Nu, ten vybájený Kocourkov s jeho obyvateli proslulými bláznivě popleteným a nesmyslným životním stylem existuje, samozřejmě jenom ve fiktivní lokaci.
   Co však možná překvapí, že Kocourkov přece jen existuje doopravdy. Je totiž všude kolem nás, žijeme v něm, v jednom velkém globálně-konzumním Kocourkově. Aniž bychom si toho byli možná vědomi. Jedno moudré proverbiální rčení tvrdí, že člověk často nevidí pro samé stromy les. To je přesně náš případ. Jsem okolnostmi donuceni žít v takových situačních protikladech, které jsme přijali jako nevyhnutelné, normální a vůbec nám při tom nedochází, jak jsou ryze »kocourkovské«, a to, že jsou zákonitými průvodními jevy celé koncepce současného reálného Kocourkova, rovněž nevidíme.
   Obyvatelé onoho bájného Kocourkova by se v tom našem skutečném cítili určitě jako doma.
   Jen si na několika příkladech uvědomme, do jakých kocourkovských praktik jsme zabředli.
   Usilovně pracujeme, abychom si mohli dopřát věci, které nám mají dát zapomenout na to, že tak usilovně pracujeme. Podobáme se v tom hrdinovi z Malého Prince od Exupéryho, který pil proto, aby zapomněl, že se stydí, že pije.
   Chtěli bychom proto stále něčeho víc, ale nevíme přesně čeho. Díky vtíravé reklamě kupujeme často věci, které vůbec nepotřebujeme, za peníze, jež nemáme (na kredit, tj. na dluh), abychom imponovali lidem, které většinou nemůžeme ani vystát.
   U potravinových produktů platíme v supermarketech víc za jejich prezentaci a obaly než za skutečné potraviny.
   Naše moderní zemědělství je založeno na naftě. To, co jíme, mohou stále ještě být - fyziologicky řečeno - různé potraviny, ale řečeno ekonomicky, jíme hlavně naftu. A většina potravin také začíná tak chutnat. Jsme ochotni obětovat své vlastní zdraví pro zdraví svých »podniků«. Platíme stále vyšší daně k úhradě platů lidí, kteří rozhodují, jaké daně máme platit.
   Jezdíme do práce a z práce auty, každodenně chyceni a znehybněni v dopravních zácpách, kdy závistivě pozorujeme předjíždějící cyklisty. Doma si pak sedneme na cvičné bicykly a pilně šlapeme na místě, abychom se zbavili přebytečné tělesné váhy, získané věčným sezením v autech. Utrácíme v průměru 15 let svého skutečného života pozorováním umělých obrazů života na televizní obrazovce.
   Nosíme u sebe přenosné telefony (mobily) tak samozřejmě jako kapesník, ale kromě trivialit a banalit si nemáme s nikým co říci.
   Naše sídliště a města jsou stále větší a přeplněnější, ale lidé jsou dnes stále osamělejší. Sousedé jsou často anonymní. Podobáme se v tom trosečníkům v záchranném člunu na širém moři: všude kolem dokola voda, ale ani kapka k pití.
   Při tom denním pachtění za výlučně konzumně-materiálním »štěstím« jsme někde po cestě ztratili to, po čem toužíme nejvíce - smysl našeho života. Stali jsme se poutníky na cestě nikam. Nevíme sice, kam jdeme, ale ubíráme se tam stále větší rychlostí.
   Už jste si udělali obrázek? Už víte, kde je Kocourkov?



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)