Jak děti rostly, zamilovávaly se a já se dlouho hřála na okraji jejich lásek. Nikoho jsem nehledala. Teprve když jsem zjistila, že manžel si tu paní, která ho uchvátila (proti všem proroctvím mých kamarádek, že se vrátí), přece jenom vzal, začala jsem taky hledat. Napřed jsem četla inzeráty, potom jsem na ně odpovídala. Roky ubíhaly. Nakonec jsem napsala do Kontaktu a poznala pana Hartmana.
   Když kamarádky zjistily, že vypadám líp a já přiznala pan Hartmana, chtěly ho vidět. Měly na to právo.
   Jenže pan Hartman mi hned na počátku řekl, že by chtěl, aby to bylo jenom mezi námi a na tom trval. Nechtěl mít nic společného s mými dospělými dětmi, natož s kamarádkami. Jenom se mnou.
   Tak aspoň fotku! žadonily kamarádky.
   Neměl a vyfotografovat se nechtěl.
   Proč o mně mluvíš? Já o tobě nemluvím s nikým.
   Tvoje přátele nezajímám?
   Žádné nemám.
   Proč?
   Protože jsem nekolektivní.
   Ty sis ho vymyslela, řekla nejpodezřívavější kamarádka.

   Po jedná zdařilé noci jsme se dívali na plamínky v kamnech.
   Něco jsem ti ještě neřekla.
   Tys mi ještě něco neřekla?
   Já jsem spisovatelka.
   Ale!
   Pochopitelně jsem mu toužila sdělit, co jsem napsala. Chceš vědět, co jsem napsala?
   Ano...
   Tys to opravdu nevěděl?
   Ne, řekl bezelstně.
   Napsala jsem pár knížek. Nějaké básničky, pár povídek a taky jednu knížku pro děti... Ty básničky byly o lásce... kdyby tě to zajímalo...
   Já básním nerozumím.
   O tobě jsem napsala taky báseň
   Prosím tě...
   Chceš ji slyšet?
   Jmenuje se to Na motiv z Andersena. Pamatuješ se na tu pohádku o cínovém vojáčkovi a tanečnici?
   Matně...
   No tak ten cínový vojáček...
   Co to má společného se mnou?
   Když jsi mi vyprávěl, co jsi zažil za války jako voják... a když jsme spolu prvně spali... tak jsem to napsala. Tak můžu ti to říct?
   Ty to máš s sebou?
   Ne. Já si to pamatuju.
   Na motiv z Andersena.
   Nepláče nikdo, když se líbáme. Nikomu jsem tě nevzala. Ležel jsi pohozený u cesty, cínový vojáček.
   Já jsem papírová tanečnice.
   Až zhasne dům, noc smete sen. Ráno nás hodí do kamen. Budeme plápolati. Chviličku budem zlatí.
   Tak co?
   No, hezký je to... ale já básním vůbec nerozumím.
   Tomu nemusíš rozumět.
   Ne?
   Nemáš k tomu nějakou poznámku?
   Já myslel, že se básně mají rýmovat.

   Po čase se objevil v chatě psací stroj. Byl bych rád, kdybys tady psala.
   Tady?! Tady jsem ráda, že jsem s tebou.
   Mě by to těšilo, kdybys tady pracovala... až budeš v důchodu. Zatím bys mohla svážet materiál.
   Jak to myslíš?
   Rozmyslet si, co budeš psát. Svézt materiál: jako když jsem stavěl chatu... Můžu se zeptat, jak vlastně píšeš?
   Když mě něco napadne.
   Napadnout tě může leccos. Jak si vybereš?
   Aha,... no, když mě něco napadne víckrát za sebou, když mi to nejde z hlavy... nebo leží na srdci, jestli chceš... Když mě něco napadne jen tak na chvíli, tak to pustím z hlavy. Když se to opakuje, tak si udělám poznámku. Jednu, dvě věty. A k těm se pak vracím, když si mě zavolají. Někdy zjistím, že některé poznámky spolu souvisejí. Pak třeba poznámku rozvedu, někdy skládám, přehazuju. Když už toho mám hodně, tak škrtám. V rukopisech škrtám ráda. To mě baví. Co nejmíň slov.
   A to tě něco napadne jenom tak, nebo se musíš soustředit?
   Ne. Já když se soustředím, tak mě nic nenapadne. Když byly děti malé, napadaly mě věci, když jsem vařila, prala... a plela... Ale ani potom, když už jsem měla víc času, stejně jsem ho na psaní nedokázala využít, protože jsem nebyla na volný čas zvyklá.
   Ale není to plýtvání časem? Kdyby ses soustředila, musela bys na to, co chceš napsat, přijít rychleji...
   Ne, to bych nepřišla na nic. Já si nemůže sednout a říct si: teď napíšu o Janovi báseň.
   Ale prosím, nejde o mě... neodbíhej od tématu.
   Neodbíhám. Vysvětluju.
   Kdybys všechno soustředila, obrazně: svezla materiál -
   No to jsou ty nápady, ty poznámky, to je ten materiál.
   Nemusela bys pak materiál vyhazovat. nemusela bys zbytečně škrtat. Něco postavit a teprve pak přijít na to, že se to mělo postavit jinak, to není logické. Ušetřila by sis práci.
   Já to dřív nepoznám, že je to špatné nebo zbytečné, dokud to nepostavím, teda nenapíšu. A to si to pak ještě musím kolikrát přečíst nahlas, abych si byla jistější. Ale jistá si nejsem nikdy.
   Jane, já ti děkuju, že se o moje psaní zajímáš. Moc ti děkuju... Ale, co kdyby sis ...časem... něco přečetl?
   Ale jistě... Diskuse je užitečná.
   Ano. (Ale proč diskutovat o tom, jak píšu, když vůbec neví, co jsem napsala?)
   Možná se bál. A možná je čeho. Já nevím.

   Na Vánoce jsem dostala dva trhací bloky a propisku.
   Jane, pamatuješ, jak jsem ti řekla, že jsem ti ještě něco neřekla?
   Pamatuju.
   Přiznej se, že ses bál, co ti řeknu. Co sis myslel, že jsem ti neřekla?
   Myslel jsem, jestli jsi nebyla za něco zavřená.

   Nikdy bych si nedokázala pana Hartmana vymyslet.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]