DANIEL STROŽ
Bratříčku, zavřel jsi vrátka
(Karlu Krylovi, 3. 3. 1994)
Láska a nenávist věčná jsou témata,
život nám půjčen byl na čas krátký.
Není, co třpytí se, pokaždé ze zlata,
varovals, bráško, za svými vrátky.
Říkal jsi mnohem víc, i co se nesluší,
co panstvu nevoní v nových dějích
a lidem zbabělým neladí do uší.
Pravda je přesto tvá, zloba jejich.
Naposled za sebou přibouchl jsi vrátka,
zamkl je klíčem - ten se ulomil.
Já tu zvěst nevěřil, já nevěřil zkrátka,
bráško, já myslel, že jde o omyl!
Zůstávám při tobě, tvé verše v paměti,
písničku na rtech tvoji. A co dál,
co dál přijít musí po chlapském objetí?
Čas ať se naplní o nějž ses pral!
O Karlu Krylovi jsem obšírněji psal naposledy před pěti lety. Bylo to převážně vzpomínání na dobu, kdy jsme se v Mnichově krátce potom, co se na podzim roku 1969 rozhodl zůstat v zahraničí, poprvé setkali. Zmiňoval jsem i jeho spolupráci s mým exilovým nakladatelstvím, ke které došlo ale až v druhé půli sedmdesátých let, v našem tak trochu rozjitřeném životním období, po ztroskotání Karlova i mého prvního manželství. Momentální problémy (anebo možná přesněji řečeno rány na duši), které nám oběma z toho vyvstaly - v cizině se rozpad rodinných svazků hůře snáší - jsme řešili tvorbou, ženami i alkoholem a povšimli si přitom časem, že mnohdy sdílíme shodný pohled i na nejrůznější, pro zvládání všedních starostí důležité věci. Složitější to bylo ovšem hned od počátku s politickými rozepřemi, začínajícími zpravidla až od pozdních nočních hodin a končícími za svítání: Karel téměř nikdy neuhýbal ze svých, jakýmsi osobitým katolicismem poznamenaných pozic a samozřejmě ani já z mých levicových, a tak bývalo spíše výjimkou, když jsme se rozcházeli s rozhřešením, že »když je vůle, můžou se spolu lidi po demokraticku domluvit«. Řvali jsme pak na sebe také občas s chutí, a to i na veřejnosti, v přítomnosti kolegů či kolegyň, většinou z toho dost konsternovaných. Než si postupem času zvykli, že se jedná o určitý náš nezbytný rituál, zbavující nás na chvíli pocitů beznaděje v exilovém přežívání, ve kterém se nám dýchalo asi jako pod skleněným poklopem na syrečky. Jednou v noci, již notně pod parou, zato ale tím obřadněji, jsme si dokonce odpřisáhli bratrství a připojili k němu slib, že nebudeme jeden druhému podrážet nohy, jak bylo běžným zvykem u emigrantské komunity.
I přesto, že letošní třetí březen je již desátým výročím Karlovy smrti, musím se svěřit, že kdesi ve mně zůstává jako »menší bráška« stále naživu, a že tedy zemře definitivně až společně se mnou, stejně jako moji nejbližší příbuzní, kteří mě už předběhli. Nešel jsem mu na pohřeb, jak je jistě známo a nespatřil dodnes ani jeho hrob, který (z nějakých mně nepochopitelných příčin) nezdobí postava anděla od Karla Frona, báječného sochaře a kamaráda, jehož mnichovský ateliér v bohémské čtvrti Haidhausen se nám stával pravidelně posledním útočištěm, když už všechny noční lokály zmohla policejní hodina. Po každém našem příchodu běžel Karel v první řadě tuto bělostí se skvoucí sochu důvěrně poplácat po křídlech a domlouval jí, ať na něho čeká a nikam neuletí. Netajil se v tak časném věku tím, že si ji přeje mít na hrobě a mně, ačkoli bezvěrci, připadalo rouhačsky, že v ní vidí prostředníka, skrze něhož se jednou hodlá vydat na cestu k tomu svému »šéfovi«, jak poněkud kuriózně oslovoval boha. Karlova pohřbu jsem se nezúčastnil také proto, abych nemusel být přítomen řečnění některých lidí, o nichž mi bylo dopředu jasné, že budou řečnit. Vyjímám ale z jejich středu benediktinského arciopata Anastáze Opaska, našeho dlouholetého společného známého: Karlova zpovědníka a mého (i mojí pozdější rodině) příjemného domácího přítele v sutaně a hlavně bez ní, jemuž žádná »světská záliba« nebyla vzdálená. Ke Karlovu svéráznému přístupu k víře musím ještě poznamenat, že jím dokázal lézt pěkně na nervy i Opaskovi. Při jednom takovém handrkování s námi dvěma v rohrském klášteře poblíž Řezna, kde trvale pobýval a kam jsme ho jezdívali navštěvovat, se už neudržel a zoufale zvolal: »Chlapci, ani netušíte, jak je dobře, že mi ještě nedodali opatskou hůl, musel bych ji teď o vás zlámat!«
Přemýšlím-li o tom, co doposud málo frekventovaného by měli o Krylovi vědět lidi, kteří mu ještě i tak dlouho po smrti zůstávají věrní, poslouchají jeho písně a čtou verše, které po něm zbyly, napadá mě v té souvislosti text z jakéhosi jejich klubového zpravodaje, v němž zpanikařili, když se dozvěděli, že píšu knihu o jejich idolu: prý vzhledem k mému »současnému zatrpklému a superpesimistickému vidění naší doby« mají vážné obavy z jejího vyznění, roztrubovali světu. Uplynulo mezitím již pár roků a mohu tedy předpokládat, že i jim se poněkud rozbřesklo, ale i kdyby se tak nestalo, nechť vědí, že pokud by byl Karel vnímal společenské dění v popřevratovém Československu jako oni, mohl tu být podnes mezi námi! Byla to ale jeho angažovanost a vypětí s ní spojené, které ho dovedly k duševní zahořklosti i pocitu marnosti a nedovolily mu dožít se ani padesátých narozenin. Trávil jsem v Karlově blízkosti (a on v mojí!) takřka celé dvacetiletí v Bavorsku a nelze tudíž ode mne očekávat, že budu stvrzovat třeba kolování žvástů, popisujících jeho tamní idylické životní podmínky: je prostě nezměnitelnou pravdou, že někdy i hladověl a nezbývalo mu, než se zaťatými zuby potichu vzdorovat spoustě ponižování jak ve Svobodné Evropě, tak i exilovým publikem, které jeho časté vystupování v mnou (anebo i jinými) připravovaných kulturních pořadech, jímž si přivydělával, nazývalo »překrylováním«. Neškodilo by, kdyby si dnešní »vylepšovatelé skutečnosti« uvědomili, že pevný příjem měl Karel v mnichovské vysílačce až od roku 1986, čili zhruba asi pouhé tři roky předtím, než se domů poprvé z ciziny vrátil. Do té doby vegetoval zpočátku z nizoučkého stipendia (se studiemi předčasně skončil) a coby volný spolupracovník rádia, jehož honorářové sazby byly skoro výsměchem za odevzdanou práci.
Obdobně, jako s očividnou servilitou porůznu prezentované bláboly rozličných Karlových takzvaně důvěrných přátel a souputníků, jichž - sotvaže zemřel - vyrostly náhle doslova zástupy, příčilo se mi (a příčit nepřestane!) hodnocení významu jeho osobnosti a tvorby »odborníky«, nedosahujícími mu profesně a už vůbec ne charakterově ani po paty. Za svou povinnost považuji proto uvést alespoň Jana Lukeše a Jiřího Peňáse zástupně za ty, pociťující osobní ohrožení v Krylově ostré kritice tehdy se zrozujícího Havlova režimního paskvilu, kvůli kterému teprve krátce předtím obrátili kabáty. Jejich špinavosti tu citovat nemíním; kdo chce, může si je dodatečně vyhledat, kupříkladu v deníku LN z 28. 2. 1994 a v již nevycházející LD z 11. 11. 1993. Pozastavím se jen u Petra Krále, narcistně založeného básníka, živícího se neúspěšně příležitostnými pracemi v Paříži, a jeho hyenismu, kterého se dopustil statí »Nekryluju«, otištěnou 18. 1. 1996 na stánkách Literárních novin. Nejen, že v ní jako vrchol kýče a coby jakýsi přívažek k morálnímu alibi národa po zásahu vojsk v srpnu 1968 zavrhuje Karlovu píseň »Bratříčku, zavírej vrátka« (naštěstí nevěděl, že Karel ji napsal ve zlé předtuše již dříve), ale osměluje se zároveň též sprostě tvrdit, že prý si »Kryl pouze hrál na básníka«, zatímco ve skutečnosti byl grafomanem. Jako možného pokračovatele v tomto jeho »klamání tělem«, jak to Král označil, uvádí potom překvapivě mne, jemuž dlouho a nezřízeně pochleboval, aby dosáhl vydání své první knížky poezie. To, že v době, kdy článek vyšel, dával Král již skoro dva roky mrtvému Karlovi dodatečně za vzor verše Jana Vodňanského, otáčejícího se po větrech jako korouhev, leccos také vyjadřuje. Zajímalo-li by ale někoho udělat si dokonalejší obraz přímo o Králově lidské hodnotě, ať se poohlédne po důvodech jeho odchodu z postu kulturního rady na pařížském velvyslanectví, který zastával až podezřele krátce na samém počátku devadesátých let.
Když už jsem se do vzpomínání na Karla pustil, mohl bych rozebírat i jeho lásku k mamince (její úmrtí koncem listopadu 1989 mu paradoxně urychlilo vyřízení žádosti k cestě do ČSSR, se mnou nastejno podávané), ale i pěkný poměr k neteři, kterou obdarovával i přes nouzi - a naproti tomu třeba přidat i cosi o nedorozuměních se sestrou a bratrem, z nichž se smutnil. Znám také pochopitelně podrobnosti o Karlově seznámení se a pozdějším soužití s bavorskou dívkou »Marlénkou« (Marií Magdalenou, nynější vdovou), s níž vstoupil až po dlouhatánských letech do stavu manželského. Nehodlám však zabředávat do takových intimností, nesluší se to a pokusím se raději vysvětlit, ačkoli mi to taktéž určití lidé budou brát za zlé, proč veřejně zastávám přesvědčení, že kdyby Karel byl ještě mezi námi, pohlížel by na dnešní situaci očima levice. Vedli jsme totiž spolu jednu hodně vážnou řeč zhruba na rozhraní let 1991-92 v Mnichově, v níž šlo hlavně o výměnu a shrnutí našich »porevolučních« poznatků, které směřovaly k tomu, že jsme další vývoj v republice hodnotili negativně. Karel mluvil zlostně o Havlově disidentské nekompetentní klice a cenil si mé odvahy ujmout se levicových autorů, jejichž knihy přestaly smět vycházet. Před tištěným slovem měl úctu a třebaže s něčím někdy vyloženě nesouhlasil, jakékoli cenzorství nenáviděl. S jistými výhradami (a se vztyčeným ukazovákem!) schvaloval i můj sílící příklon ke KSČM. Při nejbližší vhodné příležitosti pak uskutečnil rozhovor s tehdy všestranně bojkotovanými Haló novinami, na který mě upozornil (vyšel 20. 7. 1992) někdy v pozdním létě. Varoval v něm naléhavě před nastupujícím kapitalismem a bezbřehým »hňupstvím«, jímž se naše země přizpůsobuje Západu a Americe.
Deset let po Karlově odchodu na věčnost mohu snad přispět i k rozšifrování dvou, již jako fakta napevno zafixovaných polopravd, které by se jinak málokomu chtělo rozrýpávat. První se vztahuje k občasným výrokům, že gramodesky, vydávané v cizině bezprostředně po Karlově odchodu, si z ušetřených peněz financoval sám: nebylo tomu tak a za jejich výrobou stál Luboš Kaválek s vydatnou podporou Svobodné Evropy v zádech. Cílem pro ně bylo Československo, kam byly (nezřídka diplomatickou cestou) pašovány, a Karlovi umožnili rozprodávat si z nich jen malou část při koncertech, jako úhradu honoráře. Druhé a závažnější upřesnění, k němuž jsem dospěl teprve nedávno a zcela náhodně, se dotýká Karlem vždy nanovo vzpomínané demolice rodinné tiskárny Kryl a Scotti v Kroměříži, které byl přítomen jako čtyřleté dítě. Vydával ji za poúnorovou »pomstu vykořisťovatelům«, specializovaným navíc ještě ke všemu na tištění nábožensky orientovaných knih. Ty také Krylovi opravdu tiskli a v jedinečné kvalitě, hlavně pro nakladatele Josefa Floriana ze Staré Říše, silně kontroverzní postavu první půle dvacátého století, jejíž dogmatické pojetí katolické víry vyvolalo v předválečné české společnosti nejeden názorový střet. Pádnějším důvodem tehdejšího tvrdého postihu však mohlo být (viz věstník Muzejní a vlastivědné společnosti v Brně, č. 4/2002), vytištění několika čísel kolaborantského týdeníku české menšiny v Novém Jičíně, původním působišti Krylových, ocitnuvším se po okleštění republiky v Hitlerových pazourech. Krylův otec se tomu bezpochyby bránil a když nenalezl uspokojivé východisko, putoval hned počátkem roku 1939 (ačkoli Karel vždy prohlašoval, že v osmatřicátém »museli živnost zabalit«) i s tiskárenským zařízením do již zmiňované Kroměříže, nacházející se v takzvaném vnitrozemí. Tohle si Karel tedy už střežil jenom pro sebe; nezaslechl jsem, že by svůj často opakovaný zážitek v tomto smyslu někdy doplnil.
Úplně na závěr jsem si vyhradil zcela hnidopišskou rozvahu k listině, která by měla být Karlovou závětí a přišla mi poštou asi tak dva, tři roky po jeho smrti v kopii a anonymně. Nechystám se tu zpochybňovat pravost těchto šesti řádků - z toho ať mne probůh nikdo nepodezřívá - zaujala mě v nich pouze zvláštnost, se kterou bych u člověka, pokládaného všeobecně pomalu za jazykového génia, nepočítal. A jelikož vím z osobních zkušeností s ním, jaký byl i na gramatiku pedant, je absolutní raritou, že ve druhé řádce v závorce, v níž uvádí zemi narození, stojí »Czechoslowakei«. To je totiž složeninou z anglického a německého názvu našeho již zrušeného státu (viz přiložené faksimile textu, z něhož jsem pro tisk záměrně odstranil podpis a razítko bavorského notáře), protože správně lze jen napsat buď »Czechoslovakia«, anebo »Tschechoslowakei«. Karel tedy přece jenom asi nebyl takovým zosobněním neomylné dokonalosti, jakou se rád jevil mnoha obdivovatelům i obdivovatelkám! V jediné větě, do níž shrnul své přání, aby - pakliže zemře - byla ustavena jeho univerzální dědičkou právoplatná manželka, dopustil se sice hloupé pravopisné chyby, kvůli jejímuž zveřejnění by se teď se mnou asi rád popral, ale zároveň také prokázal, že fámy o jeho plánech na rozvod neměly reálný podklad. Bylo tomu přesně naopak: při našem posledním, docela náhodném setkání na mnichovské ulici (bydleli již ve Waldkirchenu a měnili do Pasova), vylezlo z něho, že už zase pokukuje po něčem novém, prý u hranic, »nejlíp poblíž Železné Rudě«. Z legrace jsem mu doporučil za nejvhodnější proslulý objekt tamní nevyužívané nádražní budovy, stojící jednou půlkou v Bavorsku a druhou v Čechách, takže by to pro oba - Čecha a Bavořanku - bylo vlastně ideálním místem. Zařehtal se tomu nahlas, stiskli jsme si ruce a pak - pak už zbylo jenom to věčné štrachání se ve vzpomínkách.
Autor: Daniel Strož
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |