Ten člověk byl básník.
Miloš Macourek ve Zlatém máji (1975)
Kdo to cupe Saharou - pískoviště kříží - stezkou prašnou, prastarou - k dolíku se blíží?
Z mravkolví říkanky nejmenovaného autora
Disney české knihy (1899-1967) přišel o tatínka, přísného odborného učitele, už v osmi, a tak mu otce dělali, jak já to vidím, redaktoři brněnských Lidovek. Jaromír John tu Sekorovi nabídl roku 1921 práci, Edvard Valenta s ním napsal dvě knížky a šéf Heinrich ho dvakrát "pustil" na roční stipendia v Paříži (1924, 1927), odkud mladík hned poprvé přivezl ragby. O tomto sportu napsal a nakreslil i svou první knihu Ragby, jak se hraje a jeho pravidla (1926) a ač jej nakonec neprosadil tolik, jak chtěl, zůstal u něj coby rozhodčí až do roku 1944. Ale od sportu zpět do lavic. Na gymnáziu Sekora nevynikal, dokonce musel kvůli prospěchu z Brna do Vyškova. 1918 pak maturoval "urychleně a válečně", aby mohl narukovat co jednoroční dobrovolník. Naštěstí jen do "kanclu" ve Vídni, i blíž v Hodoníně. Definitivně odmaturoval až roku 1919 a dva roky to ještě na matčino přání zkoušel na právech. Před jednou státnicí tu prý ale pobíhal po chodbách a hořekoval, že má v hlavě poušť. "Nějaké oázy snad by se našly," konejšili ho. "Jo. Ale najdou je TI VELBLOUDI?"
Ale co? I Šlitr by nám stačil bez práv a v Lidovkách Sekora uspěl - a dvacet roků vydržel (od konce let dvacátých v Praze). Jeho druhá žena Ludmila ale byla židovského původu, a tak musel roku 1941 přece odejít a mimo reklam na čistící potřeby už do Lidovek nesměl ani kreslit, ani psát. A vyškrtli ho i ze Svazu novinářů, ba zastavili vydávání jeho knížek. Nakladatel však mu platil už předem "poválečné" reedice.
Roku 1944 musel Sekora i do pracovního tábora, a tak budoval letiště i zbrojovku, zatímco žena mu zjara 45 skoro umřela na tyfus v Terezíně. Konečně mír. A Sekora? Vstoupil do strany. Otevřelo mu to dveře a on se rád topil v práci. 1964 se stal zasloužilým umělcem, ale byl i stižen mozkovou mrtvicí, na jejíž následky pak zemřel. Jeho Ferdovi už je dnes víc, než jemu tenkrát. A bude žít navždy.
Ferda se narodil právě v Lidovkách. Už 1. 1. 1933, tedy v témž roce, jako jediný Sekorův syn Ondřej. Šlo původně o kreslený seriál a měl být pro dospělé a líčit osud věčně pronásledovaného chudáka, jenž se potýká s úklady života. Ale vše opět skončilo u dětí, tak jako u Sekory vždy.
Po úvodním cyklu Ferdy následovaly i další: Ferda Mravenec a syn a Ferda Mravenec v cizích službách a za Mnichova i díly jako Ferda bude vojákem, Ferda kope zákopy či Ferda klame nepřítele. Už předtím ale Sekoru vyzval nakladatel Hokr k rozvedení obrázků do knihy, a když porovnáme původní a poslední verzi opusu, vidíme rozdíly. Jak kresebné, tak dějové. Dál přihlížím hlavně ku Svatoplukem Hrnčířem iniciovanému knižnímu vydání seriálu (1967, rozšířeno 1972): Prvá verze (dále A) dobrodružství polidštěného mravence začíná deštěm. Vnímám to tak, že i autorův synek se do určitého "deště" světa předválečného tou dobou rodil. V definitivní trilogii (dále B) déšť zůstane, i když až v kapitole třetí, a Sekora předsunul Ferdův kontakt s chlapcem vysvětlující, proč je Mravenec hned od počátku tak sám. Ano, byl z mraveniště do světa širého unesen. Pak už se ovšem lidé (ale i větší zvířata) vyskytují v ději jen výjimečně, a tak vznikl hmyzí svět jen sám pro sebe.
Onen úvodní déšť přitom asi nejlépe symbolizuje obrovská kapka, která Ferdu tak moc pleská přes záda, až se v ní skoro topí. Je to hned na vůbec prvním obrázku, kde Mravence vidíme celého - ač ještě bez šátku - a ona kapajzna připomíná mi spíš náklad na bedrech jakýsi a... Předznamenává Ferdu dříče. Kam se však před lijavcem skrýt? Ovšem. Do ulity. Ve verzi A je ještě prázdná, v B už vyplněna hlemýžděm. Tak moc, že Ferda musí spát pod kamínkem. V A i B pak ráno následuje stavba domku, to aby se z mravence stal "pan domácí". I stalo se a Ferda už sedí na lavičce s fajfkou... která ale v B zmizí. "Spokojeně točil palci mlýnek," zůstalo pouze. Nicméně tady bych se autora zastal. Copak snad ta změna není právě v jeho duchu? "Celou Sekorovu tvorbu charakterizuje akt pohybu," upozornil už Z. K. Slabý. A je to tak. Jeho hrdinové jsou sportovci a neumí setrvat na místě a klidní, ne. Ani na chvíli ne. A naštěstí se ta dynamičnost jeví jen výjimečně planou a i mlýnek palců pochopíme, vždyť Sekora psal v duchu tak trochu filmový scénář. To biografy ho inspirovaly. Víc, než můžeme zahlceni dnešní televizí pochopit, a tak vězí ve Ferdovi zaklet jak Chaplin, tak snímky kreslené. A právě GROTESKY svedly Sekoru až ku krajní nadsázce, a právě grotesknost svého stylu má i ze zběsilosti Mickeyho a z Plutových honiček. Přenesl je zkrátka z celuloidu rovnou na papír - a i když s určitou kresebnou manýrou, vše to báječně smísil i s vlastní dětskou vzpomínkou na Wilhelma Busche, kreslíře často ovšem poněkud brutálního. (A Busch? Býval ovšem i Ladovým vzorem, i když Sekora Ladu vůbec nepřipomíná, anebo nanejvýš jen v základních motivacích. a pak ovšem tím, že i on si svá díla jak kreslil, tak psal.)
Za pobytu ve Francii ale Sekora objevil i další Mistry, pány Dubouta a Rousseaua především. A právě Celníkovu vegetaci pak občas napodobí. Ale nejde mi tu ani tak o výtvarného Sekoru (ač existují i jeho oleje, pastely... a ovšem i karikatury a vtipy), jako o vlastní Ferdův příběh. A zde se stává dalším klíčovým momentem setkání s hlemýžděm. Jak probíhá? Ve verzi A Ferda "šneka" pro pár plivanců hned uvězní - a právě za to má být sám zavřen. Právem, říkám si. Jenže Sekora to vyřešil spíš švejkovsky. Mravenec četníky - škvory opije, roztančí... a oni sami pak zaútočí na hlemýždě.
Podobně anarchistický charakter příběhu ve verzi B zmizí a mění se i Ferdovo chování k Berušce, která od něj původně schytala za pouhopouhou pýchu pěkných pár zásahů kuličkami z bláta. Neadekvátní, že... Nicméně ani v B si Sekora toto brachiální násilí neodpustil. Přesunul je však pro jistotu až na konec prvního dílu a jeho aktéry učinil "jen" komáry. Navíc ve chvíli, kdy už Beruška dostatečně vinna. Vždyť zcizila Ferdovi vozík... i koníka a za "kamarádskou" herdu ho hned zkriminalizovala. I Sekora na ní tedy trefně vylíčil chování určitého typu žen, které ho nejspíš už také někdy poranily, a najít člověčí předlohu Berušky, toť úkol pro literární badatele. Sám to předem vzdávám a dál jen chabě interpretuji.
Dílo vzniklo ještě za kapitalismu, a tak tu Sekora dětem i vysvětluje, co to znamená konkurence. Ferda totiž v A staví ještě jeden domek. Housence. To bude jednou v B rozvedeno do stavbiček okolo chrostíkových larev, ale teď a tady jde o víc. Tesařík, majitel "velkozávodu s koncesí", chce totiž za přebrání zakázky Ferdu rovnou zakuchnout. Nakonec jej s Beruščiným přispěním dostane aspoň do vězení a Mravenec odsouzen k smrti (A), v B pak už jen k pětadvaceti ranám rákoskou. A jsme u toho. Všechny ony motivy křivdy a žalářování, několikrát na sobě vrstvené, jsou očividně zbytkem původní koncepce pro dospělé a činí (ještě s několika dalšími prvky) z Ferdy skutečného Monte Crista mrňat.
Verze A byla ale, jak už víme, i protiválečná - a to už dávno před Mnichovem. Je zvláštní, jak už v ní Sekora tlumil nejhorší. Slavnost po šťastném útěku z popraviště totiž přejde ve hru na slepou bábu, a to jen aby směl autor Ferdovi zavázal oči (puntíkatý šátek nevyužit). Slepý Mravenec následkem toho vzápětí přejet a omráčen "sajdkárou" a na rozdíl od nás tedy neuzří ani jednu z následujících zákopových scén první světové války.
Anebo je tato vložená agitka jen Mravencův sen? Anebo nás Ondřej Sekora touto možností sna konejší? Je to jen Ferdova hrůzná vidina, která udělala kuk z tmy pod šátkem? Kdo ví.
Ferda pak rozhodně opět putuje do vězení, tentokrát jako simulant, a stává se otrokem mraveniště, kteréžto téma Sekora později vytěží ještě vydatně. A Ferda tedy zametá, zalévá a stává se dokonce chůvou. A dojí i mšice, mravenčí to kravičky. Inu, koná vše, co jednou bude konat už v mraveništi svém, svobodném (v třetím dílu B). Brutální zásah člověka Sekora naopak později eliminoval.
A Ferdův následný útěk po vodě (A)? Zůstává dodnes na počátku druhé části trilogie B. A tak bychom mohli pokračovat až po Ferdův odlet "do světa" na vlákně babího léta (A), které se stane na konci prvního dílu trilogie B už ovšem rovnou celou vzducholodí.
Verze A pak také postrádá brouka Pytlíka, který se mimo epizody v prvém dílu vynořil až roku 1939 v dalším z nesčetných Sekorových seriálů vydaném pod názvem Kousky brouka Pytlíka, a pak i v celé řadě vázaných knih. Oldřich Sirovátka přirovnává Ferdův poměr k Pytlíkovi ke Kašpárkovu vztahu se Škrholou, ale my se radši vraťme k vlastnímu Ferdovi.
Nevznikal lehce. Ondřej Sekora prý i jen první knižní verzi prvého dílu předělával snad čtyřikrát a psal tenkrát oněch osmdesát stránek po celý rok. Asi jako si zrovna tak mnohokrát tužkou vždy předkresloval své obrázky. Ne, nebyly nahozeny lehce! Ale výtvarných vzorů už jsme se dotkli, teď k těm literárním. A ostatním, protože Sekora se celoživotně zajímal o entomologii. Chytal motýly, sbíral brouky, pěstoval rybičky, choval ptáky a měl rozsáhlou přírodovědnou knihovnu. Opíral se o Brehma a co se antropomorfizace přírody týká, jistě znal i mnohé ze svých předchůdců na tomto poli. Tak především už tu byl Němci (a bohužel dokonce i Hitlerem) všeobecně milovaný bestseller Včelka Mája a její příhody (1912, česky 1921) a jeho pokračování Národ z oblak z pera "Karla Maye maličkých" Waldemara Bonselse. A existoval i Leemingův Brundibár, král čmeláků (česky naposled 1991). Odhlédněme však od překladů a vida, i tak tu svítí pozoruhodný, rozsáhlý přírodní cyklus z pera pana Haise-Týneckého (1885-1964).
Jeho Bratři mravenci vyšli už roku 1920, a právě v čase prvého knižního Ferdy je Hais snaživě i dramatizoval. Přitvořil i "českou Máju" v Dobrodružství včelky Aly (1928) a všude se oproti Sekorovi (jehož Ferda ani nejí!) daleko víc držel reality. KRUTÉ reality, musíme dodat, a tak bývají Haisova dětem určená díla místy až odpuzující. Z knihy Na pasece (1920) zpracované dnes i jako seriál večerníčků: Larva mouchy pestřenky se podobá malé pijavici. Zahlédne-li ubohou a nic netušící mšici, protáhne své hadovité tělo, nabodne ji a bez milosti vysaje, aby na silnici odhodila už jen prázdnou kůžičku. Ta má ale důkladný apetit! Hoduje celý den a na jedno posezení vycucne i třicet mšic. Nebo: Viděl jsem onehdy mšici na svlačci. Seděla tam jako buchtička a pohybovala spokojeně tykadélky. Sluníčko svítilo a paseka hřála. Tu náhle fr - Mšicomar! Zahlédl mšici, postavil se před ni, ohnul zadeček, a v tom okamžiku jsem zahlédl, jak vrazil ostré kladélko mšici do zad! Vajíčko v jejím těle časem dospělo v larvu a ubohá mšice, kroutíc se bolestí, zatínala křečovitě nohy do rostliny, na níž seděla. Za několik dní seděla tam ještě, ale již zduřelá, nehybná a nejevící známek života. Byla mrtvá, zatímco larva ji vyhlodala od hlavy až k patě, udělala si v jejím břiše zámotek a proměnila se v mladého Mšicomara. A ten si jednoho dne po ránu vykrouhal ve hřbetě svého podivného příbytku zaokrouhlené víčko a vyletěl v dálku radostného světa. A mšice, vlastně její kůže s okrouhlým okénečkem, visí na rostlině podnes, ačkoli je už dávno po ní veta! Tolik poctivý Týnecký. U Sekory naproti tomu už vše dopadá dobře a smrt je takřka vyeliminována. Ale vězme, že to, co čteme a vidíme na jeho obrázcích, už vždycky předtím napsal Týnecký, a to detailněji, i když i mnohomluvněji. Napsal, byl však Sekorou přebit. A dokonce ani Haisův dvorní malíř Otakar Štáfl (ilustroval i Leeminga) nedokázal děti dost uhranout. Kdepak. Ostrá Sekorova linka vsála vše a jeho výrazová forma je tak specifická, že ji opravdu stěží napodobíte. Shrňme. S Ferdou tu zůstává především základní trilogie (1936, 1937, 1938), u níž si všimněme jemné vycpávky prostředního dílu, té trojice pohádek, při nichž Mravenec nenápadně staví domky okolo chrostíkových larviček: O tom, jak se tenkrát chrousti rozmnožili, Jak si housenka pletla kabátek a O bleše, která se proměnila v chlapečka. Po trilogii následovala Slavnost u broučků (1938) a rok poté Slabikář Ferdy Mravence (1939), kterým nás jeho titulní hrdina nejen provádí, nýbrž kde i vystupuje: ve dvou dalších příbězích Jak Ferda učil zvířátka číst a O jednom chlapečkovi, který psal z kopečka. Následovala vynucená válečná pauza, během níž ale byl podle Ferdy natočen náš vůbec první loutkový film (1944). A pak? Sekora, jak už víme, byl tělem - duší sportovec. Jezdil třeba nadšeně na koni a roku 1926 se dokonce stal šéfredaktorem týdeníku Sport, který až do roku 1929 i redigoval. To vše se tedy muselo konečně zúročit i ve Ferdovi, a tak vznikla knížka Ferda cvičí mraveniště (1947). Ačkoli se v ní opět objevuje i brouk Pytlík (už ve své čtvrté knize), jde ovšem dle mého o díl z celého cyklu vůbec nejnudnější. A ne až v letech padesátých, už zde počíná ona exemplární Sekorova návodnost.
Roku 1950 následovaly Kousky mládence Ferdy Mravence přetištěné z Mateřídoušky, kde předtím vycházely na pokračování, a známé nám s verši Ljuby Štíplové, pozdější královny Čtyřlístku. Kousky se navzdory datu vydání staly podle mého docela dobrou náhražkou amerického komiksu, i když si všimněme, jak třeba ve vánočním dílu Sekora plaguje Foglara a tehdy už zakázané Rychlé šípy. Snad je to ale jen náhoda.
Ve zcela jiném kresebném stylu Sekora v Kouscích rozhodně vrátil Ferdu do seriálu, odkud původně vzešel a po bok četných dalších hrdinů, z nichž se zastavme u dvou. Voříšek z Voříškových dobrodružství se vynořil už roku 1923 (a 1926 knižně) a zůstává knižní prvotinou pro Sekoru kresebně, pro Edvarda Valentu pak textově, respektive básňově. A Cvoček? To vám byla dřevěná loutka, kterou jednou našel kluk Tonda, a Valentovu knihu Jak Cvoček honil pytláka přetiskli roku 1932 přímo z Lidovek. A čistě mimochodem, právě ona zůstává vzpomínkou a "svazkem dětství" pro Egona Bondyho.
K ní a Voříškovi se však druží i další Sekorovi hrdinové. Dr. Břoušek z Vyškova, pan Vesměs, sportovci Hej a Rup, Hnát a Patrčka, Bedříšek a Jeminánek, kapitán Animuk, dobrý voják Vendelín, malý skaut, zahradník Pepík, oživlá kresba Čárymáryk, pejskové Broček a Barry a další psi ze seriálů Byli jednou dva pejsci a Pes Rek. A koník z Koníka Hop a kohoutek Napipi vydaný knižně poprvé roku 1941 (Kuře Napipi a jeho přátelé). Ale zpět k Ferdovi. V letech padesátých žil i na různých letáčcích a knižně vyšla další agitka Ferda Mravenec ničí škůdce přírody (1951). Mravenci se nedají z roku 1954 jsou pak jedinou knihou o Ferdovi, kde tento nefiguruje už v názvu. Ovšem, jde o přímočarou ideologickou osvětu, ale Sekora se tu i obloukem vrátil zpět k válce vylíčené už snově v A. Tentokrát ji už svedl s očima dokořán otevřenýma... a s "otrokáři".
Sám jsem byl v dětství touto Ferdovou labutí písní fascinován, přiznávám, a nikdy bych si v knize přítomného budovatelského a kolektivistického ducha nedovolil kritizovat. Ostatně - jest to Ferda ze všech nejdobrodružnější.
Ve svazku O psu vzduchoplavci (1961) vyšlo ještě další Ferdovo dobrodružství a třeba i šest příběhů v titulu Vesele s Ondřejem Sekorou (1999) nebylo, pokud vím, předtím knižně publikováno, vcelku však lze říct, že už rokem 54 ferdovské DVACETILETÍ končí a že Sekora pak už jen upravuje staré. Roku 1958 přepracoval první díl. A roku 1962 druhý, zatímco třetí už zůstal a toho roku vzniklá trilogie Knížka Ferdy Mravence tedy definitivní.
Pavel Janáček sice upozorňuje, jak se tu místy vytratil švih vyprávění a sled akcí "ráz na ráz", mně to však nepřipadá. A nevadí mi ani zespisovnění.
Nicméně zůstávají úlitby. Následkem nich už červení mravenci nejsou skauty a jinde nastupuje aspoň modernizace a Ferda okolo larvičky už nestaví "domek - divadlo", nýbrž lokomotivu. A ač se Sekora nikdy nevyžíval v naturalismu á la Týnecký, všimněme si i retušování "krvavosti". Neboť "bájný" Minotaurus našich dětí - mravkolev přece jen původně někoho zbaštil. Ano, vy znalí, ano: brouka klikoroha. Anebo poslední ze šňůrky Ferdových "herkulovských prací", ta "u hrobaříka"... Nebyla snad také dodatečně odstraněna? Ale ne! Nahlédněme do staré verze. Zjistíme, že si to s tím pohřbíváním rozumný Sekora přece jen rozmyslil... už tehdy. Nu, nebyl to Hais.
Jinde si ale dodatečně přidává, takže zatímco ve třiceti končil druhý díl slovy "však i my máme doma jeden takový domek po larvičce", v šedesáti dodá: "Taková malá holčička nám jej přinesla."
I mimo stránky svých knih byl prý výborným vypravěčem a ačkoli v soukromí zřejmě mužem spíš vážným, vtipu v sobě nosil za deset. Uměl lidi rozesmát. A přece byl nespolečenský a návštěvy a oficiality ho nikdy nebraly, nebavily. Navzdory tomu ale asi cítíval až jakousi povinnost bavit své okolí, aspoň kdykoli postřehl nějakou stísněnost. A tak se stal i otcem a prvním šéfredaktorem Dikobrazu (1945-47), odkud se datuje i jeho přátelství s hercem a malířem Nesvadbou. Na rozdíl od Miloše přidával ovšem k malování ne herectví, nýbrž právě psaní, a tak jako Miloš později, měl už Sekora od počátku vysílání své pořady v televizi, aby v nich vyprávěl, ale hlavně kreslil a kreslil.
A na to ostatní už se ptejme třeba právě pana Nesvadby.
Autor: Ivo Fencl
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)