Sociální tematika přelomu 19.-20. století se v americké literatuře nejdůsledněji promítla v dílech Theodora Dreisera a Uptona Sinclaira. Dreiserův objevitel, prozaik a publicista Frank Norris (1870-1902), odmítl bezzubost realistických koncepcí a s nadšením ve své tvorbě aplikoval Zolovu metodu sociologického naturalismu. V románech Chobotnice a Jáma demonstruje v celé nahotě lhostejnost kapitalismu vůči těm, kteří vytvářejí jeho hodnoty. Jeho vizi dala za pravdu velká hospodářská krize s milióny nezaměstnaných, odsouzených k živoření v otřesných podmínkách. A třebaže Nobelova cena udělená Johnu Steinbeckovi v roce 1962 brala v potaz celoživotní dílo, mimořádné postavení v něm zaujímal především román Hrozny hněvu. Zemědělskou tématiku úpadku farmářské živnosti zobrazili nejzdařileji autoři amerického jihu v čele s Erskine Caldwellem a Jesse Stuartem. Jejich řady nejnověji rozšířil román Nelsona Algrena (1909-1981) ŠPACÍR PO DIVOKEJCH KONČINÁCH (Argo 2003, přeložil Matěj Turek), poprvé vydaný v USA v roce 1955. Autor není českému čtenáři neznámý; výbor z jeho próz Neónová divočina vyšel v Odeonu v roce 1969, povídka Poslední kolotoč byla zařazena do reprezentativního sborníku Playboy Stories, Mustang 1996. Otázka, proč k překladu Algrenova nejvýznamnějšího díla došlo až nyní, je na místě.
Odhlédneme-li od případných mimoliterárních souvislostí a zůstaneme věrni textu, nemůže nám ujít předmět Algrenova spisovatelského zájmu. Je jím sociopatická skupina new-orleanského podsvětí: kuplíři, pasáci a prostitutky, lidé poznamenaní na duchu i na těle, tuláci. Jako anonymní masa jim sekunduje armáda nezaměstnaných, svolná a ochotná k čemukoli, co zažene hlad. Reprezentantem tohoto proměnlivého útvaru je Dove Linkhorn, prosťáček a zároveň filuta, jeden z mála, který má nárok na celé jméno, snad ještě s Terasinou Vidavarriovou, rozhodně ne však s Mazanou Kitty. Jeho odchod z mexického pomezí do města představuje ojediněle srovnatelný akt se Steinbeckovými přesídlenci, anebo tak ještě s beatnickými protagonisty, kteří budou svůj život trávit na cestě. Jinak zde končí veškerá podobnost, dokonce i ta náhodná. Příběh Steinbeckových "Okiů" v čele s rodinou oklahomského zemědělce Toma Joada je příběhem sebeuvědomování, preferované soudržnosti a revoluční vize. A jednoho dne... budou všechny armády zloby pochodovat stejným směrem. A všechny budou kráčet pohromadě a půjde z nich smrtelná hrůza.
Třebaže se John Steinbeck choval zdrženlivě k nálepce společenskokritického románu s kolektivním hrdinou, byly Hrozny hněvu po prvním vydání přeloženy do dvanácti světových jazyků a v roce 1940 zfilmovány (J. Ford).
Naproti tomu Algrenovy postavy nesměřují nikam, nepočítáme-li v to bezcílné eskapády v nákladních vagónech a iluzorní dobytí New Orleansu v podobě bizarních zaměstnání (prodej konvic, manufakturní výroba kondomů, kamuflovaná deflorace prostitutek na Perdido Street). Posledně jmenovaná profese jde Doveovi k duhu, dokonce si vyslouží přezdívku Kaňour a v závěru kvůli ní málem přijde o život ve rvačce s Beznohým Smithem. A přestože si všichni pomysleli: "Mírni se," když Smith znovu zvedl pěst - pasáci, mrzáci i děvky -, zachvátila je všechny smutná radost, když pěst dopadla. Jako by každá nová rána splácela krutou ránu, kterou jim dal život. Zmrzačený Dove Linkhorn se k New Orleansu otáčí zády. Nepokořil město ani ho nedobyl, zbývá osamocený návrat na počátek. A tady uprostřed mexické noci, která přináší uspokojení, našeho hrdinu napadne:Jestli Bůh stvořil něco lepšího než ženskou, určitě si to nechal pro Sebe.
Hláška, která se v pozměněné podobě ocitla jako upoutávka na záložce, má nepochybně pomoci čtenáři v orientaci, aby se v textu neztratil. Zároveň se ocitá v kontrastu s další sentencí, dotýkající se samotné podstaty lidství:Vždycky můžeš bejt na někoho moc hodnej, ale na nikoho nemůžeš bejt moc zlej.
Síla Algrenovy výpovědi netkví ani tak v neurčitosti příběhu jako v jeho jazykovém podobenství. To je sdělováno s hořkou ironií, sarkasmem a perzifláží. V groteskní nadsázce se čtenář víc než k pousmání dopracovává k všeobjímajícímu soucitu.
Autor: František Skorunka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |