»Pan Matěj Brouček, tento milý pan domácí z Ostruhové ulice na Malé Straně, majitel třípatrového domu, tato téměř komiksová postavička, která se programově vyhýbá každému extrému, která chce mít svůj klid, pivo a vepřové se zelím a knedlíkem je postavou, která nám říká až příliš mnoho o sobě samých, i když už dávno se nepíše rok 1888...« Takto na stránkách Haló novin zhodnotil před časem literární postavu vytvořenou Svatoplukem Čechem režisér nové inscenace Janáčkovy opery Výlety pana Broučka (uvádí Národní divadlo v Praze) Jiří Nekvasil.
Ano, pan Nekvasil má jistě pravdu, i když řekl bych, že pouze částečnou, a tedy ne úplnou. V konfrontaci se samotným Čechovým textem totiž vyznívají jeho výroky poněkud eufemisticky a zjednodušeně. Proto není od věci připomenout si závěrečnou pasáž z Výletu pana Broučka, tentokrát do 15. století. Svatopluk Čech kousavou společensko-politickou satirou totiž své postavě dává další, mnohem hlubší rozměr. Rozměr přímo pasující na dnešní snahy o jakési vyrovnání v rámci česko-německých vztahů a na snahy přepisovat dějiny českého národa. Rozměr, z něhož pro prudkou aktuálnost až mrazí...
»Pan Brouček nemá nic proti takzvanému vlastenectví, pokud zůstává v rozumných mezích. Spánembohem, ať si Čechové mluví mezi sebou česky, chodí do českého divadla, zakládají české spolky, pořádají národní slavnosti a třeba i sbírají na vlastenecké podniky - ovšem nikoliv u domácích pánů, kteří za nynějších zlých časů si nemohou dopřát takových zbytečných výdajů... Ale chtíti jako husité, aby člověk z vlastenectví nebo pro nějaké zásady vydával v nebezpečí své jmění, aneb dokonce svůj život, toť přece hotové šílenství. Každý rozumný člověk musí jen chváliti, že pan Brouček přešel od pražanů k táborům, když se mu zdálo, že si tím polepší, a že se vydával před domnělými německými křižáky za Němce, aby svůj život národu zachoval. Pro podobné věci hrozí nyní nejvýše papírový novinářský pranýř, který pro ustavičné zrádcování našich politiků skoro již pozbyl veškeré účinnosti... Husité kompromitovali svou zbrklostí český národ v nejvyšších kruzích... Nejvíce však poškodili českou věc ve svém nerozumném odporu proti němčině tím, že netoliko moc druhého zemského jazyka v Čechách na dlouhé časy zlomili, ale i celou spoustu Němců odtud vypudili, a tím všeliké příležitosti k německé konverzaci se zbavili. Kdež jsme mohli jinak býti. Dnes by zajisté každý Čech mluvil již německy jako když bičem práská a nebylo by třeba, aby vlastimilové o zachování a rozšíření německého jazyka mezi Čechy tak namáhavě dbali...«
Toto napsal Svatopluk Čech před více než stoletím. V »jeho« Broučkovi proto nejde pouze o vepřo-knedlo-zelo a vyhýbání se extrémům. Nechci panu Nekvasilovi sahat do svědomí, ale jeho poněkud zjednodušený výklad o pražském panu domácím jako kdyby souzněl se snahami nynějších novodobých vykladačů českých dějin o přehodnocení našeho postoje k nim. Pokud to pan Nekvasil takto nemyslel, předem se mu omlouvám.
Autor: Miroslav Kantek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |