BEDŘICH PIŠTORA
Dvě dovětkové
I.
Jsi polykač krás,
to, že tě k nim přibližuje hráz
rybníka a na ni rybářská tyč,
vrhající svůj stín až k tvým kotníkům,
ještě neprozrazuje,
že jednou budeš sytý jejich snů
a přát si být jen vánkem
k čechrání rákosových stvolů.
Neudusíš se nedostatkem kyslíku,
jen dodýcháš a proměníš se spolu
s bledou lunu v odraz,
koupající se ve vodách rybníku.
Dovětek
Po tobě jiní budou
odvážně vplouvat do jejich síní
a v nich nechat se mámit
barvou rudou.
II.
Své jsme ztratili,
své jsme nezískali zpět,
vlastně jsme na nic nedostali odpověď,
jen tu nebo tam vystrčil hlavu zajíc,
který celý obraz krajiny hatil,
takže nám někde scházel strom,
někde i smysl obzorových čar;
jen vítr svoji píseň vytrvale hrál
a se zajícem jako by se smál,
z čeho jsme tak vyjukaní
my, světapáni, poštípaní rojem vos.
Dovětek
Krajina se skládá z nedopatření,
není v ní spěch ani neúspěch,
triumfuje celistvost, panoráma,*živé se v ní ztratí,
v oparu se ztrácí její dech.
Autsajdři
I.
Nevyslovené nestárne,
stárneme jen my - autsajdři,
kteří se nedokázali vyslovit
a říct ano té nové rovině,
po níž jsme sklouzávali až k vodní hladině
a na jejích březích trhali blatouchy
a jimi plnili koše svých zbožných přání,
a tak jsme stárli a s nimi stárl XX. věk.
Nyní se díváme zpět, do tříště myšlenek,
které jsme se báli vyslovit hned na počátku
svých předem problematizovaných cest.
II.
Na začátku devadesátých let
ptáci mluvili lidskou řečí,
nabádali nás: LEŤTE, LEŤTE,
a my odpovídali: zpřeráželi nám hnáty,
nám rakům lezoucím zpátky
do krunýřů svých opatrnických zvyků.
Na začátku let nultých
bylo tomu trochu jinak,
už nás nevěznily dlahy,
nemohli jsme však letět z Prahy do Berouna.
Nešlo to, neměli jsme dost kapitálu.
Dost sil investovat ho do ptačích křídel,
a tak jsme si řekli: čas odešel, čas přišel,
jen my jsme zůstali jako domovní znamení
přibití na portálech svých iluzí.
Portrétování dvou žen
I. (Kulisou je venkovní věšení prádla)
Jsi prdlá, krásko,
dvě náušnice zabudovat do pupíku
je už jen stínem dávných zvyků
chodit ke studním s amforou na hlavě,
vlastně už nepatříš sobě,
dobrovolně ses nechala rozčtvrtit
a hodit psům k úplnému umrtvení,
připravuješ se vrhnout do moře modrásků,
to všechno, jak říkáš, děláš pro lásku;
a já zůstávám paf,
když odpovídáš na mou otázku,
jak se to dělá,
když člověk se strefuje do svého těla,
a ty odpovídáš, že nevíš...
Jsi prdlá, krásko,
přestáváš být celá,
když sama sebe zavěšuješ na prádelní šňůru.
II. (Kulisou je ordinace interny)
Jste krásný člověk, paní doktorko,
nechtějte již na sobě nic měnit,
neházejte svůj psací stroj do stoupy drtě,
bylo by vás potom méně než tři čtvrtě,
vaše pravá ruka svými pěti úhozy
do klávesnice písmen, čárek, vykřičníků
zemdlela by čekáním, co se bude dít,
křísit ji jedním úderem levé
i vám by bylo k smíchu,
nechte proto všechno ležet na svém místě,
poskládaná na sta hebkých plátků
listujete v sobě, přesvědčena,
že nejste vyvolena sama sebe vtěsnat
do pořádku pedantů a sobělhářů.
Praní pošpiněného prádla
I.
Kdosi se dívá přes plot,
ten je tak nízký,
že karafiáty mohou ohrnovat pysky
a ptát se jeden druhého:
Co na nás tam ty oči chtějí?
Abychom byly znovu rudé
jako tehdy v máji?
Karafiáty na to asi mají,
když se takhle ptají
před prvními mrazíky
koncem listopadu.
Nebo to bylo sedmého
a my s karafiáty se jen mihotali
v ulicích plných lidí?
II.
Ani byste nevěřili,
jak jsme z plných hrdel kleli,
když z otevřeného okna kuchyně
polykal nás pach vařeného zelí,
budeme ho mít asi k obědu,
knedlo, zelo - k pití něco od ledu.
Ztráta paměti je to nejhorší,
co člověka kdy potká:
V kterémpak to bylo roce,
kdy světapáni se u nás přejídali
... máte pravdu, bylo to v Praze
při zasedání mocných bank,
tehdy dlažební kostky špatně spaly,
my zvedali je a drtili mezi zuby,
tak strašný jsme měli hlad
obracet jejich stoly nohama vzhůru.
JIŘÍ KNOPP
Tenkrát
Byli jsme jako utrženi ze řetězu,
zdivočelí z konce války,
z kvetoucího bezu,
z džezu a ticha míru,
z odklizených barikád
a rozstřílených balustrád,
z veršů Majakovského,
z hrdinů Mladé gardy
z Julia Fučíka.
Podávali jsme si ruce,
zvedali je k přísaze
a vířili až do rána
slavnostní tance.
Všem stejné šance
a nikdy už bídu!
Ve jménu lidu
šli jsme předělávat svět.
Hrom burácel na čistém nebi
a my jsme beze smyslu spěchali
jak nenasytní milenci
uskutečnit veliký sen...
A tak se nám smějte,
spílejte nám, uvažte ke kůlům,
zapalte hranice
a spalte nás na prach.
A přece jednou přijdou jiní,
aby to znovu zkusili...
Po kapkách...
Po kapkách užívej poezie
jak nejvzácnější lék,
při bolestech srdce
a když není úniku ze sevření hrdla.
Po kapkách užívej poezie
jak nejvzácnější lék,
když slzy ti z očí kanou
a mysl máš rozervanou
čti verše, které hladí duši.
Po kapkách užívej poezie
jak nejvzácnější lék,
když se rozevírá růže,
jak náruč milované,
když namodralé šero
ukládá krajinu k spánku,
a den má na kahánku.
Po kapkách užívej poezie
jak nejvzácnější lék,
když v dáli hřmí
a bomba vybíjí si zlost,
když přijde nepozvaný host
a raněný hasí žízeň z kaluže,
když žena marně čeká na muže.
Po kapkách užívej poezie
jak nejvzácnější lék,
když radost stoupá vzhůru jako míza,
když víno jiskří
a sukně dívčí točí se jak vír,
plnými doušky pij ten vzácný elixír.
Měsíc
Když nad lesem vyhoupne se měsíc,
vlídný a laskavý jako pohlazení,
prozradí naší nahotu.
Ještě hvězdy, planety a létavice,
ta nádhera stvořená pro milence...
Někdy bývají tak nízko,
tak blizoučko,
že stačí vztáhnout ruku.
A najednou je tu nekonečno,
vzdálená jako nesmrtelnost,
nedostižná a nepoznaná,
jako proťaté rovnoběžky...
Ten nepatrný okamžik blízkosti všehomíra
je dar pro zasažené láskou.
Vzpomínání
Vzpomínám a letím,
snad půl století zpátky,
za devatero hor a řek,
do svého dětství,
k mé chaloupce rodné,
jak rád bych u ní klek.
Stůl vydrhnutý do běla,
na stěně obraz strážného anděla,
v zahrádce rozkvetlá jabloň,
na studni hvízdá kos,
tráva je poseta rosou
a já v ní běhám bos.
Už mě nepřitiskneš
k svému srdci, mami,
už nebudeme spolu sami
čekat na tátu...
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |