Třebaže několik románů tohoto maďarského spisovatele (1900-1989) bylo přeloženo do češtiny už na přelomu 30. a 40. let minulého století (Host v Bolzanu, Štěně a Cizí lidé), pamětníků je poskrovnu, o čemž svědčí i fakt autorova dobrovolného odchodu ze života (San Diego), který zůstal stranou okázalého zájmu. Ne tak Máraiovo dílo! Na stoupajících nákladech jeho knih má svůj podíl reklamní masáž i mediální šum okolo autorovy osobnosti, tohoto moderního Ahasvera, nicméně rozhodující zůstává síla výpovědi, která umožňuje moderním Evropanům konfrontovat se s civilizací svých předků v rozsahu uplynulých padesáti a více let. Italové, Angličané, Francouzi, Němci, Maďaři a Češi... ti všichni podléhají fluidu autorova slova, sugestivitě košaté fabulace a především stabilitě jako hrázi proti makabrózám moderní doby.
Máraiův rozsahem nevelký román SVÍCE DOHOŘÍVAJÍ z roku 1942 uvedla na trh Academia v roce 2001 a kniha se v krátké době dočkala dalšího vydání. Na příběhu přátelství, lásky, klamu a zrady by nebylo nic mimořádného, třebaže je vyprávěn zdrženlivě a s maximální účinností postupného odhalování. Tato metafora o naplněnosti života je zasazena do doby, kdy se dané slovo rovnalo majestátu a rituály sloužily k sebekázni a vnitřní obrodě. Mechanismy Rakouska-Uherska tak představují rukavici hozenou do tváře moderního člověka pluralitního systému, kterému je dovoleno všecko, dokonce i v nadsázce pochybovat ústy Ch. Barnarda: Nemám nic proti demokracii, ale někdy bych dal přednost osvícenému diktátorovi. Svíce dohořívají jsou vzorkem Máraiova prozatérství, etapy, kdy rezignoval na všemocnost "žurnalistické indiskrece".
Žurnalistice, poznávání světa a slovesnému hledačství je věnován rozsáhlý text Sándora Máraie označený jako román - ZPOVĚĎ (Academia 2003). Český překlad vychází z třetího vydání Zpovědi (1940) a je autorovou definitivní textovou verzí. Končí hrdinovým návratem domů v roce 1928 a v tomto bodě je verze identická s osudem autora. Márai z ní byl donucen vypustit pasáže, kvůli nimž prohrál v roce 1935 soudní spor s osobami, které se ve vyprávění poznaly a cítily se poškozeny. Autor, který ve dvacátých létech střídavě pobýval v Německu, Franci, Anglii a Itálii a spolupracoval s novinami, přemýšlel o možnosti adekvátně zachytit proměnu a úpadek střední měšťanské vrstvy, z níž pocházel. Konfesní charakter Zpovědi působil jako protimluv vůči románové formě, neboť upíral postavám právo na vývoj. Jím zobrazované postavy jsou definitivní v povahopise i ve vzorcích chování, byť jim nelze upřít rozmanitost a výstižnou preciznost.
Už ve výseči dětství cítí Márai povinnost zaujmout postoj k chudobě: Nejasně jsem cítil, že chudí nejsou chudými bez příčiny, pravděpodobně si za to dokonce mohou, možná společně spáchali nějaký zločin a teď za to pykají... Ne, docela určitě mě nikdy nikdo nevedl k "třídní nenávisti"... Nikdo mě tomu nikdy přímo neučil, ale já jsem přesto "chudé" tajně pokládal za své nepřátele.
Podobně problematicky je Máraiem zobrazen vztah k dějinám v souvislosti s epizodickou účastí v 1. světové válce: Je zřejmé, že pro každého a za všech okolností existují dvojí dějiny; pro mne jsou ty mé osobní jednoznačně důležitější než ony druhé, jejichž úděl na mne vrhl stín.
Za tohoto stavu není obtížné přijmout autorovo sugestivní tvrzení, že jeho život řídí tajemné síly. Dobírá se k němu za pobytu ve Florencii, odkud vede cesta domů jako dočasná tečka v podobě otcova úmrtí. Ani indiferentní vztah k dějinám nakonec nezachrání Máraie před rolí pasanta, který sice nalézá vykoupení v rodné řeči, ale domov se pro něho stává nedosažitelným. Znalost složitosti lidských charakterů vede autora k zobecňujícím postulátům celých etnik a národností. Sociálního cítění se překvapivě nezříká: Kvůli takovému pěstěnému Angličanovi... se kdesi ve světě upracovalo k smrti několik barevných lidí; to oni dřeli na tyto skvěle oblékané, vznešené a znuděně korzující nezaměstnané... Pro celou tuto zemi, pro velký, zelený, do mlžné vaty uložený ostrov prolévaly pot a chcípaly tam venku, ve světě, stovky a stovky miliónů lidí.
Vedle topografie, skic a snímků pořízených očima a srdcem je Máraiova Zpověď přesvědčivým vádemékem spisovatelovy práce s veškerou nezaměnitelností, nezastupitelností a především osobní odpovědností. Slova, sousloví a dokonce větné celky, které se programově ocitají v uvozovkách, svědčí o pokoře, kterou autor choval vůči mnohoznačnosti jazyka a jeho literárnímu poselství: Dílo nevzniká jen samo pro sebe, ale ve službě něčeho, tedy i proti někomu. Současné prounionistické tendence volného pohybu mají v autorově textu mocného a přesvědčivého zastánce, třebaže jej Sándor Márai koncipoval z velké části jako elegii za měšťanskou vrstvu. I když její význam v současnosti převzal střední stav, patří právě on k nejvíc decimovaným. A jak je všeobecně známo, s pošramocenými křídly se jenom obtížně vzlétá.
Autor: František Skorunka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |