již zaznamenat nemohl, ale pokusil se osobitým, byť ponejvíce teologickým způsobem vysvětlit uzlové body židovských dějin" (tamt.). V souvislosti s Václavem Hájkem z Libočan a protižidovskými invektivami jeho Kroniky si uvědomuje, jak Hájkovy příběhy "paradoxně okouzlovaly i české Židy. Na motivy Hájkových vyprávění vznikaly v 18. století romány v jidiš, přičemž pasáže vyznívající negativně vůči Židům byly jednoduše vypuštěny" (s. 56) Přínosné jsou autorčiny analýzy překladatelských aktivit Daniela Adama z Veleslavína, cestopisů Martina Kabátníka, Oldřicha Prefáta z Vlkanova nebo kroniky Kosmovy a Hájkovy.
Autorčinu studii bych doporučoval podstatně rozšířit o další osobnosti české literatury, které vztahovou problematiku židovsko-křesťanskou, popř. židovsko-křesťansko-muslimskou tematizovali nebo se k ní vyslovovali jen okrajově, což bylo častější. Je-li celá jedna kapitola nazvána Židé v cizích zemích, je dobré alespoň připomenout cestopisy Martina Křivoústého, Jana z Lobkovic, Václava Vratislava z Mitrovic (!), Heřmana Černína z Chudenic, Jana Hasištejnského z Lobkovic nebo reflexe Václava Budovce z Budova, se zmínkami o židech i bez přímé reflexe.
Je však jasné, že kniha není "nafukovací" a problematiku nemůže vyčerpat ani v "relativní" úplnosti. Recenzovaný text ovšem ohrožuje jiný, podstatně rozšířenější metodologický a výkladový postup, podle něhož je negativní obraz židů a židovství projevem protižidovského postoje, zatímco obraz pozitivní a příznivý naopak, dokládá prý přístup humanistický či filosemitský.
Popis antisemitských stereotypů a jejich variací, popř. jejich recepčních důsledků, bych nejen ve výzkumech Lenky Veselé-Prudkové doporučoval rozšířit o komplexní analýzu a interpretaci všech příčin domnělého nebo skutečného "protižidovství", od sociologických přes psychologické až k imanentně literárním. Nestačí nám pouze pojmy "antisemitismus" nebo "antijudaismus", protože jsou interpretačně vyhraněné a mohou se zvrtnout v povrchní nálepkování; patrně se neobejdeme bez pojmů "asemitismus" či "judeofobie", popř. hodnotově neutrálního "kritika a kritický obraz": nelze nepřiznat práva na kritiku těm, jež nevedla ruka nenávisti, perfidity, povýšené ignorance nebo mytologie. Literatura není jen výrazem emocí a stereotypů doby, ale i mnohokráte lomeným odrazem reality, zkušenostního komplexu autora, reality textové, ale i kulturní a společenské. Konkrétně: píši o potřebě hlouběji analyzovat - bez předsudků, zaujatosti a obviňování - mentalitu ghetta jako vnuceného, nepřirozeného společenství. Obraťme se k takzvané světové literatuře: Shakespearův Shylock není antisemitská ani antijudaistická postava, byť ji nelze pokládat za pozitivní, charakterní typ v moderním slova smyslu. I jiné vyhraněně negativní typy nemusí být plodem antisemitské záště ani mytologických stereotypů, nejsou ani odrazem odvěké "židovské povahy", ale ztvárňují konkrétní, velmi reálné sociální typy "lišek", od nichž se mnozí židovští intelektuálové distancovali a - emancipovali. Křesťanský Nový zákon samozřejmě není antisemitský (!), není ani protijudaistický, je reformou judaismu a kritikou farizejství a zákonictví, kterou nelze jednoduše zatracovat ani zesměšňovat. Ne vždy je negativní obraz židů a židovství i ve starší české literatuře obrazem "protižidovským", jistě ne v moderním slova smyslu, neboť humanistické a tolerantní pojetí se rodilo velmi ztuha a pozvolna jako zpochybňování různých pověr. Středověk i raný novověk byly zapleveleny pověrami o čarodějnicích, očistném ohni, divotvorném řízení Božím, krvavých kometách a stopách kopyt Antikristových, hereticích a jejich "zločinění", stejně jako senzačními "zprávami" o zrůdách, pitvornostech, hrůzných mordech - a rituální vraždě, vrazích Kristových, o vinou zatíženém lidu. Kritiky a invektivy Harantovy nebo Dačického z Heslova bych doporučoval přečíst jinýma, poučenějšíma očima, podobně jako kritický obraz Němců v českých zemích, v české literatuře vyhraněnější (za všechny jmenujme jen Kroniku tak řečeného Dalimila).
Emancipace náboženská (jejíž základy položila Tóra a židovské křesťanství), emancipace občanská (jejíž základy položilo osvícenství), emancipace národně obrozenecká (jejíž základy položil sionismus) a emancipace obecně lidská (její základy klade evropská židovská kultura jako kultura všelidská) zakládají nutnost pochopit i odmítnout důsledky uzavřeného a uzavírající se světa středověké synagogy, který plodí - uvnitř společenství - etnocentrickou atmosféru strachu, ohrožení, podezírání, nedůvěry, místy až latentního nepřátelství, msty. Syndrom ghetta a dnešní reaktivní mentality - odplaty, zdůvodňovaný prožitým utrpením vlastním nebo blízkých (syndrom šoa). To je sice téma pro jinou studii a na jinou recenzi, nikoli však pro jinou Zemi a jinou Dobu.
Autor: Alexej Mikulášek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |