Zeď.
Zeď stojící v cestě.
Zeď, kterou slepě nenávidí, neboť je usvědčuje z malosti.
Zeď, kterou mohou natřít na růžovo nebo na černo, poplivat, povalit, změnit v prach, prach smést do vody, jako jejich pradávné vzory učinily s Mistrem Janem.
Zeď, v jejich kruzích tak nepopulární, nahánějící strach, zeď, kterou by rádi vymazali z paměti, protože je usvědčuje z falše a pokrytectví, z prospěchářství a bezcharakternosti.
Zeď, na jejíž stavbě se podíleli, nejednou s horlivostí a nadšením, v jejímž stínu vyrostli, které se uctivě klaněli.
Zeď, kterou kdysi horlivě podlézali.
Zeď, kterou nikdy nepřekonají.
Noc desperát
Noc.
Noc desperát. Také má zahalenou tvář.
Venku hřaduje déšť. Na střechách, na plotech, na větvích, na stéblech obilí a trav. Mraky netruchlí za slunečnými dny.
Odněkud ukrajuje čas tikot hodin. Kolik ho zbývá? Mně, tobě, nám, těm ostatním... Purpurové lodice naděje proplouvají našimi myšlenkami. Lodice, které nám byly milostivě ponechány, abychom se chopili vesel. Neboť vesla zanechávají mozoly na dlaních. O kormidle škoda mluvit, to nám svěřeno nebylo. Někdy se dokonce zdá, že kormidlo neexistuje a lodice samovolně směřuje do záhuby, k ničivé hlubině pod hřmotícími vodopády, v nichž postrádají šanci i nejzdatnější plavci.
Noc desperát...
A kormidelník, pokud jaký?
Pochybná perspektiva
Život nás mnohému naučil a mnohému odnaučil.
Neukazujeme na nikoho prstem, může to být někdo. Stejně tak není radno koukat pravdě pod sukně, nemusí být čistá. Nenadáváme nahlas, mohlo by se ukázat, že lajeme sobě. S pravdou jsou vůbec potíže. Neobejdeme se s ní, když obcházíme známé a potřebujeme si vypůjčit. Přesvědčili jsme se, že nové koště sice dobře mete, leč staré nepořádky nevymete a za velkými slovy se skrývají malé, ale vlastní cíle. Na útěku se neohlížíme, třeba bychom poznali, že nás nikdo nehoní, i daleko od trati si však uvědomujeme, kdy nám ujíždí vlak. Lidská práva jsou hůl, kterou lze vzít na kohokoli. Také proto odmítáme psaní memoárů, většinou se k nim uchylují odepsaní lidé.
Je známo, že každá generace doplácí na chyby otců.
Řešení je nasnadě, spatřujeme v něm náznak světlé perspektivy. Stále větší počet spoluobčanů totiž chová psa.
Vyjde levněji než dítě.
Volání na lesy
Jistý muž, jméno budiž pominuto, jméno není podstatné, náležel k předním protagonistům doby. Také neměl žádné svědomí. Časem však pochopil, že pomáhá táhnout prázdný vůz s nalomenou ojí a do spolku s čerty nelákají andělé. Cítil stále naléhavější potřebu promluvit a říkat pravdu. Mluvit o poznání, ke kterému dospěl. Jenže se to nehodilo, vlivným by to nešlo do krámu, ani by mu to nebylo umožněno. Neustále kolem kroužili posluhové se vztyčenými prsty. I těžší sankce se daly předpokládat.
Vystoupil tedy na nejvyšší kopec v okolí, usedl na pařez, udělal z dlaní trychtýř a s lehkým studem za zbabělost pronesl nejlepší projev svého života. Nikdo nezatleskal, nezapískal na prsty, neozval se, nepřispěchal s výtkami či slovem uznání, nepřiběhl mu vynadat. Jeho slova nepřinesly žádné noviny, pomlčel o nich rozhlas, nezmínili se v televizi. Jen slabý vánek ve větvích stromů dál pokojně šuměl a česal trávu.
Přesto cítil úlevu. Bylo řečeno vše, co řečeno být mělo.
O (ne)existenci zavřených dveří
Vždycky musel mít něco extra. Proč ne, politiky třeba měřit tolerantním metrem, jinak by se jich začalo krutě nedostávat. Naučil se procházet zdí. Dokonce o tom psali v novinách. Skepticky. Vyfotografovaný otvor budil pochybnosti, mohl ho udělat snad jenom dělostřelecký granát. Potom procházel zavřenými dveřmi, pokaždé pouze jednou. I o tom psali. Záznamy se zachovaly na policii a v archivu psychiatrické léčebny, nejsou ovšem přístupné s ohledem na osobu pacienta a lékařské tajemství. Jistý bulvární list je otiskoval na pokračování.
Procházel tedy zdí i zavřenými dveřmi.
Nebylo nepoškozených zdí, nebylo dveří. Pověst praví, že se chystá experimentovat v betonovém opevnění. Lékaři pevně věří, že ho dají dohromady, aby politik procházel zavřenými dveřmi a vypadal potlučeně, jako kdyby nestačil fouknout podfouknutým voličům, to se prostě nehodí. Ačkoli, právě v tom vězí jedinečnost jeho osobnosti a koncepce politiky.
Zůstává za ním zdevastované prostředí.
Spálené prahy
Nechápou ty, kteří nesložili ruce do klína a nepřihlížejí trpně, jak cizinci a jejich servilní přisluhovači vyhazují ze sklepa poslední dobrá jablka.
Nechápou ty, kteří nesložili ruce do klína, ač haněni za všechno včerejší, současné i příští. Toť princip demokracie na počátku třetího tisíciletí, nasazoval vlčí hlavy ovečkám hájícím vlastní pastvinu, ovečkám, jimž bylo odňato slovo. Osočují ožebračované. Děsí je i chod hodin, které odměřují čas. Jako kdyby tušili, že jim ho zbývá zatraceně málo. Demokracie pro ně není posvátnou hřivnou, nýbrž bičem, jímž je možno šlehnout neukázněné, neposlušné, jankovitě vzdorující. Připisují jiným to, co provádějí, rozmetávají to, co jiní v potu tváře vytvořili, rozhodují za ně - o nich. Ve jménu demokracie - nedemokraticky! Vlastní sklepení zahrnují zplodinami prázdnoty, na umělých močálech vdechují a vydechují zhoubné výpary.
Neuvědomují si, že nelze překročit vlastnoručně spálený práh. Ani žádný jiný.
Kamení pro Sisyfa
Těch balvanů, s nimiž trénoval Sisyfos! Jako naseto! Vždyť kamením byla česká krajina odjakživa bohatá. Pravda, na Sisyfa si dělají nárok v Korintu, ale následovníků nepočítaně... Ostatně, s nějakým tím kamením se dobře manipuluje, ledacos se mu přičte k tíži. Rozhodně však nelze bezútěšně prohlásit, že mezi kameny nevypučí tráva, rozrazil, dokonce i lidskost.
Pokusy angažovat Sisyfa se nestřetávají s valným pochopením, s příznivě naladěnou atmosférou. Sisyfos je viděn jako příliš drahý profesionál. V této zemi není po chuti spoléhat na cizáky. Odmítáme zaprodance, kteří za tučný žvanec lokajsky volí pokoru, skládají ódy na cizí prostřednost. Svoje balvany si raději odstraňujeme sami. Je to sice namáhavé, ale spolehlivější.
Mohlo by se stát, že nám za čas nebude patřit ani to kamení.
Rizika
Existuje mnoho náročných, nebezpečných, riskantních činností, které člověk podstupuje. Létá v nejmodernějších strojích, plaví se pod hladinami oceánů. Obojí ohrožuje zejména posádku. Pracuje hluboko pod zemí. A je tu stará, nevybuchlá munice... Musí čistit kontaminované vody, čelit povodním, požárům, infekčním a zhoubným nemocem, záludným lidem.
Stává se veřejným činitelem.
Stane v opozici.
Hlásí se k ateismu.
Jedná ve prospěch nejpotřebnějších, což vždy vyvolává odpor těch, kteří mají všechno a potřebují ještě více.
Vždy a všude hledá pravdu, vyslovuje vlastní mínění. To je v zemích koruny české hrubě nepopulární.
Člověk je nucen podnikat řadu rizikových činností.
Třeba přejít křižovatku.
Muž na svém místě
Státník by měl být něco jako pilot. Kapitán letadla, nesoucí odpovědnost za pasažéry. Budoucnost nesmí limitovat jako optimistickou vizi špatných zítřků, nemůže nepřipouštět nebezpečí, zamlčet možnost katastrofy.
Mnozí s oblibou roztrušují jalové uklidňující fráze, táhnou za jeden provaz, ale každý někam jinam. Žehrají na nepřízeň počasí, někdy dokonce poukazují, že převzali letadlo v žalostném stavu. Zapomínají, že často dokonce sami od sebe. Leč piloty v nich nevidět. Leda snad diletanty či přímo piráty.
Za dobrého pilota totiž mluví klidný let správným směrem.
Mříž v člověku
Člověk má zvláštní dar: Nevidět!
Nevidět, co vidět nechce, případně co vidět nemá, nesmí. Má to jistou výhodu, takový člověk není viděn, nabádán, napomínán, umravňován, osočován, haněn, stíhán. Neupadne v obecný posměch.
Člověk má zvláštní dar: Mlčet!
Mlčet, třebaže se mu chce volat, křičet, řvát, když mlčet má či musí, když planá rétorika neslibuje zrno, natož dobrou setbu. Uchyluje se k alibismu, nevyhledává konflikty, ztrácí chuť bušit tam, kde zachází zavřeno na sedm západů, kde není vítáno ani trpěno myšlení, pouze pokora a slepá občanská poslušnost, břímě, které stahuje ke dnu, staví nezřetelné pevné mříže, za nimiž čnějí výhrůžné kříže.
Zkrátka, člověk to nikdy nemá snadné, musí však nést svůj kříž. Mnohé můžeme nechápat, ale nikdy se nesmíme smířit. Neboť kdo mlčí, nesouhlasí! Vězme a věřme, v člověku je tolik odvahy, kolik je třeba.
Kdo zkusí rozbít tu mříž?
Pouze hosté
Mají všeho dost.
Mají dost peněz, tedy i potravin a nápojů, dopravních i uspávacích prostředků, jakož i těch povzbuzujících, mají dost rozměrných střech, důkladných sklepení a poskoků.
Mají dost, to něco stojí, občas je nutné uklidnit veřejné mínění, uspat zbytky vlastního svědomí, žalostné trosky, na kterých již nelze stavět. Mají dost a proto mají dost licoměrných přátel. O lichometníky nikdy není nouze. I cizina utrousí pochvalu, servilnost se nezapomíná, blahovolně poklepe po rameni.
Mají dost - a přece jim cosi chybí, když odhánějí od svých střech a sklepení, od svých plných míst a džbánů, když neposkytnou ani ohlodanou kost. Mají dost, nikoli však ku prospěchu všech, nikoli pro žírné lány zítřků.
Mezi lidmi, kde nikdy nejsou doma, každý z nich je všude pouze host.
Ruku v ruce
Jsou bezvýchodné situace, z nichž hledáme východisko.
Jsou místa, na nichž se střetáváme a společně hledáme východisko. Ve dvou se to lépe táhne, natož ve větším společenství spřízněných osudem.
Jsou místa, jimž se vyhýbáme, jalové arény, v nichž bubnování, dým a oslňující světelné efekty otupují vidění. Neboť není žádoucí hledat vlastní cestu. Stádo se žene do ohrady snadněji než nepokojní, zaběhnutí, toulaví jedinci.
Jsou zdánlivě bezvýchodné situace, z nichž vycházíme pokořovaní, ponižovaní, zavrhovaní, zbavení mnohých práv i rovnoprávnosti, čím větší bankovní konto, tím více práv. Jsou místa, z nichž vycházíme zbavení iluzí, jen s paprskem naděje, jako bezrucí, ale navzdory nepřízni pospolu, ruku v ruce.
Autor: František Uher
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |