Jak málo víme o všem, o sobě snad nejméně. Jen zrcadlo nám nastavuje tvář a také holičky, když se před ním nad námi sklánějí. Jedna z nich kouzelně mačkávala balónek s voňavkou, když jsem sedával na křesle, pokorně, téměř jako malý chlapeček s bryndáčkem a všemi smysly (i nesmysly) vnímal tu dívku s tvrdými stehny a prsy, kroužící kolem mého trůnu. »Tak si odložte a jdeme na to,« volávala na mne se smíchem dvojsmyslně, sotva jsem vcházíval do jedné oficíny, černovlasá Marta.
A pak? Vidět se s parukou mydlin na bradě, vychutnávat řezy břitvou, jako jejich dvojníky v cukrárně. Civět jen tak, proti své vůli do zrcadla, snažit se na nic nemyslet. Nejlépe se to daří, přemýšlí-li se o spoustě věcí najednou: udělá to v hlavě docela slušný chaos. Ovládne vás nakonec opravdu výsledný pocit, kdy vše splyne v jedno, propojí se v neznámém neurčitu. Takový stav fyzického i psychického nihilismu blažené nicotnosti a líbezného ustrnutí se těžce navodí. Jste uprostřed nedefinovatelného a neurčitého strachu, nejasného sexuálního vzrušení, nevyzpytatelné nejistoty.
Zavřete na chvíli oči, a když vás odvaha vyzve, abyste je otevřeli, uvidíte ji před sebou v zrcadle. Holičku v bílém plášti, provokativně se rozvírajícím vysoko nad koleny. Cítíte pastelově červené nehty dotýkající se vaší hlavy, na stolku před vámi voní neznámé pomády a nad vámi se sklání dívka s dlouhými černými vlasy, vonícími nocí a deštěm. Holička vás omotá pruhem papíru kolem krku a napění vám bradu. Když je vše řádně připraveno, břitva ponořená v hluboké pěnové čepici mýdla nechladí ani nehřeje. Zrcadlo zobrazuje jen štíhlé prsty s pastelovým lakem, které ten ocelový kov trochu přitisknou - a on jede. Pomalu, jemně se sune bradou, cítíte nad sebou téměř neslyšitelný dech dívky, skloněné těsně nad vámi, vidíte zblízka její řasy, lesknoucí se kruhy náušnic, vnímáte stále více tělo holičky, opřené teď o vaše rameno. A náhle, jako když se přetrhne odvíjející se film či sen, vše náhle skončí a realita vás zvedne nepřipraveného z křesla. Provází vás pocit, že jste po těžkém, namáhavém, nebezpečném - ale přesto příjemném prožitku. Vsunete holičce do kapsičky pláště nevelký peníz. Tak tedy vypadají konce, přicházející nečekaně překvapivě? Probouzejí otázku: opravdu vše skončilo?...
Kde jste holičky mládí, obíhající křeslo, na němž se sedávalo jako před popravou, s gilotinou břitvy v paruce mydlin? Kde jste, provoněné a veselé, ale i nostalgické oficíny? Najdu vás spolu se ztraceným časem v ozvěně přítomnosti? Rád potkávám na světě vše, co již bylo, minulost dobrou i špatnou. Vracím se k ní, protože vím, že měla konkrétní podobu, tvar, rozměr - vím, co vše přinesla. Budoucnost je vždy složitější, bez představy tvaru, tváře, nelze jí podat ruku, nemůžeme na ni vzpomínat v dobrém ani špatném, nemá v sobě ještě žádnou nostalgii. Víme jen, že musí přijít, že jde, metamorfóza času ji mění v přítomnost a ta také každou vteřinu umírá.
Hle, co vše přijde na mysl, když zadrhnutý sen končí probuzením. Podivná fata morgána pak ozrcadlí děje, kterými jsme již prošli a jež zůstaly jen v paměti. Skutečně neskutečné a neskutečně skutečné odplouvá. Vidina minulosti bývá obvykle prosluněná, bezmračná, modroobložná, bezstarostná. Náš vlastní uplynulý život nám jde naproti stále urputněji v zápase s hodinami času. Nechce se uvěřit, že partitura mládí je navždy opuštěna a jen sen a vzpomínky, jako tajemná droga LSD, mohou uplynulé již jen pomyslně zpřítomnit. Například již jen včerejší a předvčerejší obrazy mladých krásných holiček, jejichž podobizny zestárly a zůstaly z nich jen časem nepoznamenané rámy - živí a neměnní svědci líbezných minulých dob...
Autor: Karel Aksamit
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |