V hlavním městě Slovenska vyvolalo značnou nevoli přestěhování pomníku Sándora Petöfiho z pravého břehu Dunaje na levý břeh. Příznačný pro příslovečnou bouři ve sklenici vody je výrok Dušana Čaploviče, který v Literárném týždenníku napsal, že se teď "skromná socha slovenského literárního velikána Martina Kukučína ocitla ve stínu světoznámého básníka, ale přece jenom národního odrodilce".
Přestěhování pomníku v Bratislavě prosadili Maďaři. Údajně proto, že místo na Petržalce, kde Petöfi doposud stál, nebylo důstojné velikosti tohoto básníka. Čaplovič kontroval otázkami: Proč v onom zanedbaném prostoru zůstává socha Janka Krála? Proč v Bratislavě pomník nemá Ján Kollár, ačkoli otec i matka autora Slávy dcery byli Slováky? Proč u Dunaje nestojí socha Milana Rastislava Štefánika? (Poznamenejme, že Štefánik má zdařilou sochu v Praze před hvězdárnou na Petříně).
V českém povědomí je Petöfi zapsán jako ryze maďarský revoluční básník. Tak ho charakterizují všechny školní učebnice literatury a dějepisu i všeobecné encyklopedie. Ani stínem se nezmiňují o jeho slovenských kořenech. V žádné české literární či historické příručce nebo slovníku nenajdeme, že Petöfi byl "odrodilý Slovák", což se dnes v Bratislavě v souvislosti s přemístěním jeho pomníku silně akcentuje. Tato informace je jistým překvapením i pro Slováky, o Maďarech ani nemluvě.
Jerguš Ferko v publikaci Maďarské (sebe)klamy, která letos vyšla v nakladatelství Matice slovenské v Martině, napsal, že na Petöfiho rodném domě v Kiskörösi (městečko v severním Maďarsku se původně jmenovalo Malý Kereš) je zásadní chyba. Praví, že se zde 1. ledna 1823 narodil Sándor Petöfi, ale správně má být napsáno, že se tam narodil Alexander Petrovič. Tak se totiž Petöfi při narození jmenoval. Na Petöfiho se přejmenoval až jako dvacetiletý!
Stejně velkým překvapením je tvrzení, že Petöfi nezemřel hrdinskou smrtí v roce 1849 v bitvě nedaleko Segesváru, jak uvádějí encyklopedie, ale teprve v roce 1856 na Sibiři. Podle Ferka tehdy a tam slavný revoluční básník skončil. Nikoli jako hrdina, ale jako válečný zajatec. Nikoli se šavlí v ruce, ale v posteli - na zánět zubů a otravu krve. A skonal nikoli jako Sándor Petöfi, ale opět jako Alexander Petrovič.
Otec Petöfiho se jmenoval Štefan Petrovič. Matka Mária Hrůzová pocházela z rodu Necpalů ze středoslovenského Martina. Snoubenci se vzali v roce 1819 a jako řada jiných Slováků se přestěhovali na jih. V Malém Kereši - Kiskörösi si otevřeli řeznictví a krčmu, kam chodili místní Slováci. Životopisec Gyula Illyés o rodičích největšího maďarského básníka dokonce tvrdil, že se nikdy nenaučili maďarsky. Pouze otec hovořil lámanou maďarštinou.
Podle L. Zrúbece maďarská historiografie Petöfiho otce raději vůbec neuvádí, aby nemusela přiznat, že jejich národní básník pocházel z ryze slovenského prostředí. V Pešti Petrovič chodil do evangelické školy, kde ho konfirmoval nikdo jiný než Ján Kollár - samozřejmě slovensky!
Alexanderovu národnostní proměnu má ilustrovat příhoda, kterou sepsal maďarský autor Lájos Halvany. Švábský spolužák na dveře třídy napsal provokativní říkanku:
Maďar vůl,
Slovák kůl,
Čech tráva zelená,
Němec růže červená.
Mladý Petrovič údajně připsal vulgární odpověď:
Přišel vůl,
zlomil kůl,
spásl trávu zelenou,
posral růži červenou.
Jerguš Ferko v citované publikaci (část v příznačně pojmenované rubrice Kyvadlo přetiskl Literárný týždenník) píše, že tento text mladého básníka "už předznamenává, jak se budou Maďaři chovat v blížící se revoluci, když nejenže odmítnou spolupráci s ostatními národnostmi Uherska, ale vedle vzpoury proti Vídni se dokonce pustí i do boje prakticky se všemi Nemaďary".
Nedostudovaný Petrovič se dal v roce 1839 zverbovat do armády, na otcovo naléhání se vrátil ke studiu, ale učení mu opět nešlo a tak se protloukal jako novinový elév a kočovný herec. V roce 1847 se oženil s Júlií Szendreyovou. Začal psát básně, které však šanci na zveřejnění měly pouze v maďarštině, což rovněž platilo o autorově jménu. "Možná to byl hlavní důvod, proč vydavatelé a redaktoři udělali z Petroviče pomaďarštěného Sándora Petöfiho. Nebránil se, ani nemohl, kdo se chtěl uplatnit, musel se změnit na Maďara," uzavírá Ferko.
Odpor proti přemístění Petöfiho sochy do levobřežního centra Bratislavy ilustrují radikální výpovědi v anketě Literárného týždenníku.
Ján Majerník: "Slovenští Maďaři opět dokázali, jaký je jejich nacionalismus hloupý a primitivní... akorát Petöfi k tomuto městu nepatří... Maďaři pomník použili jako hraniční kámen... Symptomatické je, že portrét Štúra se ocitl na průčelí banky, která už je v maďarských rukách... Ale nedivme se maďarským excesům... Maďaři už navrhli napsat společné ?dějiny středoevropského prostoru?, umím si to představit - oproti tomu je přestěhování Petöfiho do Medické zahrady ubohým amatérstvím".
Dušan Čaplovič: "Před roky odezněl požadavek na umístění památné tabule a busty Jána Kollára do míst prostoru evangelického chrámu v Budapešti, kde dlouhou dobu působil. A co pro nás udělali kompetentní v maďarském hlavním městě, na rozdíl od vzácně vstřícného kroku představitelů hlavního města Bratislavy? Neudělali nic. Mlčenlivě, zřejmě souhlasně, přihlíželi k odmítavému stanovisku krajně nacionalistických sil, které tvrdily: Ján Kollár si památku v Budapešti nezaslouží, protože v letech 1848/49 stál na straně vídeňského císařského dvora proti národně-osvobozeneckému pohybu maďarstva v revolučním čase evropského jara národů. Myslím si, že dnes by si vstřícný krok bratislavských měšťanů od jejich budapešťských partnerů zasloužil reciprocitu. Vždyť ani Sándor Petöfi alias Alexandr Petrovič neměl k slovenskému národnímu pohybu pozitivní vztah".
Marián Tkáč (v ironickém tónu): "Jsem rád, že jsme se ukázali jako jeden z nejvstřícnějších národů střední Evropy, ba možná i celé Evropy a světa. Přivítali jsme v naší bratislavské Medické zahradě našeho krajana, který sice nepsal básně ve slovenštině a ani ne pro Slováky, ale krev a také mateřské mléko přece nejsou voda. Takže vítej, Sándor alias Alexander, doma!"
Literárný týždenník na okraj causy připomněl, že v multietnickém a multikulturním Komárně maďarská část města odmítá sousoší sv. Cyrila a sv. Metoděje a v jihoslovenské obci Tešedíkovo převážně maďarské místní zastupitelstvo zabránilo vztyčit sochu Samuela Tešedíka, po němž je obec pojmenována.
Buď, jak buď. Petöfi byl republikán a lidový tribun, jeho plamenná výzva k povstání byla v revolučních letech 1848/1949 slyšet i na barikádách v Praze. Sblížil literární a lidový jazyk a jeho tvorba znamenala revoluci v literatuře. Je považován za první velkou postavu demokratické poezie v Maďarsku. Byl autorem větších epických skladeb (Bohatýr Jan, Apoštol) i kratších obrazů krajinných, emocionálně bohaté lyriky. Do češtiny jeho dílo přebásnili také velikáni - Jan Neruda a Jaroslav Vrchlický.
Autor: Ivo Havlík
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)