Snad i lidi poznamenané alespoň tou trochou klasického vzdělání překvapí, že gladiátorství (gladius - meč) bylo zábavou, krutou zábavou však, táhnoucí se dějinami zhruba jedno tisíciletí. »Staří Římané« přejali oblibu gladiátorských zápasů zřejmě od starověkých Etrusků a plně se v ní vyžívali. O tom ví snad každý průměrný žák základních škol z dějepisu. Jak to však bylo s těmito zápasníky podrobněji popisuje Alen Baker v knize GLADIÁTOR (překlad Daniela Mičanová, nakladatelství Metafora v Praze, 232 stran).
Autor Gladiátora hned v úvodu upozorňuje čtenáře, že navzdory krvavé podívané gladiátorské hry nelze v žádném případě posuzovat jen v kontextu dnešního chápání hodnot - a to ani v případě, že 20. a 21. století v krutostech vynikalo! Jde o hodnotová měřítka dnešní, která nelze posouvat do doby před staletími. Sympaticky působí myšlenky o trvale udržitelném životě, o úctě a lásce k životu, které jsou vlastní až novějšímu období (Albert Schweitzer aj.).
Boje gladiátorů bývají častým námětem i filmových zpracování. Autor trpělivě čtenáři vysvětluje vývoj těchto her od prvních známých gladiátorských zápasů na počest zesnulého otce; byly uspořádány r. 264 před naším letopočtem Decimem Iuniem Brutem. Dostaly název munus (množné číslo munera) a pak se konaly následně k poctě významných osobností, opakovány po pěti letech. S autorem se tak dostáváme do starověkého Říma a můžeme si i představovat, jak se změnilo Forum boarium, které mělo zprvu obchodní využití, ale kde se pak tísnily davy lidí chtivých velkolepé podívané. Autor vypráví o organizaci slavností, o úloze městských úředníků při jejich přípravách a průběhu. Nezakrývá, že některé občany dohnaly tísnivé hmotné poměry k tomu, aby vstoupili do řad gladiátorů, mezi zápasníky bychom objevili i některé mladé příslušníky aristokracie. Když se někomu podařilo uniknout jisté smrti, naskytla se mu možnost zbohatnutí, slávy i pozornosti něžného pohlaví. Alan Baker přitom odkazuje na některé nápisy z Pompejí. Nezápasili však jen muži, ale také ženy.
Okázalé gladiátorské hry se mohly stát i politickým nástrojem, jak ostatně ukazují i činy Gaia Julia Caesara. Po Caesarovi pochopili význam gladiátorských zápasů římští císařové.
Autor se zamýšlí nad prostředím, z kterého gladiátoři pocházeli a dává nahlédnout čtenáři do praxe gladiátorských škol. Někteří zápasníci byli připravováni na střetnutí s dovezenou divokou zvěří, jiní zápasili mezi sebou. Některým se podařilo tento tvrdý soupeřivý život přežít a stávaly se z nich vážené celebrity. Autor se věnuje i samotné technice zápasů. Nemohl se vyhnout ani nejslavnějšímu ze všech gladiátorů, a tím byl Spartacus. Závěr knihy věnoval »fiktivním událostem«, to znamená pohledu na vlastní »všední« život gladiátorů a »těch druhých«.
Autor: Josef Bílek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |