Čemu slouží nově utvořené státy, které se - jak rádi vzletně mluví jejich poeticky naladění vládci - rodí z krve? Čemu slouží rozkošní bumbrlíčkové, kteří chtějí svým křikem přehlušit soumrak světa?
Mám cestovní pas jednoho z těchto států - Chorvatska. Pouhé vlastnictví pasu mi nedává právo řešit domácí problémy. Přece se však odvažuji vzít si slovo. A právo na to mám - přišla jsem na to teprve nedávno - dělá ho statistický aspekt věci.
Jistý Číňan se mě zeptal:
- No dobře, ale kolik vás je, vás, Chorvatů?
- Nějaké čtyři a půl milionu... - odpověděla jsem.
- Není to fantastické? Vždyť se všichni znáte!
Ano, malé státy jsou průhlednější než velké.
Malé, nově narozené státy, jako je Chorvatsko, dávají mimořádnou příležitost bezplatně si zopakovat přírodní a společenské vědy, udělat si korepetice z historie, antropologie, sociologie a psychologie lidské přirozenosti. Takovou možnost člověk dostává pouze jednou za život. A často dokonce ani jednou. Občané stabilních států šanci něco podobného prožít nemají. Mimochodem řečeno, nově narozené státy vzrušují více než ty stabilní, mohou totiž (jako právě narozené děti) změnit od základů život svých obyvatel. A to je můj případ. Možná právě proto o státních problémech mluvím tak jistě.
Nově narozené státy jsou nejen pračkou špinavých peněz, ale také myčkou špinavých rukou. Nejrychlejší a nejlepší způsob, jak se z kriminálníka stát hrdinou nebo z nuzáka boháčem, je vmísit se do boje za stvoření nového státu. Nově narozené republiky slouží finančním transakcím druhu "raz - dva - tři - bereš - ty", k okamžitému zbohatnutí a přivlastnění si cizího majetku (není rychlejší metoda, jak bez hotovosti získat dávno vytoužený životní prostor, než ta, kterou nabízejí nově zakládané státečky).
Nové státečky jsou nejzřetelnějším příkladem lidské dynamiky, příkladem natolik nestoudným, že pozorovatel ztrácí dech nad antropologickým žvatláním. Je to jako pohled na tření kaprů v akváriu slepeném ze zvětšovacích skel. Ale nudní kapři zůstanou nudnými rybami. V sádkách nově narozených států se lidský rod může jevit podobně, ale nikoli nudně. Nové formy rychlé mutace lidského rodu udivují tak, že pozorovateli scházejí slova.
Věru, pohyb lidí při vzniku nového státu je hodný obdivu: jedni prchají, tlačí se ven, druzí spěchají opačným směrem. Změna pozic se odehrává v sekvencích zrychleného filmu. Není lepší způsob, jak se z emigranta s dvacetiletou stáží v kanadské pizzerii stát prvním ministrem obrany nové republiky a privatizátorem hotelů na Jadranu, než se vrátit do zapomenuté vlasti, která se právě obrozuje, a připlést se pod ruce porodní bábě. Není lepší timing než vystihnout okamžik porodu státu a rázem místo vesnické učitelky vyměníte za post ministryně kultury a vědy. Není lepší způsob, jak se z polovzdělance stát strážcem státní pečeti, než novému státečku vřele poblahopřát k narození. Není snadnější cesta, jak se dorvat do ambasadorského křesla (v Indii, Austrálii, Americe, kdekoliv, kam vás volá hlas vašeho srdce), než v odpovídajícím okamžiku sepsat veršovaný hold na počest nově narozeného bumbrlíčka.
Řeknu ještě víc, nově narozený státeček Chorvatsko má přes sto svěže upečených ambasadorů a konzulů, jsou rozprášeni po celém světě, polovina z nich jsou spisovatelé a básníci, mojí bývalí kolegové. Není snadnější způsob, jak se stát státním sochařem, malířem, literátem, než bumbrlíčkovi podat dudlík a utřít mu zadeček.
Krátce řečeno, okamžik narození státu dynamizuje mezilidské vztahy, občany galvanizuje, až se jim točí hlava; co doposud nebylo možné, dělá možným a naopak. Není totiž také rychlejší a lepší způsob, jak přijít o všechno a s jediným kufrem se ocitnout za hranicemi, než veřejně prohlásit, že se vám dělá nevolno, když u porodu teče krev.
Kdo je Ivana Trumpová?
Ivana Trumpová se narodila v Československu v roce 1949 (podívejte se, můj ročník!), dorůstala v Gottwaldově. Její otec prodával nábytek a byl přeborníkem republiky v plavání. Jako děvčátko jezdila s rodiči k Jadranu. Moře si zamilovala jako všichni Češi, ale také si od něho odvezla první frustraci. V praturistických dobách se místní chovali velmi nevlídně k devizově nezaopatřeným Knedlíkům a naopak velmi vstřícně k devizově zaopatřeným Švábům. Ivana (možná právě kvůli jadranskému šoku) přestala plavat a začala lyžovat. Stala se reprezentantkou Československa a ženského půvabu. Jako krásná dívka se objevila na titulní straně českého magazínu Móda. V roce 1973 emigrovala do Kanady za svým milencem Georgem Syrovatkou, vlastníkem obchůdku se sportovním zbožím a stala se modelkou. O tři roky později vyměnila kariéru modelky a manželky prodavače za kariéru Donalda Trumpa. Kdo neví o koho jde, ať v New Yorku navštíví zlatý mrakodrap Trump Tower na Páté Avenue nedaleko hotelu Plaza. V průběhu desetileté manželské kariéry se Ivana Trumpová vyšplhala na pozici šéfové tohoto hotelu. Po rozvodu v roce 1990 se stala jeho majitelkou, vlastníkem bohatého odkazu a šťastnou ženou byznysu, literátkou a aktivní účastnicí světových setkání. "Nejsem herečkou, neumím tančit a zpívat. Nejsem hvězdou. Jsem osobností. Hodně cestuji a kamkoli přijedu, způsob, jakým mě lidé přijímají, mi pomáhá prodávat moje produkty. Není vyloučeno, že jednou prodám sama sebe," prohlásila při nějaké příležitosti.
Co mě s Ivanou Trumpovou spojuje?
Nic.
a) Byla jsem kdysi v hotelu Plaza. Někdo mě pozval na odpolední čaj a zákusek.
b) Jednou jsem četla New York Times Book Review a nepřehlédla obšírnou recenzi knihy Ivany Trumpové. Už bych si na to nevzpomněla, nebýt toho, že Josif Brodski, tehdy už nositel Nobelovy ceny za literaturu, se na stejné stránce dočkal nespravedlivě zlé recenze za svůj román Vodoznak. Recenzent strhal Brodského a Ivanu pochválil za... analytickou inteligenci, kterou prokázala především při kritice českého komunismu před ruskou okupací. Román Ivany Trumpové jsem nečetla, ale viděla jsem film natočený podle této knihy. Na plátně mě zaujala scéna spektakulárního útěku Ivany. Státní hranici - díky své kondici - přeskočila na lyžích. A tak, aniž sundala lyže, se ocitla až v Kanadě.
c) Kdysi jsem v New Yorku potkala jistou českou spisovatelku. Vyprávěla mi, jak se Ivanu Trumpovou snažila přesvědčit, ať přispěje na nákup knih do českých knihoven. Byla odmítnuta.
d) Čirou náhodou jsem se v Londýně ocitla na jakémsi večírku. Byla tam rovněž Ivana Trumpová. Organizátor trachtace mě jí představil tak poníženě, jako bych stála před Thomasem Mannem. Podala jsem jí ruku se slovy: "Těší mě". Ona neodpověděla. Její zjev mě šokoval. Vrstva šminky na rtech našpulených do srdíčka a přehnaně natupírované vlasy mi připomínaly hrdinky slavných českých filmů sedmdesátých let.
Co spojuje Ivanu Trumpovou se mnou a jaký to má vztah ke státu?
André Gide v krátké povídce Bahno, kterou jsem četla jako antropologii zatracení, píše: "Vítězným vojevůdcům odporně páchne z úst". Tato slova mi navždy utkvěla v paměti.
Poznání možná může za všechno. Utekla jsem z nově narozeného státečku od válečných zbohatlíků - skutečných vítězů války v bývalé Jugoslávii, od týpků s namaštěnými vlasy, zlatými řetězy na krku a na rukou, od jejich čerstvě nabytých hraček (zbraní, továren, honosných jachet a hotelů), utekla jsem od analfabetů, kteří ochotně obsadili místa určená pro odborníky na čtení a psaní (školy, vědecké instituce, tisk, vydavatelství), utekla jsem od vítězů, kteří každý centimetr nového státečku obsadili díky lepkavosti svých peněz a operetnímu vyřvávání svého patriotismu. Nesnesla jsem odporný puch vítězství.
Já jsem utekla, zatímco Ivana Trumpová se objevila u téhož moře, které si pamatovala z dětství. Od místních týpků s namaštěnými vlasy si koupila, jak se říká, své hračky: hotely, herny, obchodní domy. Nemajetným domorodcům za to slíbila pomoc. "Chorvatky jsou schopné pro kdejakou práci: výborně vaří, krásně šijí, dobře malují," nechala se slyšet. A pro sebe, pro ženu péra, si pořídila jen drobnost: splitský deník Slobodna Dalmacja. "Nebudu se plést do redakčních záležitostí," prohlásila. Pro sebe si vyhradila jeden sloupek. Nic víc, jen "svobodný" sloupek, vlastní sloupek. Bude ho psát sama.
Co měl spisovatel skutečně na mysli?
Zda Ivana Trumpová deník opravdu získala, jak tvrdila chorvatská média, nevím a není to důležité. A přece, když se mě studenti ptají, jak se stát spisovatelem, odpovídám jim s pocitem autority: Veškerou energii dejte sportu. Všechno ostatní vás zavede do slepé uličky.
A skutečně - Josif Brodski, spisovatel světové slávy - by se těžko mohl stát vynikajícím lyžařem, zatímco lyžařka Ivana Trumpová se snadno stala spisovatelkou, co víc - dokonalým analytikem politických souvislostí své bývalé komunistické vlasti - jak nám to sugeroval recenzent The New York Times Book Review. Jako spisovatelka nemám žádné šance stát se fotbalistou, zatímco každý fotbalista snadno obsadí můj "terén" - literaturu. Davor Šuker po mistrovství světa v kopané v roce 1998, kde Chorvatsko skončilo třetí, přece řekl: "Ať se chorvatští spisovatelé neurazí, ale to my, fotbalisté, jsme autory nejkrásnější pohádky v historii chorvatské literatury".
Z knihy Dubravky Ugrešičové Zabranjeno czitanje (Čtení zakázáno).
Jak jsme už v Obrysu-Kmeni uvedli, přední chorvatská spisovatelka byla kvůli odporu ke krvavému rozbití Jugoslávie vyštvána z rodného Chorvatska, žije v emigraci, v Holandsku. Kniha, z níž citujeme, vyšla nikoli v Záhřebu, ale v Sarajevu...
Přeložil IVO HAVLÍK
Autor: Dubravka Ugrešičová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |