Nemiluji auta, autobusy či letadla. Oč zábavnější je tlouci se neznámou krajinou vlakem. Kolik nádraží, nádražíček a malých zastávek pro mne zemřelo - aby se po čase znovu narodily. Kde všude jsem to jen jezdil, projížděl - a nakonec uvízl? A jaká vlakotřesení jsem zažil! A byly tratičky, kam koleje šplhaly jako do nebe a někde se prostě rozštěpily a pak jsme jeli již jen po nějakém apendixu a zpátky lokomotiva couvala pozadu.
A co podivných pocestných jsem na dráze potkával, s kým vším jsem se tam mísil, mlel na nástupištích. Kolik lidí jsem musel vyslechnout, když mně podávali zprávy o stavu jejich životů a nespočetně bylo těch, co se mně prostě svěřovali úplně se vším - od špatně udělaných knedlíků v nádražní restauraci, až po potíže s vaječníky a menstruací. -
V Chlumu u Třeboně stával na nádraží zvláštní salónek, kde nastupovával do rychlíku Ferdinand d'Este. Odtud jel i na svoji poslední cestu do Sarajeva. Každý jezdí jinak: syn nakladatele Otty si najal lokomotivu a salónní vůz a jel s tím sám do Vídně. Promenádně a parádně.
Vlaky, ostře sledované vlaky. Kde je ten film s maličkým Neckářem a jeho velikým zápasem, který zároveň prohrál i vyhrál? A kde je ten poručík, co jezdil v květnu pětačtyřicátého s pancéřákem plným mladých dobrovolníků na trati Praha-Roztoky a držel zezadu celou barikádu v Troji proti Němcům? Kolik ponižujícího toho potom musel prožít. A kolik psychických inzultací a elektrošoků přinesly vlaky mně!
A dál se skládá pestrá cestovní mozaika. Lidé s kulatými kapesními hodinkami na zlatém řetízku, bába s níž se rozejel a vesele pelášil vlak, ještě než stačila pořádně nastoupit a svírala držadla u schůdků tak křečovitě, že ji od nich nemohli odtrhnout. A pasažér, který se v dřevěném otevřeném kupé svěřoval hlasitě spolucestujícím: »Tak sem jel za tím felčarem do toho špitálu a on se mně podíval do řiťky a spokojeně řekl: rakovinu už jste přechodil, teď už máte jen hemoroidy.«
A kde jste, Marto a Evžo, mladé a krásné vlakové prostitutky, pracující na trati Praha-Olomouc? V nádražní restauraci v České Třebové jsem se od vás dozvěděl tolik sugestivních erotických příběhů! Ve všech místech na té dlouhé trati jste mohly s kýmkoliv kdekoliv vystoupit a všude na vás čekal pokoj, připravený pro horizontální rozkoše. Kam jste se najednou ztratily, kde byl konec vašich pojízdných lásek? Nenapsal jsem o vás ani jeden příběh. A mohl jsem je svázat do kytice povídek, rozpovídat se o vašich osudech, byla to látka na celý román. Ano, i romány se rodí na železnici, uprostřed hukotů vlaků, když to pěkně třemcá na kolejových křižovatkách, houpy, prsk ho, plesk - a jedete, řítíte se zase jinam.
Celý svět je propojen kolejemi, tunely, nádhernými železničními viadukty, srážkami a zpožděními vlaků. A velikými, dlouhými, černými a smutnými nádražími, jako v Drážďanech nebo pod tou velikou halou v Lipsku, kde je hlavní psí bouda pro tolik vlaků. Ale vlaky jedou ve dne i v noci, je to věčné perpetuum mobile. A bůhví kde, na kterém nepatrném zablešeném nádraží se otevírají možná právě teď dveře a někdo nastupuje do malého, spokojeně jako kotě předoucího motoráčku. Jako ta cestovatelka, co se přihrnula s ranci. Když jsem se jí ptal kam jede, vykřikovala, že »do Staré Páky« a ve zdobeném, otlučeném, starém porcelánovém nočníku mně ukazovala vonící, ještě teplé vepřové řízky - vezla je synovi.
Kolik pošetilých i vážných okamžiků jsem musel na dráze potkat. Jednou se mi při nekonečně dlouhé a únavné cestě vlakem vybavila podoba Gabina a jeho Maigret a jedna Simenonova věta: »Byl jeden z těch ponurých dnů, kdy se člověk ptá, co vlastně tady na zemi pohledává a proč se tolik namáhá, aby tu zůstal...« Co se vlastně chvěje ve vzduchu, když se přesunujete vlakem od někde - zase: někam? Za oknem před vámi pimprdluje svět jako na scéně loutkového divadla. Tolik lidí se se mnou vezlo v mém životě vlaky a já se vezl zase v jejich životech. Nic z toho se nezachovalo. Není člověk vlastně jen černý pasažér na tomto světě? Vlaky přijedou a odjedou a člověk zůstane na nástupišti sám. Sedí v čekárně svých dalších osudů a ani neví, zda a odkud se přihrne a kam s ním zamíří jeho příští vlak. A netuší, nebude-li to vůbec jeho cesta poslední...
Autor: Karel Aksamit
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |