Simon Wiesenthal, nejproslulejší lovec nacistů a autor 12 knih, oznámil svůj odchod z Židovského dokumentačního centra. Současně si posteskl, že vysoký věk mu již neumožňuje vrátit se k architektuře, kterou před válkou vystudoval v Praze.
Na svět přišel v poslední půlhodině roku 1908, porodní bába si do úředního sešitu poznamenala silvestrovské datum, ale do matriky byl na přání dědečka zapsán s datem 1. ledna 1909. Později to Simonovi dělalo problémy. Když se jednou vracel z Prahy domů, byl zadržen na hranici a musel se zpovídat, zda má bratra.
"Měl jsem co dělat, abych prokázal, že ten druhý je svým způsobem moje alter ego. Musel jsem najít hodnověrné svědky mého porodu. A našel jsem dva sousedy z našeho domu. ?Vy jste bydleli na prvním patře, my na druhém. Dobíhala půlnoc, když k nám vpadl tvůj otec s novinou: Narodil se mi syn. Asi za patnáct minut zvony oznamovaly Nový rok,? vzpomněl si soused. Výpověď musel podepsat u notáře".
Potom jste se vrátil do Prahy, říká Wiesenthalovi redaktorka polského deníku Gazeta Wyborcza, Ewa Lipská.
"Ano, vrátil jsem se do Prahy kvůli studiu a kvůli své oblíbené dršťkové polévce. Jako studenti jsme ji jedli neustále, v každou denní i noční hodinu. Vzít talíř a jít k pokladně... Představ si, že tuto polévku už v Čechách nevaří," tvrdí Wiesenthal a uvádí, že oblíbenou dršťkovou ve vyhlášeném bufetu Koruna na Václavském náměstí nenašel už brzy po válce, kdy do Prahy přijel na pozvání československých úřadů prostudovat deníky německé divize, která v roce 1942 bojovala na Ukrajině.
To se ovšem Wiesenthal plete, v té době byla dršťková běžně na jídelníčku všech bufetů, a co jich bylo! Teprve ve svobodně podnikatelských poměrech zmizela. Wiesenthal potvrzuje, že když do Prahy přijel na prezidentské pozvání Václava Havla, oblíbenou polévku už nikde nenašel. Vyhlášené vyvařovny s nejlepší polohovou rentou byly proměněny na McDonaldy, pizzerie a KFC.
U prázdného talíře Wiesenthal přemýšlí o srandě:
"Pamatuji si, jakou roli sehrával židovský humor. Dnes na konci svého života vidím, jak tento humor zaniká. Dobrý humoristický žurnál už skoro nenajdete. Mizí jazykový humor, ona zábavná hra slov, převracení jejich významů a překvapivé zařazování do konkrétní situace. Tento druh inteligence už vymřel..."
Ale to byl humor Židů z Haliče, z Východu.
"Určitě ano, protože na Východě Židé byli více židovští než kdekoli jinde. Jejich děti měly od útlého věku co dělat s knížkou a se slovem. Vždyť přece Talmud je diskuse, během níž můžete všechno dokázat a všechno shodit. Podle mého názoru židovské náboženství je nejen náboženstvím pro sebe, ale také důležitou součástí historie národa. Kromě toho se Židé uměli smát sami sobě. Je to spojení životní tragédie a humoru - o Lejzorku Rojtšvancovi (ústřední postava satirické prózy Ilji Erenburga z roku 1928 - pozn. red.) jsem chtěl napsat knihu, ale protože by to byla moje třináctá, pro pověrčivost jsem ji nenapsal."
Kdy se Židé přestali smát?
"V dobách holocaustu se smích proměnil ve smrt. Ještě v počátcích nacismu, kdy nebylo jasné, kterým směrem vývoj půjde, se vyprávěla taková anekdota: Nacisté v Berlíně chytili dva Židy a přikázali jim nosit transparent s nápisem ŽIDÉ VEN! UPRÁZDNĚTE MÍSTO NĚMCŮM! Židé to nosili. Na židovském hřbitově..."
Proč jste napsal román o Kolumbovi?
"Připravoval jsem knihu o genezi antisemitismu. Při putování po Španělsku jsem objevil zajímavé materiály Kryštofa Kolumba. Zaujalo mě, že jednu třetinu jeho výpravy tvořili Židé. Úplně to změnilo moje plány. Začal jsem pročítat Kolumbovy dopisy, sbírat dokumenty - a tak se zrodila kniha, která byla přeložena do řady jazyků."
Kniha o antisemitismu se nezrodila, ale problém zůstal.
"Musíme s tím žít. Poprvé v historii lidstva vznikla ideologie, která si kladla za cíl úplné vyhubení jednoho národa. Když zavřu oči, vidím ženu, která se v koncentračním táboře pokoušela ukrýt své dítě. Ale děcko začalo plakat. Esesák vytáhl pistoli a prostřelil křičící batoh. Ještě dnes slyším to zmlknutí. Když zavírám oči, vidím svoji matku, se kterou se loučím, aniž vím, že ji už nikdy neuvidím, protože o chvíli později o jejím osudu rozhodne Ukrajinec. Tato scéna mě často budí ze sna - jako bychom si s matkou chtěli ještě něco říct..."
Ve Wiesentahlově rodném městečku Bučač (nyní Ukrajina, tehdy Polsko) žilo 6 tisíc Židů, 2 tisíce Poláků a 2 tisíce Ukrajinců. Když Němci 30. června 1941 obsadili Lvov, Ukrajinci z podnětu fašistů vyvraždili přibližně 6 tisíc Židů, ale ukrajinský stát trval sotva tři dny. Bojovný antisemitismus Wiesenthal prožil už mezi válkami ve Lvově. Vzpomíná na krvavé střety s krajně pravicovými studenty, árijská mládež pořádala honičky na své židovské kolegy a na vysokých školách organizovala tzv. Den bez Židů. Právě to rozhodlo, že Wiesenthal opustil tehdy polský Lvov a odjel studovat do Prahy.
"V Praze bylo 30 tisíc zahraničních studentů. Bylo možné tam potkat Židy z Jugoslávie i z baltských zemí. Existovaly kroužky židovských studentů, atmosféra byla mnohem přívětivější. V Polsku byl uzákoněn numerus clausus (omezení přístupu ke vzdělání mládeže židovského původu - pozn. red.)".
Francois de Fontette v Historii antisemitismu píše: "Než se Židé a křesťané začali oboustranně nenávidět, spojovaly je vzájemné svazky. Jejich specifické napětí, vzrůstající ostrost sycená otevřenou nevraživostí, se dá vysvětlit pouze společným zdrojem víry". Židé, kteří v Jeruzalémě utvořili první křesťanskou sektu, si neuvědomovali, čím to skončí, jaký to bude mít vliv na osudy světa...
"To je pravda, křesťanství bylo židovskou sektou. Narodilo se uvnitř judaismu, bylo založeno židem Ježíšem a židovskými apoštoly. Odvolávalo se na Bibli, proroky, soudce. V okupované Judei Židé měli pouze právo jurisdikce v otázkách náboženství a nad Svatou horou panovali jen formálně. Když Ježíš porušil římské právo, farizejové mohli pouze pokrčit rameny, že nejsou příslušným soudem. Výrok nad Ježíšem byl výrokem římským, vykonaným Římany.
Potom se situace přiostřila - křesťané si uvědomili, že většina Židů je proti nim a začali hledat příznivce mezi pohany. Ale ještě tři sta let po Ježíšovi rituálně obřezávali. Časem se však stále více vzdalovali svým prvotním zásadám, i když napořád budou listím téhož stromu. Evangelia vznikala řadu let po Ježíšovi, v 70. nebo 100. roce našeho letopočtu, a významně se od sebe lišila.
V Římě židovské náboženství bylo religio licita (povolené - pozn. red.), což později křesťané stále více zpochybňovali. Začalo vzájemné pronásledování a bratrovražedné války, i když se stávalo, že křesťany ukrývali v synagogách.
Na počátku VII. století se objevil islám, jehož proroky jsou současně Mojžíš i Ježíš. A tak dále, a tak dále - křížové výpravy, pogromy, různé provokace..."
Protokoly sionských mudrců odsoudil sám car.
"Přes důkaz, že Protokoly sionských mudrců, které vydala v roce 1905 carská ochranka, jsou falešné, a ačkoli sám car Mikuláš nařídil jejich stažení z oběhu, doposud v řadě zemí tento text formuje černou představivost. Ve 30. letech minulého století židovská obec ve švýcarském Bernu vydavatele Protokolů pohnala k soudu. Vyhrála. A co z toho? Tak to je. Začíná se propagandou, potom přichází zločin. Tam, kde je nízká úroveň civilizace a ekonomická krize, fanatismus dopadá na úrodnou půdu. Kola nenávisti se točí všemi směry. Křesťané, protestanti a katolíci se dokonce mordovali ve jménu nejvyšších náboženských zásad. Známe to z historie a ještě nedávno jsme to viděli v Irsku".
Je holocaust objasněn?
"Pokud jde o Hitlera, ano. Němci všechno důkladně zapisovali a registrovali. Exterminace byla zracionalizována. Devět miliónů Němců bylo v nacistické straně a nějakých 160 tisíc se bezprostředně podílelo na nacistických zločinech. Jiní pomáhali. Připomíná to ledovec, vidíme jen špici, to hlavní je pod vodou. Pod hladinou je třeba rovněž hledat tisíce lidí, kterým bylo všechno jedno.
V Rakousku se do nacistické strany, která byla do roku 1932 ilegální, přihlásilo 600 tisíc lidí. Zajímavé je, že řada rakouských zločinců měla slovanská jména. To bylo příčinou jejich komplexů, chtěli být víc němečtí než Němci".
Kdyby měl peníze, dopadl by více zločinců.
"Často jsem jezdil do USA. Snažil jsem se tam vykládat o tom, co se stalo v Evropě. Zdálo se mi, že za dva tři roky se pak budu moci vrátit ke své profesi architekta. Byla to pro mě těžká doba. Abych si vydělal na nájem kanceláře a mohl zaplatit účty za telefon, musel jsem se živit psaním do novin. Dnes vím, že kdybych tehdy mohl zaplatit několik advokátů, přivedl bych před soud mnohem víc zločinců.
Později, když mi už peníze nescházely, to bylo z různých důvodů ještě obtížnější. Někteří zločinci už měli kolem 90 let. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo, že jsem život ?bohatýra? popsal v místním tisku - protože často byl váženým a ctěným měšťanem".
Proč nepomohli američtí Židé?
"Na jedné straně měli z nacistů strach, na druhé straně by si rádi zaplatili publicity. V tom, oč jsem se zajímal, žádnou publicity pro sebe neshledávali".
Které země byly k Židům za války nejpřívětivější?
"Dánsko, Norsko, Bulharsko, částečně Holandsko. Víte, kdo otevřel dveře pro Židy vyhnané ze Španělska v roce 1492? Turecko. Podruhé to udělalo v roce 1942".
Co dělá člověk, který se narodil na Silvestra 1908?
"Honím čas. Nebo ještě jinak - čas honí mně".
Simon Wiesenthal, absolvent ČVUT v Praze (1932), byl zatčen gestapem ve Lvově v roce 1941, prošel dvanácti koncentračními tábory. Osvobození se dočkal tři dny před kapitulací Říše v Mauthausenu. Dva roky pracoval v americkém úřadu pro válečné zločiny. Když pochopil, že Američané nemají zájem objasnit holocaust, založil v roce 1947 v rakouském Linci Židovské dokumentační centrum, které v roce 1961 přenesl do Vídně. Podařilo se mu dostihnout přibližně 3 tisíce zločinců. Mezi nimi velitele tábora Treblinka Franze Stangla a kata Židů ve Vilně Franze Murera. Na základě Wiesenthalových poznatků izraelská rozvědka v roce 1960 v Buenos Aires unesla Adolfa Eichmanna, hlavního strůjce tzv. konečného řešení. Wiesenthal dokázal, že Vatikán po válce ukrýval hitlerovské zločince a pomáhal jim v útěku do Jižní Ameriky.
Připravil IVO HAVLÍK
Autor: Simon Wiesenthal
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |