Zdá se, že rozbujelá předreklama vnucující koncesionářské veřejnosti nové filmy a televizní inscenace či seriály spíš samému jejich uvedení škodí: buď prozrazuje trvalý nedostatek - nevím proč - chronicky lajdáckého snímání zvuku, kdy herečky a herci ve snaze po přirozenosti huhňají a polykají řeč rychlé kadence komentářů zpravodajství, anebo křiklavě barevný nevkus ukecaných reklam esteticky splývá s technikou snímání následujících programů, jež by měly být - a tím pádem nejsou - i obrazově harmonickým uměleckým zážitkem. Moderátorská manýra rádoby profesionality skákat do řeči a umlčovat pozvané diskutéry ničí jakoukoli rozpravu orientací k připraveným blbostem samolibou dámou či pánem našich tří kanálů obrazovek i Rozhlasu; anebo se spojí v jeden proud dojmů s banálními bouračkami, komentovanými rychlopalnou mluvou kdesi z Horní Dolní v zoufalém zápase s časem, aby vybylo na úplné znění jmen tamo vyslaných doslova štěkatelů NOVY, PRIMY, ČT 1. Je to nutné?
Hodně degenerační šťávy z tohoto televizně profesního kadlubu přešlo i do zmíněných předreklam ostře sledovaných a peoplemetricky slibných, navíc programově - co do časové výplně - nosných seriálů. Takže nám vznikají - jaksi samovolně - filmy o filmech a reporty o seriálech, kdy se dá - jakoby v zájmu dychtivého diváctva - vyštucovat metrážemi sestřihů jalovin další hodiny bezedného vysílání; jen s trochou dotáček na téma co pan režisér, dramaturg, autor, herci, kameramani, zvukaři, kompars a činitelé z končin, kde se natáčelo. Jednak se tím užitečně vypráská kde co a navíc vzniká nenápadný prostor programových rezerv, kde lze uplatnit čím dál oblíbenější autorsko-tvůrčí předobranu vůči očekávané kritice zjevných slabin, aby se jaksi předem řeklo, o co komu šlo a co nikoli, anebo naopak.
Což kulturně nejdůležitější korporace žadatelů o reklamu, ekonomicky široká obec koncesionářů a apaticky pár jedinců profi kritiky v bulvárech zjevných či různě kamuflovaných pozorně sleduje, aby si ušetřili úmorné hodiny pondělního vysedávání před ducha i zrak unavující obrazovkou. Nedivme se, že takto příživnicky luští z rozličných náznaků, zda půjde o kvalitní dílo slibující silné zážitky, plytkou revui autorské demence, průměr ryba ani rak či dokonce autorsko-režijní ideologické »sračky«, špikované antibolševickou agitací s přiblblýma špílci coby tvrdou podmínkou prodejně svobodné autorské seberealizace tvůrčí i zbytněle existenční. Jak je v posametové tvorbě autocenzurní uzance zlozvykem: »Antitotalita tam muší bejt, kdyby na grant nezbylo! A taky to nesmí budit nostalgii!«
Jak se v tisku i v předreklamě vyznali autor s režisérem, v podobném kulturním a »ideologie prostém« klimatu se rodil náš další slibný posametový teleseriál Černí baroni. Tentokrát nadšeně až devótně hraný zralou gardou věkových důchodců české Thalie v mladistvě ledabylých mundúrech a dohodách přiléhajících na mocné pivní pupky. Měli to být nižší velitelé PTP praporu a tedy plus mínus pováleční pětatřicátníci. Generačně vhodných kandidátů na výběr prý bylo víc než dost. Leč po seznámení s obsahem scénáře vstupních sekvencí prý odmítli i zkušení již »Baroni«. Nastaly komplikace, jež režie zvládla zásadou neopakovat tváře z filmového zpracování! On je totiž seriálek tak trochu pohrobkem veleúspěšného filmu posametové éry, a po věhlasně prodejném autorovi literárně pamfletových štěků na bolševika tématicky zainteresované brněnské studio dychtivě sáhlo. Z mediálních ohlasů a předreklamy sice prosáklo, nebo se to jen tak traduje, že pana autora na srazu bývalých »černých výložek« sami nositelé vypískali: prý jim šlo o to - jak jinak v této době a poměrech - vymáhat na současně zludračelém státu odškodnění za potupně strávenou dobu u pomocných praporů beze zbraně. Jakože prý si pan spisovatel založil lukrativní živnost: tropit si srandičky »ze smrtelně prokazatelnejch skorogulagů, kde oni museli v mladistvým věku a rozhodně ne s vizážema debilů ručně pracovat a někdy doslova dřít na poválečnej režim v podmínkách souměřitelnejch s Dantovo Peklem!«
Leč tady se sluší autora-literáta nepraktovsky tuzemského ohlasu zastat. On sám, vůči režimu spolehlivý, tehdy u PTP beze zbraně sloužit nemusel a taky nesloužil. Jako jinde »tvrdě nasazenej v rámci ČSLA« mohl čerpat nápady a tématiku ústním podáním, jež bylo mezi různými útvary běžnou praxí: nás ženisty od Váhu a Dunaje bavil po večerech k nám převelený - veselá kopa - Baron Pétépák, o jaký ráj skoro civilní a přitom hornicky placené služby na Bohumínsku tím pádem přišel. »Tady vám de dnem i nocí vo kejhák zadarmo a bez vycházek. My je měli denně, vopušťáky tejdně, žrádla a chlastu nad hlavu, maringotky plný bab a děvek, tak kdo se měl líp? Víte vy vůbec jaký sou hornický platy?«
Tedy zase trochu jiné svědectví a pohled na poměry u Baronů. Jenže po shlédnutí vstupních sekvencí a dvou tří dílů je jasné, že tvůrcům seriálu - pokusu o mužnou zábavu »to se nasmějem, až se po.....!« mohlo být šumafuk, zda vůbec nějaká služba PTP byla a Zelená Hora též!
Oni plní především úkol »sprostě od huby« pomluvit byvší režim, tentokrát za využití - mladší generaci odlehlých - atraktivit poválečným poměrům adekvátního prostředí a dostatečně zhrublého manšaftu, kdy ideologická sprostota a erární hulvátství budou znít rádoby opravdově a přirozeně. Leč i to bývá obtížné a musí se to umět. A cítit od srdce spolu s národem i víc než pražskou omezenost... nebo i brněnskou?
Tady to tvůrcům vrže v kolečkách a několikrát skříplo epigonskou nepůvodností; ani ne tak opakováním předchozí filmové verze, jako berličkami nápodoby klasiků haškoladovského Švejka již v prvním dílu. Snad proto musely nápadně zestárnout komparsy záklaďáků na záložáky s enormním výskytem debilů a kreténů, s oblibou švenkovaných kamerami. Což Barony nemůže neurážet! Vedle takto determinovaného manšaftu muselo věkově a typově obstát důstojnictvo obstarožně dementních padesátníků, ochotných plkat a snášet antitotalitní frky různé humorné a ideově satirické razance. Což převážně alkoholici zvládli snadno, neb většinou hráli sami sebe, navlečeni do erárních mundúrů...
Na tenký led pouze papírové fantazijní obraznosti se vydaly režie s dramaturgií vícekrát. Tak třeba těžká kalibrace ideovna ve scéně s přiblblým majorem před komisí štábních starců křičela poplatností c.k. oficírské menažérii Mistra Lady, »vtipně« obohacená jak o typy Chruščovů a Brežněvů, tak množstvím gypsových Gottwaldů, Stalinů, Leninů. Bylo jistě náročné propočítat harmonogram vteřin, kdy bylo na panu Hrycovi stalinské vizáže upšoukávat notorické vtípky a kdy zasvěcení znalci totalitní erární moci par excellence - a to ze všech stran subordinace - pánové Herz se Švandrlíkem navodili úporné přeideovno padesátých let a blbost představitelů tehdejší vysoké erární moci. Kdo tohle čeká, nebude zklamán!
Především jim bude vděčný za tvůrčí odvahu použít svůj zvrhlý vkus ve zpackané panychidě nad skonem a tryznou »masového vraha«, jehož kult osobnosti byl podle nich jasnozřivě předznamenán falešnými výlevy »blbů z kazatelny« na Zelené Hoře. I tady by to Švejkův feldkurát Katz blahé paměti sehrál původněji. Celý kulturní svět onu událost prožíval jinak a bez švandrlíkovských oslavných bengálů i falešně baronských rituálů!
Na tyhle hnusné a zároveň bezmocné antisocialistické chrchle a plivance už každý konzument teleseriálů se zdravou pamětí žaludek nemá. Bohužel, programovou kvalitou naše tři televizní kanály nehýří a my poplatníci se pak bavme kontrarevolučním školením a absolutními vrcholy tvůrčího nevkusu!
Autor: er
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |