Jeden z nejvýznamnějších současných francouzských dramatiků Jean-Claude Grumberg (nar. 1939) má své nepochybné vzory v A. P. Čechovovi, kterého také překládal, a v Eugene O'Neillovi. První z mistrů ho vedl k upřednostnění dění uvnitř jednotlivých postav a k plnému využití dialogu, ke smyslu pro pojímání světa v jeho tragickokomickém rozměru, O'Neill pak byl snad příkladem ve způsobu vnímání takového hrozivého traumatu jako je válka, zpochybňujícího základní lidskou hodnotovou orientaci. Grumberg k tomu ještě přidává svůj vlastní prožitek nacistické agrese, okupace, holocaustu, ještě násobený židovským původem, deportací otce a dalších členů rodiny, válečným a těsně poválečným strádáním. O tom všem je jeho proslulá, mnohokrát oceněná divadelní hra KREJČOVSKÝ SALON, která se nedávno, zhruba dvacet let po svém prvním uvedení, vrátila na francouzské jeviště. Nyní ji (v překladu Jiřího Žáka, dramaturgii Aleny Kožíkové a režii hostujícího Petra Novotného) nastudovalo i pražské Divadlo na Vinohradech.
Krejčovský salon je jednou z her volné dramatické trilogie, jejíž první díl Dreyfus naznačuje jakousi předehru budoucího válečného utrpení; je zasazen do polského židovského prostředí a vyslovuje se k problému antisemitismu, fanatismu, xenofobie. Další hra triptychu Svobodná zóna je obrazem dramatikova dětského osudu, nejistého života židovských uprchlíků ve složitých podmínkách Pétainova vichystického státu.
Krejčovský salon byl sice napsán jako druhá hra v pořadí, je však vhledem už do poválečné Francie. I zde Grumberg těží z osobní empirie, prostředí krejčovského salonu sám důvěrně poznal jako učeň, ve své hře chce, jak sám uvádí, "vyprávět o matce, o deportaci otce, o těžkém poválečném životě, jeho radostech a smutcích, o niti, která se trhá, o lhostejnosti a hluchotě byrokracie, bezvýsledném čekání a potulování se po úřadech, falešných nadějích, falešných úmrtních listech a tak dále."
Salon patří panu Leonovi (hraje ho Marián Labuda) a jeho ženě Heleně (Jiřina Jirásková), kteří přežili koncentrák, jeho osazenstvo tvoří pět dalších věkově odlišených žen doplněných dvěma krejčími a žehličem. Divák má před očima stále stejné prostředí, jen čas je tu rozfázován na řadu klíčových okamžiků z těsně poválečných let, které jsou katalyzátorem pro obnažení jednotlivých charakterů. Režie dala velkou příležitost hercům, třeba hostující Marián Labuda (který obdobně jako Grumberg rovněž vyrůstal v krejčovském prostředí) vytvořil v Leonovi, pronásledovaném traumatem války a oscilujícím mezi vědomím solidarity a tvrdě obhajovanou profesionální dokonalostí, postavu nesmírně plastickou a především lidskou. Zapamatujeme si ji stejně jako životem těžce poznamenanou, ale přemýšlivou, toužící a hledající Simonu Andrey Elsnerové, výbušnou a přímočarou, s ničím si nedělající problémy Mimi Simony Postlerové či upjatou a starosvětskou paní Laurence Daniely Kolářové. A dalo by se pokračovat výčtem dalších skvělých výkonů.
Odstínění charakterů, dialogy mezi postavami, psychologický ponor do drobných strastí a radostí hrdinů i do jejich hlubších krizí - to je podstatný rozměr Grumbergova dramatu. Je po válce, ale válka je stále v nás všech, v někom viditelně, v jiném zcela nevědomě, jeden se s tím umí vyrovnat, jiný nikoli, ale životy všech jsou válečným traumatem trvale poznamenány, naše přítomnost ani budoucnost nejsou možné bez historické paměti.
Autor: Vladimír Kolár
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |