Srbský spisovatel Branimir Šćepanović (1937 v Podgorici) patří k výrazným osobnostem jihoslovanské literatury. Od začátku 60. let, kdy vstoupil do literárního povědomí sbírkou povídek Před pravdou, byly jeho prózy přeloženy do 19 jazyků; povídka SMRT PANA GOLUŽI byla úspěšně zhudebněna českým komponistou Zdeňkem Lukášem. Pod stejnojmenným názvem vydalo pražské nakladatelství Dauphin i překlad čtyř autorových próz (přel. Zoja Segiová, Praha 2003, 500 výtisků).
Šćepanović navazuje nejen na tradice srbské a chorvatské slovesnosti, ale i ruské klasické literatury (srv. motiv šílenství a absurdity u Gogola, psychologické pojetí viny u Dostojevského), existenciální a symbolistní literatury (srv. F. Kafka, I. Bergman, A. Camus a jejich pojetí Zákona a Pravdy), popř. neorealismu (A. Moravia a jeho Římské povídky, využívající sugestivní impresivní detaily). Všechny publikované povídky - až na čtvrtou, poslední - jsou psány ich-formou a jako takové jsou výrazně analytické, introspektivní, znejisťující, exponují minulou i žitou realitu jako fakty vypravěčova vědomí a svědomí. Postavy jsou vždy něčím výjimečné, zachycené v extrémní životní situaci, v polosnění a polobdění, kdesi na hranici, kde se realita mění v sen; ve fatálních dichotomiích a neřešitelných rozporech, v rozdvojení. Silně dramatické napětí vyrůstá z vyhraněných postav a jejich pravd, zkušeností, viny a jejího zrcadlení. Vypravěč a mnohdy ani čtenář nevědí, zda mohou věřit vlastním očím, když výpovědi očitých svědků jsou diametrálně odlišné. To je téma povídky první (Ten jiný čas), povídky s tajemstvím, která využívá motivu rozdvojení osobnosti a čtenář je ponechán v nejistotě, zda je iracionalita pouhým zdáním, nebo realitou, zda je možné současně být a nebýt na dvou místech. Můžeme stanout udiveni jako pan Boura nad osamocenou šlépějí. Řada detailů, zvláště senzitivních, příběh jakoby retardovala, a přitom stupňuje jeho tajemnou atmosféru, blízkou frenetické literatuře, s níž jinak autora mnoho nepoutá.
Druhá povídka nazvaná Před pravdou (jako by replikovala na Kafkovo podobenství Před zákonem, jen se zcela reálným, historickým a sociálním rámcem) oživuje traumata spojená s okupací Jugoslávie během druhé světové války a represemi vůči tamnímu obyvatelstvu. Antonio, bývalý důstojník okupační armády, se po letech vrací do míst, kde jeho armáda budila respekt, a touží se setkat s dívkou, do níž se kdysi zamiloval. Ta byla ovšem zabita jako kolaborantka a podobný osud hrozí i Antoniovi, z rukou mstitele Marka. Obratně je využito symbolů i techniky vnitřního monologu a přímé řeči postav. To, co bylo vysloveno, i to, co mohlo, ale nebylo vysloveno vytváří dramatické napětí, zakončené vícerozměrnou, mnohoznačnou pointou.
Povídka Stud se na první pohled jeví jako kritickorealistické exemplum na téma lidské lhostejnosti: vypravěč s českým jménem Vladimír Topol, jinak obratný a bezohledný kariérista, se stal obětí automobilové nehody, ale marně čeká u krajnice vozovky na pomoc. Extrémní situace mu dává nahlédnout do vlastního nitra, a Vladimír pocítí stud nejen za ty, kteří jej míjejí, a vinu si nepřipouštějí, ale i za sebe, za vlastní těžké životní viny, ničím nevyvažitelné.
Povídka poslední, která dala název i celé knize, je mistrovskou analýzou maloměšťácké stádní společnosti, laskavého teroru průměrné zglajchšaltované masy, která elementární pravdě nerozumí a nechce rozumět, zato efektní smyšlence uvěří ochotně, ztotožní se s ní okamžitě, a nakonec přivede jejího původce, jenž nemá dostatek sil "vypadnout z role", pana Golužu, až k sebevražednému pádu do smrtonosného vodního víru, aby tak "dodržel své slovo důstojně, podle našich očekávání" (s. 102).
Autor: Alexej Mikulášek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |