Jeho místo bylo v rohu hospody u stolu pro šest lidí. Všichni stálí hosté měli svá místa, která jim nesměl nikdo zasednout. Scházeli se u stolu v zajímavém složení. Dva lidé z nedaleké fabričky na plasty, jeden nádražák, právník z jednoho velkého podniku, bývalý policajt a on, pokladní z banky. Kolem třetí hodiny se židle kolem stolu zaplnily a rozpředla se debata o životě, jeho nespravedlnostech a také o tom, jak si kdo zbabral život.
Ti dva »plasťáci« byli rádi, když jim někdo nechal nalít pivo. Jejich noví šéfové ve fabrice, která byla před léty jejich chloubou, jim už dva měsíce místo platů vnucují mléčné výrobky od mlékárny, která je dlužná jejich Plastiku. Dokonce i tady v hospodě už prodávali nejedno plato pribináčků a ovocné jogurty. Jejich domácnosti se rozpadaly, protože ženy jen těžce snášely bídu, která na ně začala opravdově doléhat. A oni to vyřešili po svém. Každý večer bouchli doma dveřmi a odešli do své hospůdky, kde si připadali, že ještě žijí, že jsou lidmi.
Kolejnice, tak říkají Pepovi, který snad za celý život ze sebe nesundal nádražáckou uniformu, nikdy moc nemluvil. Denně na nádraží vozil balíky od vlaků na velkém vozíku a kouřil své pomačkané cigarety. I jemu řekli, že možná příští měsíc bude končit, protože dráha na něj nemá peníze. Bylo mu padesát sedm let a místo vzdoru se mlčky díval do sklenice piva.
Elegantní právník se tvářil vždycky spokojeně. Svým postavením a názory se nějak nehodil do této společnosti remcajících nespokojenců. Tvrdil, že on a jeho šéf jsou »za vodou«, že zrovna nyní mají rozjednaný přímo světový kšeft, který jim vynese několik »melounů«. Pochopitelně bokem. Nepřiznal ale, že právě dnes dopoledne byl tři hodiny na Policii, kde ho kolem jejich »případu století« vyslýchali. Proto se z obavy o zítřek rozhodl nalít všem u stolu jednu rundu vodky navíc.
Karel, bývalý policista, vzpomínal většinou na doby minulé, kdy se prý pořádek udržoval, protože lumpové se stíhali, a ne že se s nimi kšeftovalo jako dnes. Pořád opakoval, že korupce a prachy zničí Policii docela dočista.
Elegantní Josef se svým postavením bankovního úředníka, v tmavém obleku s nemoderním motýlkem u krku, byl nejvíce se odlišující figurkou v této společnosti. Nikdy si nedával pivo v půllitru, ale popíjel malé pivo a malou vodku. Ovšem všichni rádi poslouchali jeho vyprávění o ženě, která byla o patnáct let mladší a měla ho ráda, o jeho dospělé dceři z prvního manželství, která chce, aby se s manželkou přestěhovali k nim do rodinné vily. Také mluvil o vnoučatech, která ho milují. V bance byl pokladníkem a patřil do staré školy poctivých úředníků, kteří budou jednou nahrazeni mladými, dravými finančními manažery.
Co je drželo, tuto nesourodou společnost, pohromadě? Nikdo si to nepřiznal, ale byla to nevyslovená touha po domově. Nikdo neměl kam jít, s kým si popovídat. Nikdo neměl nikoho, kdy by mu řekl, že ho potřebuje, že si život bez něho neumí představit. Jejich naděje se rozpouštěly ve sklenicích piva a jejich touha najít skutečné štěstí je každý den přiváděla sem do tohoto prostředí, kde na ně někdo čekal, kde se cítili šťastni.
Kolem půlnoci si bankovní úředník většinou půjčoval od právníka mobilní telefon a volal ženě. Vždy stejně ho odbyl hlas, který zdůrazňoval, že o něj nikdo nestojí a aby jim všem dal pokoj. Její nový přítel musí ráno brzy vstávat a on je budí. Vrátil telefon a řekl, že žena mu řekla, aby si dal ještě jednu vodku a přišel, že na něho čeká.
Jó, domov je domov...
Autor: Jiří Kalaš
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |