SCÉNY Z MANŽELSKÉHO ŽIVOTA jsou hostujícím představením Dejvického divadla. Jak je z titulu zřejmé, jde o jevištní zpracování slavného filmového scénáře Ingmara Bergmana. Tento scenárista a režisér v polovině sedmdesátých let původně realizoval televizní projekt šesti padesátiminutových epizod rozebírajících peripetie partnerských vztahů. Později jsme i v našich kinech mohli zhlédnout celovečerní film, vytvořený švédským tvůrcem jako zkrácený sestřih původního seriálu. V něm, na rozdíl od zalidněnější původní předlohy, už vystupují prakticky jen dvě ústřední postavy, manželský pár dvou intelektuálů - doktorky práv Marianne a docenta psychologie Johana.
Jednotlivé scény mají už v Bergmanově představě své přísně stanovené pořadí. Nejprve se nám hrdinové představují jako ideální manželé, rutina jejich vztahu a jeho měšťácké opory zatím zcela zakrývají případné záblesky možné krize. Jde o jakýsi obraz ráje, který, oproti své předchozí tvorbě, zde Bergman coby iluzi předřadil následujícím kritickým momentům, kdy hrdinové již ve svých vztazích postupně procházejí peklem a očistcem. Krize jejich manželského života narůstá, při podpisování rozvodových papírů se k duševnímu ubližování připojuje i agresivita fyzická. Paradoxně jim k ničemu nejsou psychologické vědomosti Johanovy ani právnický věhlas a schopnosti Marianniny.
"Napsat toto dílo mi trvalo tři měsíce," uvádí v předmluvě Ingmar Bergman, "ale potřeboval jsem k tomu zkušenosti z pořádného úseku svého života. Měl jsem ty dva lidi rád, když jsem s nimi pracoval. Vyšli z toho dost rozporuplní, někdy úzkostně dětinští, jindy poměrně dospělí. Naplácají spoustu nesmyslů, občas řeknou i něco rozumného. Jsou vystrašení, veselí, sobečtí, hloupí, milí, chytří, obětaví, oddaní, zlostní, mírní, sentimentální, nesnesitelní i roztomilí."
Výpůjčkou filmařových slov lze dobře vystihnout i dejvické představení v překladu Dagmar Hartlové a v úpravě a režii Ondřeje Zajíce. Vše přirozeně nejvíce záleželo na výkonu hereckých představitelů obou hrdinů. Lenka Vlasáková i Martin Myšička se na nápaditě proměnlivé scéně Adama Pitry pohybují s jistotou, své postavy modelují pestrými výrazovými prostředky, aniž by se na chvíli vzdali základního civilního, nepřehrávajícího přístupu. Z jemného přediva tak vytvářejí obraz zformálněného, odcizeného a ve svých důsledcích prázdného partnerského života, jehož rozkrytí může být cestou k sebepoznání i odhalení sociálních stereotypů, které nepochybně vznik obdobných krizí často motivují a pomáhají rozvíjet.
Autor: Vladimír Kolár
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |