Pryč je čas, kdy se vždy nemohla dočkat první poprázdninové zkoušky, takzvané oprašovací. Po bezmála dvouměsíční přestávce se pokaždé ráda vracela mezi své do divadla. Bylo pro ni vším. Nahradilo jí rodinný život, manžela i děti. Obětovat divadlu se rozhodla svobodně jako mladá herečka. Nechtěla se tenkrát zříct velkých rolí, kterých se jí vrchovatě dostávalo. Byla do nich obsazována pravidelně, sezónu co sezónu. Krátce potom, co si ji na absolventském představení vyhlédl tehdejší ředitel zdejšího divadla. I když se jí zprvu do angažmá sem moc nechtělo a myslela si, že v něm stráví jen několik málo let, nakonec odolala leckterým lákavým nabídkám a usadila se zde nadlouho. Nevěřila, že jinde ji potká stejné štěstí jako tady a bude soustavně obsazována do velkých rolí. Rozloučit se nechtěla ani s místním obecenstvem, jemuž se stala miláčkem. Vážilo si jejího herectví a umělo to také dát patřičně najevo nejen v divadle, ale i jinde, v obchodech, v úřadech, u kadeřníka nebo u lékaře. Oblíbenost a popularita v souboru i mimo něj ji později pomohly vynést, aniž o to usilovala, do funkce divadelní ředitelky. Stihla obojí: řídit divadlo, denně řešit jeho umělecké a provozní problémy, i v něm hrát. Avšak po nějakém čase zůstalo opět jenom u hraní.
Na zkoušku přišla mezi posledními. Ze zvyku se letmým polibkem pozdravila s ostatními, sedla si v hledišti na krajní sedadlo ve třetí řadě a šeptem si opakovala roli. Zážitky kolegů a kolegyň z prázdnin poslouchala jen napůl ucha. Neměla se s nimi o co podělit. Již po několikáté trávila prázdniny pouze ve svém rodišti, u maminky na venkově. Tady se pár večerů zabavila s kamarádkami z dětství, několikrát zašla s maminkou na hřbitov za tatínkem, o nedělích navštívila všechny příbuzné v okolí a též je na oplátku pohostila doma. Také podle potřeby pomohla na zahradě, s velkým prádlem a nebo s úklidem po řemeslnících, které maminka obvykle sjednala na léto. Někdy si zašla k vodě nebo do lesa. Na divadlo nemyslela a nerada o něm i hovořila, zavedl-li na něj někdo ze známých nebo z příbuzných řeč. Myšlenky na divadlo ji začaly pronásledovat, až když se přiblížil konec prázdnin. Jako by chtěly předstihnout čas a odhalit, co ji v nadcházející sezóně čeká.
Sotva si zopakovala roli a dostavil se na zkoušku režisér. Všem popřál úspěšnou novou sezónu a rozhovořil se o drobných úpravách, které ve hře o prázdninách udělal, aby ji aktualizoval. Jinak hru, starou lidovou komedii z domácího regionu od místního vlastence a osvícence, jíž měla být zahájena nová sezóna, ponechal v původním nastudování. Na repertoáru byla dvě předcházející sezóny a její divácký ohlas nasvědčoval, že ještě nějaký čas naplní divadlo po střechu. To se teď často nestávalo. Většinou se nový titul udržel na scéně jednu, výjimečně dvě sezóny a pak byl nenávratně odepsán. Dosáhl-li všehovšudy deseti patnácti repríz, mluvilo se v divadle o úspěchu. Z toho víc než polovina představení byla odehrána na zájezdech. Malá návštěvnost nutila divadlo uvádět měsíc co měsíc novou hru. Ačkoliv si na to herci stěžovali kudy chodili, ve skrytu duše byli rádi, protože nikdo z nich, jak se říká, neseděl. Obsazováni byli všichni, i když ne každý do hlavních rolí. V repertoáru nacházely místo všechny žánry: veselohry, tragédie, detektivky. A došlo i na starou lidovou komedii. Diváky na ní zaujalo, že se odehrává v jim dobře známém prostředí.
V komedii nemá velkou roli. Na začátku hry odříká několik replik bezejmenné trhovkyně v dialogu s opilým radním a to je všechno. Potom se až do konce hry na jevišti neobjeví. Přesto v ní hraje ráda. Její výkon diváci zatím pokaždé ocenili potleskem na otevřené scéně. Ještě dřív, než režisér dnes začal zkoušet, ji za tento výkon před ostatními pochválil. Potěšilo ji to a svůj výstup na zkoušce odehrála naplno, bez jediné režisérovy připomínky. Režisér to ocenil a uvolnil ji ze zkoušky, na jejíž konec by musela nečinně čekat málem do odpoledne. Uvítala to a odebrala se do šatny. Trochu se upravila a cestou ze šatny domů se ještě zastavila u měsíčního rozpisu představení. První, co ji ale zde upoutalo, bylo ohlášení zkoušek nové, dlouho očekávané hry. Hodně se o této hře mluvilo v divadle i v místních novinách. Před časem zveřejnily rozhovor s autorem hry, ředitelem divadla, který uvedl, že si ji bude i sám režírovat. To zájem o ni mezi divadelníky zvýšilo. A nejen mezi divadelníky, ale i v politických kruzích. Podle rozhovoru s ředitelem v novinách se hra totiž měla vyjádřit k závažnému společenskému tématu.
Oči jí mechanicky sklouzly k obsazení rolí. Své jméno začala hledat v dolní části fermanu, kde převážně bývají uvedeny epizodní role a jejich představitelé. V posledních sezónách nebyla do jiných obsazována. Mrzelo jí to, ale na herectví nezanevřela. Jako povolání si jej vybrala sama a studovat konzervatoř se rozhodla proti vůli rodičů. I proto na herectví tolik lpěla. Zanevřít na něj by považovala za zradu na sobě samé. Těšila se z herectví dříve, když ji nadmíru obdarovávalo radostí a nic mu nezazlívá nyní, je-li této radosti poskrovnu. Smířlivě vzala na vědomí, že své jméno v obsazení do některé z epizodních rolí nové hry nenašla. Ze zvyku ještě zdvihla oči k horním řádkům fermanu, aby se podívala, kdo z kolegů a kolegyň byl vybrán do hlavních rolí. Vtom se jí zatajil dech. Znovu si musela v kolonce osoby a obsazení přečíst první řádku. Teprve potom uvěřila. Byla obsazena do hlavní role.
Z divadla odcházela jako vyměněná. Napětí, s nímž se vracela z prázdnin a ještě ráno vstupovala do divadla, rázem pominulo. Snad pro ni letošní sezóna bude znamenat obrat k lepšímu, pomyslela si a zamířila na hlavní městskou třídu. V posledních letech po ní nerada chodila a jak mohla, tak se jí vyhnula. I cestu z bytu do divadla a zpět raději volila postranními uličkami, aby nemusela jít po městské třídě a střetávat se tady s tázavými pohledy některých kolemjdoucích, jímž byla její tvář povědomá, avšak neznali odkud. Dokonce se jednou stalo, že se k ní zde přihlásil jakýsi muž, ale nevěděl, kam ji má zařadit. S omluvou se upamatoval, až když se mu připomněla svou kdysi proslavenou rolí. Tehdy si uvědomila zvláště pro herectví krutou pravdu: sejde z očí, sejde z mysli. A začala se vyhýbat neznámým lidem, které svou přítomností nechtěla, podobně jako sebe, uvádět do možných nepříjemných situací.
Pod dojmem nové role na to pro dnešek zapomněla. Sebevědomě vkročila na městskou třídu a zařadila se do spěchajícího davu. Po pár krocích si všimla, že se městská třída, od doby, co po ní šla naposledy, hodně změnila. Hlavně tady přibyly nové restaurace, zatímco jiné, které znala z minula, zanikly a přeměnily se v nejrůznější obchody a jídelny rychlého občerstvení. I když nebyla denním návštěvníkem restaurací, dříve do nich někdy zavítala. Převážně to bylo mezi zkouškou a zájezdovým představením, kdy neměla čas zaskočit domů a připravit si něco k jídlu. To pak se většinou zastavila v restauraci místního hotelu, dodnes tvořícího dominantu městské třídy. Zadní, menší místnost restaurace byla jakýmsi neoficiálním divadelním klubem. Tady se předběžně projednávaly dramaturgické plány divadla, slavily premiéry i narozeniny a svatby v souboru. Personál restaurace byl na to patřičně pyšný. Zvyšovalo to její prestiž u ostatních hostů, z nichž mnohým dělalo dobře, že se vyskytují v blízkosti známých tváří ve městě a v regionu.
Co kdyby v této restauraci, napadlo ji, poobědvala? Jako kdysi, když sem zvala na oběd nejbližší přátele a dělila se s nimi o radost z obsazení do vytoužené role. Zatím sice neví, co nová role obsahuje, radost však z ní má stejnou, ne-li větší než tehdy, kdy ještě nevěděla, co to je hrát pouze epizodní postavy. Mnohokrát si v posledních letech opakovala známou poučku, kterou jí ve škole vtloukali do hlavy, že není malých rolí. Přesto se neubránila pocitu nepotřebnosti. Proto se teď často nerada chodila děkovat na konci představení. Před diváky i souborem podléhala dojmu, že potlesk na konci představení jí nepřísluší. Tento potlesk, vyčítala si, odcizuje svým kolegům a kolegyním obsazeným do větších rolí. Styděla se za to a stranila se souboru. Svůj vztah s ním omezila jen na zkoušky, představení a cesty autobusem na venkovské štace. Soubor tomu nepřikládal velký význam. Považoval to za dozvuky minulých let, která nikoho již nezajímala.
Na rozdíl od ní. Minulost jí splynula s přítomností. Také nyní, než vstoupila do restaurace, bezděky si vybavila, kdy v ní byla naposledy a s kým. Tenkrát ji do restaurace hned zrána, sotva otevřeli, naléhavě pozval jako ředitelku divadla jeho dramaturg. Objednal dvě kávy, několikrát se kolem sebe spiklenecky ohlédl a pak šeptem spustil. Připadalo jí to komické a hlasitě se rozesmála. Jakmile se ale dozvěděla, oč se jedná, okamžitě ji smích přešel. Dramaturg jí navrhl uskutečnit místo večerního představení manifestační stávku. V rámci ní by herci pět minut po začátku představení tak, jak jsou, v kostýmech a na otevřené scéně, předstoupili před diváky a oznámili jim své rozhodnutí o občanské neposlušnosti vyhlášené na protest svého nesouhlasu s porušováním demokratických práv. Poté by se k nim připojili ostatní zaměstnanci divadla. Všichni by pak společně besedovali s diváky o lidských právech. Zhrozila se tohoto návrhu a odmítla jej. Dramaturg ji přesvědčoval, že divadlo musí pomoci společenským změnám, k nimž v nejbližší době dojde. Nepřipojí-li se jako ředitelka k nim, nemá právo vést divadlo. Oponovala mu, že posláním divadla je hrát a ne stávkovat. Když s ní nesouhlasil a trval na svém, odmítla dál diskutovat, vstala a z restaurace odešla. Večer se pak v divadle stávkovalo podle dramaturgova scénáře. V závěru večera ji zaměstnanci divadla odvolali z ředitelské funkce. Zakrátko byl do této funkce jmenován dramaturg. Od té doby spojovala restauraci se svým životním a divadelním osudem.
I dnešní její návštěvu považovala pro sebe za osudovou. Význam přikládala tomu, jak ji zde přijmou. Jistě personál zaznamenal, uvědomila si, že v restauraci dlouho nebyla. Zapochybovala. Nezachová se k ní odmítavě, jak to párkrát jinde zažila po odvolání z funkce? Nic takového se však nestalo. Vrchní, jehož znala, choval se k ní stejně uctivě jako v minulosti. S obdivem se zmínil o její epizodní roli v lidové komedii, jež viděl, jak se pochlubil, dvakrát. Nato jí k jídlu doporučil pstruha na másle, kterého si často objednávala. Tím vším se náhle smazal její odstup k restauraci. Možná se jí neměla tolik stranit, vyčetla si. Asi by tady znovu našla cestu k souboru a lépe tak přežila období po odvolání z funkce i ztrátu velkých rolí, do kterých začaly být místo ní obsazovány její kolegyně.
Nezáviděla jim. Do určité míry to chápala vůči kolegyním jako projev spravedlnosti, protože dříve byla do hlavních ženských rolí obsazována zejména ona. Pouze ji mrzelo, že se s ní do těchto rolí teď nepočítalo vůbec. Tak trochu to vnímala jako ředitelův trest za tehdejší odmítnutí divadelní stávky. V tom ale řediteli zřejmě křivdila, připustila si nyní nad pohárkem oblíbené značky bílého vína, který si poručila k jídlu. Kdyby šlo o trest, uvažovala, asi by jí ředitel nedal takovou příležitost ve své nové hře. Možná je za tím něco, o čem nemá tušení. Třeba ji neobsazovali do větších rolí proto, aby byla po odvolání z funkce méně nápadná a ušetřena tím ještě bezohlednějšímu skandalizování v místním tisku, než které zažila. Teď, zasnila se, když mnohé smazal čas, začne být znovu obsazována do velkých rolí. První, kdo k tomu dal signál je ředitel. Věří jejímu herectví a talentu. Proto nesmí v nové roli ředitele zklamat.
Byl to pro ni svátek. Ve zkušebně divadla si sedla do první řady a s rozechvěním očekávala příchod ředitele. Přišel přesně ve stanovený čas zkoušky. Pod paží přinesl svázané texty své hry. Položil je před sebe na stůl, pozdravil se s herci a bez okolků se rozpovídal o hře.
Pojednává o ženě v bývalém režimu nemocné touhou po moci. Této moci žena obětuje vše, i rodinný život. Jako šéfredaktorka prestižního nakladatelství buduje svou kariéru s pomocí politických intrik, špehování, donášení a likvidace spolupracovníků, o nichž se domnívá, že ohrožují její kariéru. Spolu s tím využívá své výmluvnosti k podbízení se mocným. To ji vynese do vlivných funkcí, v nichž rozhoduje o osudech mnoha lidí. Vyžaduje od nich to, na čem si sama buduje kariéru: podbízivost a donášení. Nedůvěřuje nikomu a ničemu, ani svým nejbližším. Své bezohledné jednání zdůvodňuje nejčistšími úmysly. Přitom se považuje za vyvolenou ovládat ostatní. Věří, že je k tomu nadána mimořádnou schopností a vůlí, které se druhým nedostávají. Její kariéra končí převratnými společenskými událostmi a odvoláním z funkce. Svůj kariérní pád neunese. Nervově onemocní a odchází do psychiatrické léčebny, v níž vytváří jakési společenství jednající podle morálky, životních hodnot a zásad nedávné minulosti. Pacienty, kteří se tomu odmítají podřídit, společenství, v čele s exšéfredaktorkou, pomyslně soudí podle tehdejších zákonů. Hra končí úmrtím jednoho z pacientů, jehož společenství nejvíce pronásleduje, a řádným soudem. Souzeni jsou členové společenství a vedoucí lékař léčebny, význačný psychiatr, perzekuovaný předešlým režimem. Lékař je nepodmíněně odsouzen za spoluvinu na pacientově smrti, protože zanedbal své služební povinnosti, zatímco členové společenství jsou jako nesvéprávní lidé osvobozeni.
Zkouška ji celou pohltila. Zklidnila se až doma. Uvařila si kávu, pohodlně se uvelebila v křesle a vychutnávala si herecké štěstí, které se k ní s hlavní rolí vrátilo. Nedalo jí to a co chvíli vzala do ruky text hry. Pokaždé v něm namátkou zalistovala a zase jej spokojeně odložila. Skoro na každé stránce našla repliku své role, šéfredaktorky. Vybavila si pocit, který z postavy měla, když ředitel na zkoušce šéfredaktorku charakterizoval. Role se vzácně shoduje s jejím hereckým projevem a myšlením. Není jednostranná, obsahuje v sobě tragické i komické a groteskní polohy. Co všechno musela na jevišti odehrát než pochopila, že právě to je divadlo, povzdychla si a zavřela oči, aby si na chvíli odpočinula.
Probudilo ji zvonění telefonu. Zprvu nevěděla, jestli se jí to zdá, nebo zvoní-li opravdu telefon. Otevřela oči, ale nic neviděla. Došlo jí, že prospala celé odpoledne až do tmy. Po paměti nahmatala vypínač stojaté lampy a rozsvítila. Telefon umístěný na knihovničce pořád zvonil. Přispěchala k němu, zvedla sluchátko a představila se. Následovalo ticho. Znovu se představila, opět se však nikdo neozval. Teprve když se zeptala, kdo volá, zazněl ve sluchátku zastřený mužský hlas a představil se jako přítel. Na otázku, může-li uvést své jméno, odpověděl záporně. Chtěla položit sluchátko, ale muž to vytušil a hned začal mluvit k věci. Sdělení ji zaujalo. Týkalo se jejího obsazení do hlavní role. Nebylo pochyb, že anonym hru dokonale zná. Označil ji za příběh poplatný současnosti, v němž má být představitelka hlavní role, jako bývalá ředitelka divadla, vystavena veřejnému pranýři a opovržení. Autorovým modelem šéfredaktorky totiž není nikdo jiný než bývalá ředitelka divadla.
Aniž by této informaci přikládala větší význam, zajímalo ji, kde k ní neznámý muž přišel. Když se ho na to zeptala, tajemně odpověděl, že na odhalení informačního zdroje zatím nenastal vhodný čas. Požádala ho tedy, aby jí alespoň naznačil odkud je, zda-li má blíže k divadlu a nebo k politice. Nato se muž usmál a řekl, že kdyby odpověděl, prozradil by na sebe všechno. Zeptala se ho ještě, proč jí vlastně telefonuje? Muž neodpověděl a položil sluchátko. Položila jej také a pohlédla na hodinky. Bylo pár minut po půlnoci. Osprchovala se a zalehla.
Chvíli se převalovala ze strany na stranu a snažila se pokračovat v přerušeném spánku. Dojmy z včerejšího dne ale byly silnější. Představila si, jak se na ni ředitel důvěrně obracel, když na zkoušce hovořil o hlavní postavě. Rozhodně by se tak k ní nechoval, kdyby ji chtěl veřejně pranýřovat, ubezpečila se. A proč by to vůbec dělal? Copak někdy někomu ze zištných důvodů, na rozdíl od hlavní postavy hry, ubližovala? Ve funkci ředitelky více než na sebe myslela na divadlo. Zasadila se o opravu hereckého domu, v němž se členům souboru po létech živoření v nevyhovujících sociálních podmínkách dostalo důstojného bydlení. Také za jejího ředitelování přišlo do divadla několik výrazných hereckých a režisérských osobností i nových absolventů uměleckých škol. Šanci tehdy dostal též současný ředitel divadla, kterého před lety angažovala jako dramaturga přímo z vysoké školy. Zasloužila se i o to, že divadlo překročilo hranice regionu a pochvalně se o něm hovořilo na nejrůznějších domácích a zahraničních přehlídkách.
Koho to ale zajímá? Obsadil-li ji ředitel do hlavní role z jiného než divadelního záměru, domyslela na okamžik anonymovo sdělení, pak zřejmě nikoho. Podobně jako to nikoho nezajímalo po jejím odvolání z funkce, připomněla si. Tehdy chtěla na svou obhajobu vystoupit s otevřeným dopisem souboru i divákům a vzpomenout, co pro divadlo vykonala. Kdo první to zavrhl, byl její nástupce v ředitelské funkci. Otevřený dopis považoval za nevhodný, protože by mohl rozdělit lidi v divadle i ve městě a ohrozit tak zdejší demokratické přeměny. Zanedlouho poté ji místní noviny v redakčním úvodníku označily za diktátorku, jež nese osobní odpovědnost za úpadek regionální kultury. Trvalo hezkých pár týdnů, než kauza bývalé divadelní ředitelky v místních novinách pominula.
Co když se ale má, představila si s hrůzou, tato kauza, tentokrát jako určité jevištní podobenství, opakovat? Třeba proto, aby ředitel upoutal k divadlu větší pozornost diváků, jichž v hledišti ubývá. Hra obnovující tuto kauzu, na niž se ve městě pravděpodobně úplně nezapomnělo, může načas naplnit divadlo stejně úspěšně jako lidová komedie. Zvláště vystoupí-li v hlavní roli skutečná aktérka této kauzy. Co potom ale přivede diváka do hlediště - hra, a nebo vzkříšená kauza? Herecký výkon hlavní představitelky, a nebo ona jako soukromá osoba? Nepřemění se pak představení v jakýsi soud, v němž žalobcem i soudcem bude spolu s autorem divák a obžalovaným hlavní představitelka bez možnosti obhajoby? Pomyšlením na to nezamhouřila do rána oko.
Do divadla přišla neobvykle brzy. Kromě ředitele a vrátného tady ještě nikdo nebyl. O řediteli věděla, že do divadla chodí časně ráno, aby se mohl věnovat úřadování, na které přes den nezbývá čas. Jako bývalá ředitelka to znala. Ráno bylo nejpříhodnější k vyřízení pošty z předcházejícího dne, k přečtení nejrůznějších oběžníků, vyhlášek a směrnic. Byl k tomu klid, zatím se nezkoušelo, telefony nezvonily a nepřicházely návštěvy.
V tomto klidu zastihla ředitele. Zvedl oči od papírů rozložených na psacím stole a pohlédl na ni. Z jeho zraku vyčetla, co že ji napadlo přijít za ním tak brzy ráno? Aniž by to však vyslovil, vstal od stolu a, přestože se spolu viděli takřka denně, podal jí ruku. Pak jí nabídl místo u konferenčního stolku, posadil se naproti ní a zajímal se, s čím za ním přišla. Zpočátku nevěděla jak začít, ale posléze se rozmluvila a bez jakýchkoliv zábran mu oznámila vrácení role. Na důkaz toho vytáhla z kabelky text hry a položila jej na konferenční stolek.
Ředitele to zarazilo. Jen málokrát se v historii tohoto divadla stalo, aby někdo sám o své vůli odmítl hlavní roli. Očividně zůstal jako opařený. Teprve po chvíli se vzpamatoval, vstal a zamyšleně se vrátil k psacímu stolu, na němž ležely cigarety. Zapálil si, poodstoupil k oknu a zadíval se kamsi ven. Přitom se tiše zeptal, může-li znát důvod odmítnutí role. Souhlasně kývla hlavou a otevřeně mu sdělila, že nechce hrát ve hře, v níž má být jako soukromá osoba ztotožněna s hlavní postavou hry. Označil to za nesmyslné. Řekl, že jejím obsazením pouze sledoval, aby hlavní roli hrála zkušená herečka, za kterou ji považuje. Netají ale, že ji jako herečku měl při psaní před očima, protože má cosi typově společného s hlavní postavou hry. Potud přizná, že jí psal roli přímo na tělo. Zatím o tom ale nikde nehovořil, aby nevyvolal závist kolegyň vůči ní a nenarušil tím studium hry. Nyní ji žádá, jako ředitel divadla i autor a režisér v jedné osobě, může-li zvážit své rozhodnutí a roli opět přijmout. Zároveň nezastírá, že rozhodne-li se jinak, bude to pro ni mít vážné důsledky.
Takovou reakci nepředpokládala. Místo, aby v ní ale ředitelovo varování vyvolalo pochybnost o vrácení role, ujistilo ji o správnosti svého konání. Varování pochopila jako ředitelovu slabost a rozhodla se neustoupit. Vstala a prohlásila, že po zkušenostech z minulých let v sobě nenašla sílu mu věřit. Proto na svém rozhodnutí, vědoma si všech jeho důsledků, trvá.
Neubránila se dojmu, že to ředitel vzal jako prestižní záležitost, v níž neuspěl. Zapálil si další cigaretu, rychle z ní několikrát po sobě lačně potáhl a sedl si za psací stůl. Potom oficiálně pronesl, že odmítnutí role přijímá. Důrazně se však ohradil proti argumentu zdůvodňujícímu toto odmítnutí. Chápe tento argument jako nedostatečný a zavádějící. Je názoru, že dobrý kumštýř si musí poradit s každou rolí. Ani uvedený argument, i kdyby se zakládal na pravdě, nesmí být pro skutečného kumštýře překážkou. Je-li, pak má jako režisér vážné podezření, že jde jen o výmluvu, za níž se skrývá obava z nezvládnutí role. Chtěla se proti ředitelovu tvrzení ohradit, omluvil se však pro nedostatek času. Nenadálé ukončení rozhovoru považovala za ředitelův ústup. Utvrdil ji tím, že ve svém důvodu vrácení role se nemýlila.
Domů z divadla se vydala stejnou cestou jako před několika dny, kdy se dozvěděla o svém obsazení do hlavní role. Hrdě kráčela po městské třídě. Našla v sobě odvahu vzepřít se řediteli a odmítnout roli v jeho hře. Uspokojení z odmítnutí role měla větší než z jejího přidělení. Je přesvědčena, že nemohla jednat jinak, neměla-li se stát loutkou v ředitelových rukách a popřít tak vše, co pro zdejší divadlo udělala. Žádná role jí nestojí za pošlapání své minulosti. Nebude se svou minulostí zacházet podle momentální poptávky kohokoliv. I za cenu postihu, kterým jí ředitel vyhrožoval.
Že ředitelova slova nebyla pronesena do větru, o tom nepochybovala. I nadále bude odsouzena pouze k malým rolím. Jen s rozdílem, že dosud si nebyla zcela jistá, kdo se o to nejvíc zasloužil. Až dnešní ředitelovo varování jí otevřelo oči. Již v nejmenším nepochybuje, kdo se postaral o její osud v posledních letech. A kdo se o něj postará i napříště. Tento člověk je schopen všeho. Třeba ji poslat do předčasného hereckého důchodu.
Zalekla se této představy a hned ji zapudila. Vzápětí se ale tato představa neodbytně vrátila a vytrvale provokovala mysl. Co bude potom, odsoudí-li ji ředitel k herecké nečinnosti? Bude mít smysl ucházet se o jiné angažmá, když hereček středního věku jsou plná divadla? Ne že by si bez divadla neuměla svůj život představit. Na život bez něj si pomalu chtě nechtě zvykala s obsazováním do malých rolí, které je k tomu prvním krokem. Aby však přišla o divadlo ze dne na den, to ji nenapadlo ani ve snu. Jako každá herečka na vrcholu svých sil tajně ještě žila nadějí na velkou roli. Se ztrátou divadla se jí ale tato naděje nenávratně vzdálí. Taková je daň, kterou bude muset splatit za odmítnutí role.
Není však tato daň příliš vysoká? Vyváží jedna odmítnutá role naději potkat se ještě někdy s velkou hereckou příležitostí? Takových příležitostí není v hereckém životě nikdy mnoho. A tím méně jich je, má-li herečka větší část tohoto života za sebou. Byla by vděčná alespoň za jednu velkou hereckou příležitost. Ani ne tak již proto, aby oslnila svým herectvím, ale kvůli sobě, důvěře ve svůj talent.
Bude ovšem někdo stát o tento talent, co se vzepřela řediteli a odmítla mu hlavní roli? Neminula se právě tím s velkou hereckou příležitostí? A nemýlila se nakonec v hodnocení postavy, kterou měla v ředitelově hře vytvořit? Neměl ředitel pravdu, označil-li její důvod odmítnutí role za možnou výmluvu? Třeba se podvědomě opravdu obávala nezvládnutí této role a proto se jí zřekla. Co pro herce taková obava představuje, párkrát viděla u několika svých kolegů a kolegyň. Postupně se promění v panický strach z jeviště, který jako plamen sežehne veškerý hercův talent.
Unavená, odemkla svou garsoniéru v hereckém domě. Přímo od dveří zamířila ke křeslu a usedla do něj. Jako tenkrát, když utrmácená přišla s kufrem poprvé do garsoniéry, aby se v ní zabydlela po starší kolegyni, která skončila u divadla a odešla do domova důchodců. V garsoniéře po ní zůstalo jenom křeslo, které jí kolegyně odkázala. Stejně jako tato kolegyně i ona s ním spojila svůj herecký úděl. V tomto křesle se učila nové role, odpočívala po vyčerpávajících zkouškách a znovu prožívala úspěšná i neúspěšná představení. Kde je všemu konec, posteskla si. Snad to ani není pravda, že někdy byla u divadla. Snad to byl jen sen vyjadřující touhu po divadle. Dívky, jež se na ni teď usmívá v kostýmu Manon Lescaut ze zarámované černobílé fotografie na nočním stolku.
Autor: Stanislav Zeman
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |