Z četných, kdysi seriózních a národem hýčkaných herců, se v popřevratových letech stali postupem času »baviči« (rozuměj zhruba ve smyslu usmolení nováčtí podbízeči), šířící napříč zemí nejpokleslejší druh masové zábavy. Nezbyl na ně totiž jiný, důstojnější zdroj obživy, neboť v upadajícím českém kulturním prostředí je čím dál větším zázrakem zavadit o nějakou trochu kvalitnější práci. Doba je umění nepříznivá, ale vyhlídek na zlepšení v dohlednu není: proto většinou také i ti, kteří byli kvůli možnosti uplatnit se ochotni poplivat svou tvůrčí minulost a nadělat ze sebe prorežimní šašky, musí ještě křečovitěji usilovat o udržení svých pozic, zatímco jiní naopak zase raději dávají přednost rezignaci a spousty ostatních v bulvárním Blesku každou chvíli otevřeně žadoní o jakoukoli (jen když placenou) roli. Dřívější režiséři, kteří je i jejich výkony znali, z větší části zhnuseni nynějšími bědnými podmínkami přestali točit a těch pár mladých, nezkušených, ale zato režimu poplatných nestačí dát příležitost ani dorůstající herecké generaci. A to třeba sebevíce talentovaným jednotlivcům se v ní vyskytujícím. Dokonce i doposud nadprůměrně obsazovaný opravdový všeuměl Miroslav Donutil si v nejnovějším novinovém rozhovoru (viz Magazín Dnes, 11. 12. 2003) na otázku, kolik solidních scénářů má doma na výběr, zklamaně povzdechl, že ani jediný. Neskrýval přitom nijak svou nejistotu z budoucnosti, vystupňovanou obzvláště teď, poté, co se i Česká televize - údajně kvůli akutnímu nedostatku financí - rozhodla zbavit veškeré dramatické tvorby.
Srovnatelně špatná je dnešní situace také v ostatních uměleckých odvětvích (připomeňme úděsný stav české literatury), ale obdobný skluz kulturní úrovně lze zaznamenat i v oblasti žurnalistiky: pravičácký tisk už ztrácí na přitažlivosti, a tak si vypomáhá trapnostmi z pera lidí, jakými jsou po převratu naruby bleskově obrácený Jan Rejžek, anebo tehdy zrovna vylíhnuvší se Jiří Peňás a řada jim podobných individuí, ochotných zapírat lidem i nos mezi očima, jen když se tím dobře uživí. Nedávno v tisku kdosi zavzpomínal na čtvrteční frontu před knihkupectvími, kde v roce 1980 úspěšně prodávali i Rejžkovu básnickou prvotinu a zastýskl si, že tyto časy nenávratně pominuly. Toho si je ovšem vědom především sám autor, v sedmdesátých letech dramaturg Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého a v osmdesátých kupříkladu moderátor Socialistickým svazem mládeže organizovaných folkových festivalů Písní za mír, vrhnuvší se potom - sotvaže doznělo listopadové cinkání davů v ulicích - do postu jakéhosi výpomocného našeptávače prezidenta republiky, než svou dráhu dovršil u pražské Svobodné Evropy. Dnes je rád, že může dštít oheň a síru na komunisty v článcích Lidových novin, jejichž čtenáře z vděku přesvědčuje o všeobecně panující spokojenosti. Dovoluje si i tvrdit (ve vydání ze 4. 12. 2003, ale i jindy), že se lidé u nás ze zoufalství neupalují, nekončí životy sebevraždami, nebo že mizivá porodnost nesouvisí s životní úrovní, a to i přesto, že ve zpravodajské části téhož deníku tato fakta nezatajují.
Podstatně mladší Jiří Peňás je ve srovnání s Rejžkem mnohem inteligentnější, ne-li prohnanější a proto se rád zaštiťuje zadními dvířky. Ačkoliv je bezpochyby uzpůsoben dát se hníst režimem s toutéž lehkostí jako jeho kolegové, připomínající poddajné plastelínové figurky, zůstává před nimi zvýhodněn svou poměrně neposkvrněnou minulostí. Celkem správně tuší, že během případného dalšího obracení kabátů má na rozdíl od nich ještě alespoň jakousi drobnou naději, a to se odráží i v jeho příspěvcích. Přistoupí-li ke špinění autorů levicové literatury (jako naposledy v č. 50/2003 časopisu Týden), dokáže se toho zhostit způsobem, z něhož lze paradoxně vytušit určitou porci reklamy, takže mu v článku nebylo zatěžko zpopularizovat hned i galerii Futura s knihkupectvím u vchodu do budovy ÚV KSČM, ignorovanou prozatím všemi sdělovacími prostředky.
Škoda jen, že milovníkovi veršů Peňásovi chybějí síly, aby se jako recenzent občas poohlédl po oficiálních velikánech současného básnictví. Jistě by ho upoutal Jan Vodňanský, publikující o sto šest v předpřevratovém dvacetiletí, avšak nyní už pouze sporadicky. Zato se ale tím intenzivněji snaží napravovat své někdejší chybování a omyly, o čemž svědčí jeho nejčerstvější sbírka (Dáma na lovu s ručením omezeným, nakladatelství Petrklíč /!/ 2003), která je skrz naskrz protkána takovýmito perlami: »Grrrebeníček vhání nám proud do prostat / aspoň víme, jak funguje reostat / Pak nám prskne dvě stě dvacet do varlat / Aspoň víme: soudruh není kamarád«. Vskutku ohromující je i poetův návod k tomu, jak rychle dospět k nefalšované demokracii: »Nocí jedou mašiny / vezou bratry Mašíny / na majora Zemana / bude vzhůru nohama.« Až se opět budou rozdávat ocenění za vrcholná díla současné české tvorby, mělo by na Vodňanského některé zbýt!
Autor: Daniel Strož
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |