Pod slibným názvem PERPETUUM MOBILE vydala Městská část Praha 8 knihu Stanislava Vávry. A hned na začátku dostane se čtenáři vysvětlení: "Život v Libni je věčný - vždyť i podle legendy Bohumila Hrabala tu Ježíšek chodil do mateřské školky."
   Jméno Bohumila Hrabala Stanislava Vávra bere nadarmo, ač to je jeden ze smrtelných hříchů. Bohužel téměř nic nepřebral nejen ze spisovatelovy tvůrčí metody (to by koneckonců ani nebylo žádoucí), nýbrž ani z něžně barbarského vidění světa lidí i lidiček. Dokonce lze říci, že se tam někde v božské Kotlasce Hrabal obrací v hrobě.
   Kdo by totiž čekal minimálně milé povídání o jedné malebné čtvrti, či dokonce - v nejlepším případě - originální pohled na periférii, která tolik dala české literatuře, kultuře, ale také občanskému životu, průmyslu atd. atd., bude zklamán. "Staré časy" - zlaté, železné i umouněné - evokují zde pouze umělecky posvěcené, byť "jen" dokumentární fotografie Tomáše Mazala.
   Vinu nese doba, která po pisateli žádá úlitbu - čo bolo, to bolo špatné, protože bolševické. Tedy po pisateli slabém v kramflecích. O pétépácích toho už bylo napsáno tolik, a přece se autor rozhodne ještě jednou vymlít prázdný pytel. Co kdyby přece jen něco káplo. Jenže nevytlačil ani těch bájných sto kapek.
   I tam, kde se Vávra aspoň rozběhne podle herrmannovsko-poláčkovsko-haškovsko-hrabalovské noty - v kapitolce 41 - dožene ho fantóm "stranického tajemníka" a je to zase jen primitivní agitka.
   Vrcholem je ovšem kapitolka 3 - pokus o politickoagitační pornografii - něco tak bědného, z posledního suterénu vydolovaného, pro jednající osoby, čtenáře a nakonec i autora ponižujícího, se jen tak nenajde.
   A tak nakonec zbude jen trochu nostalgické topografie, zapomenuté názvy zbořených hospod, pachuť po promarněném čase a pár krásných fotografií, jak už řečeno.
   Trochu málo, milá Libni, i po převratu zpuchřelý automate Svět! Ale stop, nepíšeme častušku!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]